0

Knihy v Kanadě / II.

Tentokrát o dvou naprosto rozdílných románech – srdcervoucím (doslova) young adult románu s názvem The Hearts We Sold a znepokojivě vynikající prvotině Emmy Cline. Kdyby vás zajímalo, proč jsem se rozhodla rok číst pouze ženské autorky (a to i přesto, že jsem si v antikvariátu koupila v paperbacku Joycův Portrait of the Artist as a Young Man a mám neskonalou chuť si ho znovu přečíst), můžete se podívat na první díl tady.

EMILY LLOYD-JONES: THE HEARTS WE SOLD

Knihu Emily Lloyd-Jones jsem vybalila ze srpnového balíčku owlcrate, který čtenářům každý měsíc posílá YA bestseller a spoustu drobností k tomu. Vzhledem k tomu, že owlcrate už nějaký ten pátek se slinou u pusy sleduju, rozhodla jsem se využít toho, že mám blíž k USA než kdy jindy, a balíček si objednat. YA patří k žánrům, které se snažím jedním očkem sledovat. Věřím tomu, že je to žánr, který spoustu teenagerů a „mladých dospělých“ přivede ke čtení, a to je jen a jen dobře. Bohužel, často se pod hlavičkou YA objeví romány, které jsou schématické, hloupě napsané, přeplněné klišé a čtenáře učí jen to, že jejich život začne až ve chvíli, kdy najdou toho pravého/tu pravou. Emilyna kniha je právě takového YA schematismu smutným příkladem. [a propos: teď se nově objevila nutnost zařadit do YA příběhu aspoň jednu gay/lesbickou postavu, což je sice chvályhodné, ale bylo by to ještě chvályhodnější, kdyby taková postava nestála na periferii celého příběhu, nebyla jen „do počtu“ a ve skutečnosti hrála v příběhu nějakou podstatnou roli]

The Hearts We Sold je knižní hybrid mezi fantasy a scifi (nebo-li: začíná to jako fantasy, ale vlastně to skončí jako scifi), s velkou dávkou (povinné) první lásky, která hlavní hrdince změní pohled na život. Nebo spíš: která hrdinku naučí mít se ráda. Což je smutný. Autorka v dopise čtenářům říká, jak jako malá chtěla číst knihy, ve kterých jsou holky aktivními a silnými hrdinkami a nakonec zachrání samy sebe. Paradoxem tak zůstává, že Dee, hlavní postava „Prodaných srdcí,“ začne se svým životem něco dělat až ve chvíli, kdy jí do života vstoupí muž s pořádnou vánočkou místo břicha, protože (cituji): „He made her feel whole, like she wasn’t some broken thing that needed fixing“ (str. 299). Se smutkem v očích tak musím konstatovat, že se autorka vydala starou, známou a dobře osvědčenou cestou – hrdinka je tak trochu šedá myš, tak trochu obyčejná, a hlavně hodně pošramocená a neustále to čtenáři (a komukoliv ochotnému poslouchat) opakuje. Cítí se rozbitě, zničeně, nefunkčně a spasí ji až mladík, co se obléká jako hipster a maluje jako Raffael Santi.

Celá dějová linka The Hearts We Sold je samozřejmě bezpečně vystavěná kolem hlavní zamilované dvojice, takže náležitě skřípě. Už samotná myšlenka knihy zní tak trochu komicky: na světě se objevili démoni, kteří nabízí lidem splněné přání za jejich amputovanou nohu, ruku, nebo třeba oko. Vážně. Beze srandy. To je premisa celé knihy. Naše hlavní postavy ale samozřejmě uzavřou zcela unikátní smlouvu a přijdou o svá srdce – na celé dva roky. Po tu dobu musí plnit příkazy démona, který jim srdce vzal. Jenomže… démony potkáte za celou knihu tři a celou démonickou linku vám vysvětlí autorka ve třech čtvrtinách knihy ve třech odstavcích (kdybyste ji náhodou do té doby nepochopili). Tady totiž nejde o žádný propracovaný fantasy/scifi svět, jde hlavně o tu mladou lásku a symbolismus, který vás celou knihu tak mlátí do očí, až chcete brečet. Postavy se budou neustále cudně líbat, v ruce budou mačkat pletená srdíčka a aby toho nebylo málo, budou vám připomínat, že nemají srdce a tudíž ani tep (jak dramatické)! Závěr je samozřejmě sladkobolný, aby čtenáře aspoň trochu vykolejil a předal mu (velmi okatě) poselství, které už slyšel milionkrát, jenom trochu jinými slovy. Ale abych Emily jen nekřivdila: povedlo se jí vykreslit dusné, rodinné prostředí, ve kterém Dee vyrůstala – možná by pro příště měla opustit vody YA žánru a vrhnout se na nějaké to sociální drama.

PS: vzhledem k tomu, že některé slovní obraty a věty působily komicky i v angličtině by mě vážně zajímal český překlad; mám totiž takové tušení, že by byl podobně (ne)povedený jako překlad Plesu mrtvých dívek.

EMMA CLINE: THE GIRLS

Ano, spolu s knihou jsem si taky koupila teplé ponožky na zimu.

Kalifornská vycházející hvězda současné americké literatury – ne, nepřeháním. Pokud máte rádi poetickou prózu, která se líně rozpíná po papíře, má v sobě záchvěvy melancholie a čtete ji s napjatým očekáváním, lehkou nevolí a bušícím srdcem, sáhněte po prvním románu Emmy Cline. Román mladičké autorky jsem objevila náhodou na charitě hned vedle knihy o tom, jak sbalit muže vašich snů. Červenomodrá obálka a hravé písmo mě přinutilo knihu zvednout. Popisek na vnitřním obalu mě knihu donutil zase položit – nechtělo se mi číst o kultu hipíků ze šedesátých let. O tři týdny později jsem na charitě knihu znovu zvedla, otevřela ji, přečetla si jeden odstavec a knihu si za dolar odnesla domů. Přečetla jsem ji za tři dny, téměř jedním dechem. Co to svědčí o popiscích na obalech knih? Někdy je lepší je nečíst a vrátit se k mé staré osvědčené metodě výběru, kterou praktikuju už od základní školy: vzít knihu, otevřít a přečíst si odstavec. Zaujalo? Knihu si kupte/půjčte. Ne snad, že by popisek u The Girls byl špatný; čtu si ho teď znovu a vlastně celkem vystihuje, o čem kniha je. Bohužel taky ale hned v první větě, která je ještě tučně vyznačená, zdůrazňuje, že se kniha odehrává v bouřlivých 60. letech v USA, což navozuje pocit, že The Girls budou v 60. letech pevně ukotvené, že 60. léta budou doslova jednou z hlavních postav v příběhu, tak jako například v gotických románech figurují rozpadající se budovy, svírající osudy svých obyvatel pevně v kleštích — nic takového ale v The Girls nenajdete. Šedesátá léta jsou pro Emmu Cline něco jako záchytný bod; příběh kultu utvořeného kolem Charlese Mansona je kostrou příběhu, na kterou se nabaluje Emmin poetický příběh života obyčejné dospívající dívky, která se jednoho horkého kalifornského léta stala na krátkou dobu součástí sekty obývající nedaleký ranč. Na goodreads jsem naraziila na čtenáře naštvané na autorku z jednoho jediného důvodu – že píše o Mansonově rodině. Chyba, autorka se inspirovala příběhem Mansona a jeho kultu, její román se ale ani v nejmenším nesnaží děsivý konec hippie éry jakkoliv rozuzlit, převyprávět, nebo snad vysvětlit. Stejně jako se Shakespeare inspiroval množstvím historických postav a situací, i Clineová se historickou situací jen inspiruje. Pokud tedy jako čtenáři hledáte něco víc o Mansonově kultu, v The Girls to nenajdete; román The Girls se totiž „Holky“ nejmenuje jen tak pro nic za nic.

The Girls začínají seznámením s hlavní postavou Evie Boyd – starší ženou přespávající v domě na pláži u svého bývalého přítele. V noci jí probudí zvuky lidí dobývajících se do domu. Na smrt vyděšená Evie mladíkovi a jeho dívce, kteří se potichu vkradli do domu, pohrozí policií. Až potom si uvědomí, že jde o syna muže, který jí v domě dovolil přebývat. Setkání s mladíkem a jeho přítelkyni zapříčiní, že se Evie vrátí v myšlenkách zpět do minulosti, do doby, kdy jí bylo pouhých čtrnáct let a poprvé uviděla Suzanne – dívku, která jí okamžitě učarovala. The Girls už od první věty čtenáři dávají vědět, že nepůjde o „obvyklou,“ čistou prózu. Text je vrstevnatý, zbytnělý, plný metafor a má znepokojivé podtóny, které vyvolávají ve čtenáří napětí – pokud se samozřejmě umí oddat kouzlu prózy Clineové. Množství čtenářů vnímá román jako přehnaně vyumělkovaný a knihu po úvodu odkládá. Chyba, přátelé, chyba každého člověka, který je zvyklý na uhlazenou a jednoduchou prózu bestsellerových románů. Ale na druhou stranu – každý jsme zvyklý na něco. No judgment. Jako ukázka stylu autorky:

I knew how easily it could happen, the past at hand, like the helpless cognitive slip of an optical illusion. The tone of a day linked to some particular item: my mother’s chiffon scarf, the humidity of a cut pumpkin. Certain patterns of shade. Even the flash of sunlight on the hood of a white car could cause a momentary ripple in me, allowing a slim space of return. (16)

Death seemed to me like a lobby in a hotel. Some civilized, well-lit room you could easily enter or leave. A boy in town had shot himself in his finished basement after getting caught counterfeit raffle tickets. I didn’t think of the gore, the wet insides, but only the ease of the moment before he pulled the trigger, how clean and winnowed the world must have seemed. All the disappointments, all of regular life with its punishments and indignities, made surplus in one orderly motion. (68)

Evie ve svém vyprávění pokračuje lineárně od začátku onoho osudového léta; výjimečně nás autorka vrátí do současnosti. Už jsem říkala, že román není snahou o zachycení osudu a psychologie nechvalně proslulé Mansonovic rodiny. O čem tedy je? O životě čtrnáctileté dívky, která zoufale touží po tom, aby ji někdo, kdokoliv, viděl, protože — „We all want to be seen“ (352). O dívčím dospívání; o tom, jak si mohou holky připadat společností přehlížené, doslova neviditelné; jak se chytají jako stébla trávy kohokoliv, kdo o ně projeví upřímný zájem. A samozřejmě taky o tom, kam a ke komu touha po lidském doteku a pohledu může vést. Protože nechci potenciálnímu čtenáři knihu zničit případnými spoilery, dodám už jen, že pokud jste queer a feminističtí k tomu, určitě u románu oceníte jasné lesbické a feministické podtóny. Protože se příběh z větší části odehrává na ranči ve společnosti kultu hippie, samozřejmě dojde na sexuální scény – kromě jedné lesbické epizody ale ani o jeden sexuální akt Evie neprojeví zájem. Vzrušení tady nemá své místo, jde především o koncepci skupinové mysli – sex je způsob, jakým se zařadit mezi členy kultu, stát se jeho nedílnou součástí. Díky sexu si Evie připadá viděnáchtěná, což jsou dvě věci, po kterých nejvíc touží. Lásku ale očividně cítí pouze k jedné osobě z celé skupiny… Navíc se Clineová nebojí šťouchnout do vosího hnízda a poukázat na to, jak se může žena, muži často vnímaná jako pouhá věc (určená na sex), ve společnosti cítit frustrovaná. A kam až taková frustrace může, čistě hypoteticky, vést.

 

Advertisements
3

Knihy v Kanadě / I.

Pokud by mě snad někdo hledal na staré adrese, nedohledá se – jsem v Kanadě. Trávím tady léto, budu tady trávit podzim, zimu, jaro a zřejmě i kus léta. Bydlím v miniaturním městečku přímo v srdci Skalnatých hor (Rockies). Máme tady všechno: hory, grizzly, bobry, losy, soby i jezera. A taky tady samozřejmě jsou knihy. Knihy totiž najdete všude. A protože jsem knihomilná, rozhodla jsem se namísto článku o Kanadě napsat článek o knihách z Kanady. Jinými slovy – co že to tady čtu a proč.

Kanada v létě je krásná, ale bohužel pro mě je to v práci tak busy, že nemám moc čas si té hezké, letní Kanady užívat (na druhou stranu jsem díky tomu ještě nemusela naživo potkat grizzlyho, což se vyplatí). Ani na to čtení není tolik času. Ale když už se čas najde, čtu knihy od ženských autorek. Proč? Na mezinárodní den žen jsem se letos rozhodla pootáčet ve své knihovně všechny knihy napsané muži hřbety dovnitř tak, aby nebylo vidět jméno. Zůstat měly jen ženské autorky. Pohled na mou knihovnu byl po tomto zásahu naprosto žalostný: 90% mých knih totiž napsali muži. Stála jsem tak před svou knihovnou a bylo mi z toho doslova úzko – na světě je přece tolik perfektních, úžasných, dechberoucích knih napsaných ženami! Jenomže v sylabu literatury ve škole (ať už studujete jakoukoliv literaturu) většina titulů (a slávy) stále ještě patří jen a pouze mužům. Ženy se většinou krčí na okraji, zastoupené jedním, dvěma zvučnými jmény (Božena Němcová, Jane Austen, Toni Morrison… mám pokračovat?). A tak jsem si řekla, že když už jsem konečně dostudovala (yay!) a můj literární vkus neurčuje cár papíru s nápisem „povinná literatura,“ který sestavili – světě, div se! – muži, je na čase začít číst ženské autorky. Mým životem proto na celý rok bude hýbat hashtag #womenwritersonly, protože když jsem vydržela devatenáct let číst předepsané mužské autory, zaslouží si ženské autorky, abych jim obětovala minimálně rok svého života.

LAUREN GRAHAM: TALKING AS FAST AS I CAN

talkingfast800

První kniha, kterou jsem slavnostně zakoupila v antikvariátu (úplně novou), za dva dolary, byl memoár mé oblíbené herečky z Gilmorových děvčat, a tedy něco, na co jsem si brousila zuby od té doby, kdy se Lauren nechala slyšet, že knihu chystá. Přiznám se: měla jsem z Laureniného memoáru trochu obavy. Co když to bude stejně suchopárné a sebe-oslavné jako memoár Seana Astina o natáčení Pána Prstenů (mimochodem: vážně zlý a nudný, neskutečně nudný zápisník, ve kterém se Sean hlavně plácá po rameni, jak tu roli Sama Křepelky zvládl na jedničku)? Nebylo. Právě naopak – Laureniny vzpomínky jsou neskutečně čtivé. Píše zábavně a trhle, prostě tak, jak se i chová (ona k té Lorelai totiž nemá příliš daleko, obsadili ji dost typově). Paradoxně mnohem zábavnější než vzpomínky na natáčení Gilmorových děvčat je ta část memoáru, ve které Lauren popisuje svou kariéru až do onoho osudového zlomu. Své vzpomínky a zážitky prokládá citlivě podanými, feministickými poznámkami – nevyhýbá se oblíbené otázce po hollywoodských dietách (speciálně pro knihu nakreslila krásný diagram, který vám diety podrobně popíše a vysvětlí), otázce stárnutí u ženských hereček, nebo třeba tomu, jaké to je, když vás jako herečku podezírají z toho, že jste si na napsání svého románu najali ghostwritera. A samozřejmě – pokud jste, stejně jako já, závislí na Gilmorkách, vzpomínky z natáčení jak původního seriálu, tak netflixovského pokračování vás minimálně potěší, ne-li nadchnou.

SARAH WATERS: THE PAYING GUESTS

paying guests800

Ano, The Paying Guests je lesbický erotický román. Ne, nekoupila jsem ho v Kanadě. Paradoxně jsem na něj, stejně jako na Vonnegutovu knihu Breakfast of Champions, narazila v Levných knihách. Ano, zázraky se dějí – občas v Levných knihách potkáte i kvalitní literaturu. A pak je zas na pár měsíců ticho. Román od Sarah Watersové jsem si chtěla přečíst od té doby, co jsem zhlédla filmovou adaptaci jejího (po Tipping the Velvet) asi nejznámějšího díla Fingersmith. Film mi naprosto učaroval – nejenže lesbický sex v něm nebyl zobrazený jako pěst na oko, ale jako bonus byl feministický par excellence (a měl bezvadné tempo a skvěle si hrál s žánry a příběhovou linií, to pro ty, kdo nikdy neměli tu čest s korejským filmařem Park Chan-wookem). „Draze platící hosté“ se mnou tedy do Kanady přicestovali až z Česka a ačkoliv rozjezd byl při čtení pomalejší, po čtyřiceti stranách jsem od knihy nemohla odtrhnout oči. Historické romány obvykle nečtu (moje snaha skončila u Ivanhoe, ve kterém se autor na pěti stranách rozepisuje o oblečení těch kterých panošů), takže jsem si vlastně nebyla jistá, jestli se knihou vůbec prokoušu. Watersová ale ví, jak čtenáře (čtenářky?) udržet na špičkách po celou dobu čtení (dech začal knize docházet až někde v poslední čtvrtině). Podobně jako ve filmové adaptaci Komorná Park Chan-wooka i v románu The Paying Guests narazíte na silné ženské hrdinky (ano, zní to jako klišé, ale je to tak), které si jdou za svým a bojují s předsudky a strnulostí zpátečnického, heteronormativního okolí. Navrch přihoďte sexy erotiku, prostředí Británie po první světové válce a thrillerovou zápletku a quality lesbian literature je na světě. A že těch kvalitních lesbických románů je po čertech málo.

0

A co děláš za dveřma ložnice ty?

celysvet

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Jste si na 99% jistí, že jsou queer. Ale to jedno procento vám tam sakra chybí. Jste z toho na nervy. Nemůžete spát, nemůžete jíst, nedokážete mluvit o ničem jiném. Proč vám to, kruci, Karel/Alena/Pavel/Monika nechtějí říct? Co mají za problém? Co je na tom tak těžkého? Vždyť už to stejně víte. Co když jste poslední, kdo to neví „oficiálně“?! Komu všemu už to mohli říct? Vědí to o nich doma? Co na to doma říkali? Nikdy nemluví o svém osobním životě. Pche, jsou tak průhlední. To je jasný, že jsou gay, bi, prostě queer. Ale proč to sakra neřeknou nahlas?!

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Nikdy vás ani nenapadlo pomyslet na to, že by mohli být queer. Prostě Karel. Prostě Alena. Prostě Pavel. Prostě Monika. Normální kamarádi, vždyť Alena měla Mirka a Karel chodil s Pavlínou a Monika chodila s Radkem, sice chvíli, ale chodila a určitě spolu měli i sex, a Pavel přece měl tu blondýnu, chodili spolu na dálku. A nemá náhodou Karel na facebooku, že pořád s Pavlínou chodí?! Tak na co si to hraje, když je teda gay. Alespoň jeho nejlepší kamarád to tak říkal. Říkal, že Pavlína je jen zástěrka? Proč vám o tom Karel nikdy neřekl? Co mu hrabe? Vždyť je to přece v pohodě. Ty jo, napadne vás, všechny ty hodiny tělákudo prdele, zítra spolu máme jít na plavečák, ty vole, kam se jako mám dívat? To se budem převlíkat vedle sebe?! Ale stejně – měl vám to normálně říct, vždyť proti gayům nic nemáte. Jak se jako teď k němu máte chovat, když to jakože nevíte?

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Nikdy vás ani nenapadlo pomyslet si, že jim jednou budete muset říct, že jste queer. Že se vám líbí holky. Že se vám líbí kluci. Že je vám jedno, co má váš partner mezi nohama. Že vás sex nezajímá. Že… Díváte se na ně v kavárně a říkáte si, že dneska už jim to řeknete. Když přijde ten správný okamžik. Že na tom přece nic není. Další coming out. To bude v pohodě. Pak si vzpomenete, jak si stěžovali na obsluhu v hotelu, půl roku zpátky, „jak byla nasraná furt a pořád se po mně tak dívala, to musela být rozhodně lesbička!“ a celí se orosíte. Vypijete kafe a jdete domů. Možná jim to řeknete příště. Jenomže, když jim to řeknete, bude takový to trapný ticho. A nebo budou všechny ty dotazy. Nemáte náladu na dotazy. Nechcete vykládat, jak jste na to přišli a jaké to je a jak je to vůbec možný, když jste chodili přece s Mirkem. Chcete normální konverzaci, chcete slyšet „a s kým teď chodíš?“ a „a klape vám to?“ a „a jak dlouho spolu jste?“ a „tak mi ukaž fotku, ne?!“ a ne „a kdo z vás je chlap a kdo baba?“ a nebo „ale co Mirek? vždyť jsi chodila s chlapem?“ a nebo, ještě líp „ale jak to víš, jakože… to si věděla vždycky?“. A nechcete, aby se před vámi nervózně potili a nevěděli, kam s očima, až půjdete na plavečák. A nechcete, aby si vás hned představovali za dveřma ložnice. A nechcete, aby vás obrali na kost, a pak vás klidně nechali sedět v kavárně, úplně nahé, zírat do jídelního lístku a říkat si „tak mě zase svlíkli do naha, bylo to super.“ Nechcete, aby z vás udělali fragment nazvaný „gay“ a podle toho se k vám chovali. Nechcete, aby vás redukovali na jedno jediné slovo. A zároveň chcete, aby už to věděli, aby to věděli a chápali a vnímali a v určitou chvíli to uměli přehlížet a jindy to zase uměli vytáhnout a nechcete, aby vás to definovalo, ale přejete si, aby chápali, že vás to definuje.

Máte kamaráda a nebo kamarádku…

0

Queer a feminismus v hudbě

Papaya – moje přítelkyně – má obrovskou zálibu v (alespoň pro mě) prapodivných písních a kapelách (obvykle žánrově zařaditelných mezi synthpop, dark wave, dream pop, apod.). Navíc má ale taky ráda písně, které o něčem vypovídají – především queerově nebo feministicky. A proto za dnešní článek patří dík právě jí. Na přání udělala výběr svých oblíbených queerových a feministických písní (u feministických mrkla zběžně i na českou tvorbu), takže pokud poslední dobou tápete, co si pustit, tady máte k dispozici celý LGBTQ+ a feministicky uvědomělý playlist. 

QUEER

Hudební videoklip, který upozorňuje na všechny, kteří bojují se svou gender identitou. Píseň z alba Reflektor doslova řve do světa: existujem! A tom to celé je. Zkrátka trans lidi existují, stejně jako existují létající ryby. Není jich třeba tolik, ale pořád jsou s námi na tomhle světě, a to je prostě fakt.

Tentokrát bez klipu, zato ale se silným textem. O tom, jak se dá objevit queer identita, a že jak jednou přijdete na to, že jste queer, tak už se těžko vrátíte k heteronormativitě.

Hozier v klipu i textu kritizuje přílišnou upjatost křesťanství a následnou perzekuci gayů. Klip jde až na dřeň toho, jaké to je čelit homofobii.

Frontman skupiny The Irrepressibles Jamie zpívá o tom, jaké to je, když jsou dva muži do sebe zamilovaní. Klip i hudba se snaží postihnout, jaké to je být zamilovaný/zamilovaná do stejného pohlaví, a taky připomíná, že to prostě nejde ututlat, protože: It’s getting louder, louder, louder.

Kanadská skupina, kterou kolem sebe vytvořila Katie Stelmanis. Ta v interview řekla, že vždy chtěla hrát v queerové kapele. Austra ve svých klipech i textech reflektuje nejen niterné pocity autorů, ale také současné problémy – politiku, feminismus, queer.

Sesterské duo z Ameriky je hodně věcí jen ne standardní, a proto si vysloužily nálepku queerové kapely. Jejich hudba je ovlivněna vším možný, používají třeba i zvuky hraček a nejlíp by jejich styl šel popsat jako freak-folk. Posuďte sami.

Malý dodatek:

Papaya je sice neposlouchá, ale Placebo, v čele s frontmanem Brianem Molko, taky hýří queerovýma písničkama (a taky písničkama o drogách, ale to už sem nepatří), například „Burger Queen“ je o gay prostitutovi z Lucemburska. Brian hned na začátku hvězdné dráhy prošel coming outem, kterého ovšem později litoval, protože média, dle jeho slov, začala vyzdvihovat gay status kapely na úkor hudby. Takže Placebo samozřejmě poslouchejte kvůli hudbě a občas si vzpomeňte, že zpěvák je bisexuální, můžete z toho mít třeba dobrý pocit, protože těch bisexuálů tam venku (myslím ve světle reflektorů) moc není a dobrá bi-reprezentace je ve světě potřeba.

Podobně důležitá je i hudební skupina Garbage v čele se zpěvačkou Shirley Manson. Kapela je advokátem queer lidí už od dob svého singlu nazvaného, příznačně, „Queer“ a i nadále dává vzniknout písním, které se nebojí jít proti mainstreamu. Za všechny si připomeňme třeba „Androgyny“, ve kterém sama Shirley Manson (která o sobě mimochodem tvrdí, že nikdy neměla blízko k genderové škatulce ženy) osciluje na hranici dvou genderů zároveň.

FEMINISMUS

Od queer kapel k feministickým je to jen krůček. Feministické kapely se snaží upozornit na problémy a realitu žen, případně na nerovnosti mezi pohlavími.

Pokud máte rádi styl hudby Riot Grrrl, pak jsou Wild Flags pro vás. Portlandská rodačka Carrie Brownstein mimochodem rozhodně stojí za sledování – herečka, komička a spisovatelka, která se aktivně zapojuje do debaty o rovnosti žen a mužů.

O tom, že NE opravdu znamená NE, a o rape culture zpívá Alice Bag. Její texty i klipy jsou drsné, syrové a upřímné. Pro někoho možná až moc.

Pokud vás baví vizuálno a chytré metafory, pak si pusťte klip skupiny Indiana. Tolik vizuálních narážek na ženskou masturbaci v jednom klipu jen tak neuvidíte. Ano, i ženy jsou sexuální stvoření.

Druhý song, který boří mýtus o ženské masturbaci. V klipu máte ženy, bazén, olizování rozličných předmětů a morče. Zkrátka líné nedělní odpoledne na chatě s modelkami.

Česká tvorba

Ve vlasteneckém okénku mrknem na dvě české kapely. Obě nádherně pracují s češtinou a posluchače rozhodně nešetří. Tady nehledejte hedging, tady si poslechnete krutou pravdu.

O každoměsíční menstruaci zpívají Čokovoko. A ne, není to jak z reklam na vložky Always.

Prstoklad od piána procvičený o veverku? Čokovoko ve své písni o masturbaci nešetří metaforami.

Neplánovaně otěhotnět? To se dle Muchy nevyplácí.

6

8 zlatých reakcí na coming out

Vždycky, když se mě někdo zeptá na coming outy, odpovídám, že jsou zábavný. Vážně. Když se dostanete přes ten první, začnou vás vlastně tak trochu bavit. Můžete při nich totiž pozorovat lidi, zaznamenávat si do vaší mentální tabulky, kdo jak zareagoval. Dělat sociologický průzkum napříč věkovými kategoriemi. Sdílet coming outové story s partnerem či partnerkou a bavit se u toho (já vím, to není pěkné, ale někdy vás coming out tak rozmrzí, že je nejlepší se mu zasmát). A nakonec to všechno hodit za hlavu, protože coming out je jen první krok a většina přátelství na něm, díky bohu, neztroskotá, snad právě naopak.* 

Reakce první: Popření

lesba_s_takovym_telem

První z reakcí je takový evergreen, se kterým se každý minimálně jednou setká. Řeknete, že jste queer, člověk naproti vám zamrká, a pak s vámi mluví dál, jako byste nic neřekli. Komunikace s člověkem, který odmítá (ať už z jakéhokoliv důvodu) vaši sexualitu uznat (či si ji přiznat), vypadá následovně:

– „Tady by byl váš pokoj. Klasický studentský pokoj, dvě postele, dva stoly, dvě skříně, dvě židle. A ty postele jde samozřejmě oddělit. Před vámi tady bydlel pár, tak si je dali k sobě. Tak to bychom pak vyřešili.“

– „To nebude potřeba. My jsme taky pár.“

– „Prosím?“

– „Že spolu chodíme, takže ty postele můžete nechat u sebe.“

– „No. Takže, jak jsem říkala, dvě židle, dva stoly. Ty postele dáme od sebe. Taky koš. Viděly jste výhled z okna? Je do zahrady.“

– „Ty postele vážně můžou zůstat, jak jsou.“

– „To se pak domluvíme. Ale oni vám to klidně přestěhují, jak to bylo původně. To byla jedna postel tady u stěny a druhá támhle.“

Nebo jste třeba na pivu s kamarádem a konečně se odvážíte mu tu novinu sdělit a on se na vás podnapile podívá a řekne vám: „S takovou postavou? Ty nemůžeš být lesba“. A pak si dáte další pivo a víc se o tom nebavíte. A nebo, to je moje srdcovka, jdete ruku v ruce s přítelkyní a naproti vám jde vaše kamarádka, minete se, pozdravíte se, další týden jdete na kafe a kamarádka se vás zeptá, co vy a chlapi, jestli je někdo na obzoru. Tak jí slušně odpovíte, že ne, a dál se o tom nebavíte. Vážně, lidi, když vidíte svou kamarádku s jinou ženou jít za ruku a vám ani vaší kamarádce není patnáct a vy si nemůžete vybavit, jestli jste ji někdy vůbec viděli jít za ruku s chlapem, tak se jí alespoň neptejte, co chlapi.

Reakce druhá: Smích

Sedíte na kávě s kamarádkou, ona vám nadšeně vykládá o Romulovi z Itálie, se kterým začala chodit, když byla na podzim na stáži, rozplývá se o něm dobrých dvacet minut, a pak vám řekne, že to je hrůza, že to je její první chlap a že jí je už pětadvacet a že její první chlap je cizinec. Dožaduje se samozřejmě účastného „to je teda hrůza, proč sis nenašla Čecha!,“ ale z vás vyleze „no, tak můj první chlap byla ženská, co naděláš,“ načež se na vás kamarádka šokovaně podívá, otevře a zavře pusu jako ryba na suchu, a pak se začne nezřízeně řehtat na celé kolo. Vy zatím lžičkou lovíte na dně čaje kus citrónu a čekáte, kdy ji záchvat přejde. Nakonec se uklidní, podívá se na vás a zařve „Ježišmarja, já jsem tě ztrapnila, promiň!!“ a dál se o tom, samozřejmě, nebavíte. Smích je vůbec oblíbená reakce. Zažila už jsem hysterický smích, škytavý smích, bublavý smích, smích se slzami v očích, a tak bych mohla pokračovat. Snažila jsem se přijít na kloub tomu, co vede lidi k takové reakci (pokud teda zrovna nejsem aspoň trochu vtipná, což se mi občas přece jen povede, viz předchozí historka) a jediné, co mě napadlo, bylo, že na šokující zprávu se takovým lidem asi nejlíp reaguje smíchem, takže jde vlastně o takový obranný mechanismus („zasměju se, třeba mě mezitím napadne adekvátní reakce“).

Reakce třetí: Sdílení tajemství

Tahle reakce je naprosto famózní už jen proto, že někdy ji dovedete odhadnout předem a umíte ji tak využít ve svůj prospěch. Tak kupříkladu: máte kamaráda, který vám od jisté chvíle odmítá vykládat o svém osobním životě (tak nějak nevíte, co se stalo, ale stalo). Vy sice víte, že chodí s Marií a víte, co Marie studuje a kde bydlí a kolik jí je let a že ráda nosí šaty, protože nejste debil a umíte si pospojovat tečky, ale kamarád si myslí, že je děsně tajemnej a vy o něm nic nevíte. A protože chcete, aby debata o partnerech konečně přestala být tabu, na jednom extrémně nudném víně, kdy už potřetí probíráte film Počátek, mu sdělíte, že chodíte se ženou. Kamarád se na vás vděčně podívá, a pak vydechne: „Já-zas-chodím-s-Marií.“ Tak, tradá, tajemství jsou venku. Vtip je samozřejmě v tom, že vy mu nesdělujete žádné tajemství (jste otevřeně gay, akorát s kamarádem na to nějak nikdy nepřišla řeč, nebo jste se dlouho neviděli), ale on si myslí, že mu tajemství sdělujete, a proto vám na oplátku taky sdělí tajemství. Je to vlastně taková pěkná, psychologická hra, na konci které se vy i váš kamarád/ka cítíte jako vítězové.

Reakce čtvrtá: Přikývnutí

„A s kým ty teď vlastně jsi?“

„Víš, Marti, já teď chodím se ženou.“

„Aha. To je-to je- je to fajn? Jsi šťastná?“

„Jsem.“

„Tak to je fajn.“

„To je.“

„Tak se uvidíme v úterý?“

„Jasně.“

„Tak zatím.“

Přikývnutí je taková ta jemná, rozpačitá reakce někoho, kdo to nečekal a koho jste zaskočili. Takový člověk se cítí být v úzkých, ale umí z toho vybruslit celkem bravurně jednou hezkou otázkou, na kterou mu odpovíte, a pro tuhle chvíli debatu uzavřete. Pokud jde o dobrého kamaráda/dobrou kamarádku, po nějakém čase se k vašemu osobnímu životu vrátí (až si to v hlavě trochu srovná).

Reakce pátá: Rebelové všech zemí, spojte se!

Tenhle typ člověka vaše „tohle je moje partnerka“ nebo „promiň, já ty kalhoty pro svýho chlapa nechci, nemám chlapa, ale ženskou“ pochopí úplně špatně. Většinou tak, že jste rebel nebo rebelka, který/á kašle na společenská tabu a jde proti proudu (a ve skutečnosti jste samozřejmě heterosexuální). Typická reakce tak vypadá asi takhle: „Ty seš se ženskou?! Já jsem jednou ženskou políbila!!“ (samozřejmě šeptem, protože ačkoliv vy jste otevřeně nonkonformní, oni jsou nonkonformní pouze před lidmi, kteří takovou věc chápou a neodsoudí je). Samozřejmě byste mohli namítnout, že jde o sdělování tajemství, ovšem vzhledem k tomu, že člověk na pozici rebela se cítí být stejný jako vy, jde spíš o sdílení společného tajemství, než o výměnu dvou rozdílných tajemství (alespoň z jeho pozice). A protože všichni víme, že políbit po deseti pivech stejné pohlaví není to samé jako být čtyři roky ve vztahu s člověkem stejného pohlaví, no, tak tahle reakce prostě moc nepotěší.

Reakce šestá: Normálka

Zcela normální reakce spočívá v tom, že člověk informaci o tom, že jste gay, vezme („jo? no vidíš“), a dál většinou nemá potřebu to rozebírat. Bohužel, často to dojde tak daleko, že takový člověk nemá potřebu se vás vůbec zeptat na to, jaké to pro vás je. Takže, když si dovolíte říct, že třeba plánovat dovolenou v Egyptě není úplně zábava, protože se ke svému partnerovi nemůžete otevřeně mít, jsou strašně překvapení a celé to vlastně nechápou, protože oni jsou tak liberální, že svět kolem nich přece nemůže mít s vaší sexualitou taky žádný problém. Jinými slovy: normální reakce spočívá v tom, že jste zařazeni mezi normální lidi (neexistuje rozdělení heteronormativní většina a homosexuální menšina), což je na jednu stranu báječné (žádný smích ani „já sem dala pusu holce ve třetí třídě! na tvář!“) a na stranu druhou to tak trochu popírá vaši identitu (protože vaše zážitky s okolím jsou přece úplně normální a nemůžou se nijak lišit od těch, co zažívají heterosexuální páry), takže v debatách o vztazích narážíte na ty jemné detaily jako „na ulici na nás pokřikují, že jsme lesbičky“ a „v hotelu nám nechtěli dát manželskou postel,“ což jsou věci pro člověka s normální reakcí naprosto nepochopitelné. Výhodou je, že člověku s normální reakcí o takových věcech můžete říct, a tím mu trochu rozšířit obzory (aneb: ano, homosexuálové a heterosexuálové jsou stejní, bohužel se k nim celý svět stejně nechová).

Reakce sedmá: Nadšení

cropped-jupi_lesba.png

„Ježišmarjatyjsilesba?! To je super!! Moje ségra je lesba!!! Máš přítelkyni?! Moje ségra nemá přítelkyni! Ježišmarja, já jsem vždycky chtěla poznat další lesbu!!“

a nebo

„Ty jsi lesba?! A nemáš nějaké nezadané… kamarádky? Já si nejsem jistá, jestli taky nejsem lesba a chtěla bych to zjistit a nic jinýho mě nenapadá, chápeš, než to zkusit.“

Tady jsme se dostali na území duhových vlaječek a duhových dortů a triček a rtěnek. Tyhle lidi jsou nadšení, že vás můžou zakomponovat do svého života jako dalšího (nebo prvního) gay člověka, kterého kdy poznali. Do té doby, než jste se objevili v jejich životě, totiž gay lidi znali jenom z televize nebo z filmu. Vědí toho o vás už tolik a tolikrát snili o tom, že vás poznají, ale vy jste se chovali jako vzácný pokémon a oni ne a ne vás chytit! Teď, teď konečně nastává ta chvíle, kdy jste se ocitli v jejich pokéballu a oni se na vás budou čas od času chodit dívat a pročešou vám hřívu a buď vám někoho dohodí, nebo vy dohodíte někoho jim, protože oni chtějí experimentovat. Nebo si váš budoucí vztah takhle alespoň představují (a je jen na vás, jestli jim jejich duhovou představu rozbijete, nebo ne).

Reakce osmá: Ideální

A jako všude na světě, ideální reakce je taková, která téměř neexistuje (když už mluvíme o těch vzácných pokémonech… tahle reakce je takový Mewtwo všech coming out reakcí). Ideální reakce by totiž byla taková, ve které by se člověk naproti vám nad vaší sexualitou nijak nepohoršil, ale ani nepropadl přehnanému nadšení, prostě by ji vzal jako fakt. Zároveň by ale chápal, že váš život je, bohužel (a zároveň bohudík), trochu jiný než život heteráků. Že třeba chodíte na Prague Pride a sledujete LGBTQ+ zprávy a jste tak trochu (nebo hodně) aktivisti a někdy se setkáte s negativní reakcí a nemůžete odjet do Egypta a tam se po pláži procházet ruku v ruce při západu slunce. Jenomže ideální reakci většinou (existují výjimky) nemůžete chtít po někom, kdo je součástí většiny a o životě menšin čte maximálně na internetu (a ještě dost pochybné články), nebo je (a jejich zážitky) vidí nesprávně vykreslené v TV či ve filmu. A tak vám nezbude, než se smířit s tím, že Mewtwoa potkáte za život třeba jen jednou a že zbylí kamarádi budou překvapení a zhrození, kdykoliv jim řeknete historku o hotelu a (ne)manželské posteli. Ale to nevadí. Ještě totiž existuje gay komunita, a tam se to Mewtwoama jen hemží.

*Výše popsané typy reakcí na coming out se sice zakládají na skutečnosti, ale se skutečnými lidmi mají pramálo společného. Jinými slovy, pokud máte pocit, že se v nějakém příběhu vidíte, nezoufejte, s největší pravděpodobností nepopisuji vás.

0

Proč šeptáš?

untitled.jpg

Hele, ono to není tajemství. Když se ve filmu objeví dvě lesby, můžete to klidně říct nahlas. Stejně jako že výrazy lesby a lesba nejsou nadávky. A když už jsme u toho, je to pro děj filmu nějak důležitý, že tam jsou dvě lesby, nebo ne? Protože jestli to jsou vedlejší postavy, co k nim jdou hrdinové na návštěvu, a jsou chodícím stereotypem a ve zbytku filmu už nefigurují, tak mi to říkat nemusíte. Vážně. Nemusíte. Já vám přece taky neříkám o každé hetero postavě, co na plátně vidím, ne? Ale pokud je to film o dvou lesbách, tak to je jiná, sem s tím! Ale neříkejte mi to tak potichu, že se k vám budu muset naklánět a připadat si, jakože pomlouváme lidi u vedlejšího stolu. Cítím se pak trapně. A nevím, proč bych se měla cítit trapně, když se bavíme o lesbách, o lidech jako jsem já. Vy se snad cítíte trapně, když se s vámi bavím o hetero postavách? Když zašeptám: v Matrixu je ten hlavní hrdina a on se… no, zamiluje se do ženy, cítíte se trapně? Máte pocit, že se k sobě musíme naklonit a musíme začít šeptat? Ne? Tak proč si musíme šeptat o Sangaïlé?

0

4 kreslířky komiksů, které stojí za to sledovat

Znáte to, není nic lepšího, než zjistit, že někdo jiný nesnáší holení nohou stejně jako vy. Nebo že někdo jiný taky očmuchává nové knihy a když má hodně věcí na práci, radši si zaleze pod peřinu a nevystrčí dva dny čumák na světlo boží. A nebo že se v The Sims baví tím, že postavičkám „krade“ schody do bazénu a nechává je pomalu umírat vyčerpáním z plavání. Jo. Není nadto najít spřízněnou duši. Tak v těchhle komiksových kreslířkách jsem takovou spřízněnou duši našla. Hned čtyřikrát. 

Cassandra Calin

Cassandra kreslí naprosto boží komiksové stripy ze života grafické designerky, ilustrátorky a hlavně dvacet-něco holky, co se pere s obvyklýma věcma typu stres, podceňování se, srovnávání se s ostatními, snahy chovat se dospěle (a pochopit dospělost), výstřelky dámské módy, životem introverta, a v neposlední řadě má i dobré popkulturní narážky a reakce (například její komiksový strip nazvaný Halloween 2016 zobrazuje Cassandra převlečenou za čarodějku a všechny ostatní dámy převlečené za Harley Quinn). Má Facebook, tumblr, instagram i osobní stránky, na kterých si můžete kromě komiksů prohlédnout i portfolio čítající ilustrace, grafický design a malby. Cassandřiny komiksové stripy a postavy stylem připomínají moderní Disney filmy a postavičky (například z filmu Na vlásku) a vyvedené jsou obvykle černobíle, ačkoliv Cassandra i umně experimentuje s barvou (viz, opět, strip Halloween 2016).

Cassandry oficiální stránky

Cassandry komiksové stripy na FB

Kotaline Jones (Lydia Nguyen)

Kotaline má u sebe na stránkách prozatím čtyři komiksy (a jednu práci nazvanou „other,“ která by se dala nazvat vizuální básní). Komiks „aro“ popisuje život aromantika, komiksy „depression“ a „disquet“ se zabývají depresí a poslední, nazvaný příznačně „kota-mix,“ v sobě obsahuje směs krátkých stripů na všemožná témata.

Především komiks o životě aromantika je velmi zajímavý, protože dává člověku nahlédnout pod roušku něčeho pořád ještě neobvyklého a učí čtenáře pochopit, jak se aromantik cítí, co prožívá a jak takový coming out aromantika vlastně vypadá.

Komiksy Kotaline

Planet Prudence

Pětadvacetiletá kreslířka z Belgie vytváří především malé ilustrace, na kterých zachycuje modrovlasou, pihatou postavičku ženy v různých vtipných situacích – například, jak tancuje a zpívá v polobotkách a s neoholenýma nohama (girl power!), jak se zbavuje uhráků (což připomíná tak trochu hororovou scénu), jak se cítí, když si nanese rtěnku (sexy!), apod. Její komiksy jsou hodně tzv. „body positive,“ jinými slovy oslavují krásu ženského těla takového, jaké je, se všemi jeho „nedostatky“ (vs. mediální obraz bezchybného ženského těla a ženských mír). Podobně jako Cassandra i Prudence reaguje na to, co se děje ve světě. Když zemřela Carrie Fisher, nakreslila její komiksový portrét, a v rámci mezinárodního dne žen nakreslila svou postavičku převlečenou za Wonder Woman.

Oficiální stránky Prudence

Prudencin Instagram

Sarah Anderson

Sarah je v ČR už známá díky nakladatelství CooBoo, které vydalo její komiksové stripy ve sbírce nazvané Dospělost je mýtus, a pokud jste si knihu ještě nekoupili, tak se seberte, běžte do knihkupectví a napravte to. Co do obsahu a témat se Sarah podobá Cassandře (nebo snad Cassandra Sarah?), takže mě napadá, jak by asi vypadala jejich spolupráce (božsky, jak jinak!). Sarah pracuje ve svých stripech se zjednodušenou komickou postavičkou v pruhovaném tričku a s vypouklýma očima (avatarem, který ji zosobňuje), občas jí sekunduje bílý králík, a pak taky černá kočka. Jak už název sbírky napovídá, Sarah nejčastěji komentuje mýtus dospělosti z pozice dvaceti-něco-leté ženy a na přetřes tak přijde móda, stres ze školy a z práce, puberta, menstruace, a pak takové ty věci, co je zná úplně každý, jako třeba čtení poutavé knihy do tří do rána, randění, nebo třeba přežírání o Vánocích.

Sarah’s Scribbles (Facebook)