0

A co děláš za dveřma ložnice ty?

celysvet

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Jste si na 99% jistí, že jsou queer. Ale to jedno procento vám tam sakra chybí. Jste z toho na nervy. Nemůžete spát, nemůžete jíst, nedokážete mluvit o ničem jiném. Proč vám to, kruci, Karel/Alena/Pavel/Monika nechtějí říct? Co mají za problém? Co je na tom tak těžkého? Vždyť už to stejně víte. Co když jste poslední, kdo to neví „oficiálně“?! Komu všemu už to mohli říct? Vědí to o nich doma? Co na to doma říkali? Nikdy nemluví o svém osobním životě. Pche, jsou tak průhlední. To je jasný, že jsou gay, bi, prostě queer. Ale proč to sakra neřeknou nahlas?!

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Nikdy vás ani nenapadlo pomyslet na to, že by mohli být queer. Prostě Karel. Prostě Alena. Prostě Pavel. Prostě Monika. Normální kamarádi, vždyť Alena měla Mirka a Karel chodil s Pavlínou a Monika chodila s Radkem, sice chvíli, ale chodila a určitě spolu měli i sex, a Pavel přece měl tu blondýnu, chodili spolu na dálku. A nemá náhodou Karel na facebooku, že pořád s Pavlínou chodí?! Tak na co si to hraje, když je teda gay. Alespoň jeho nejlepší kamarád to tak říkal. Říkal, že Pavlína je jen zástěrka? Proč vám o tom Karel nikdy neřekl? Co mu hrabe? Vždyť je to přece v pohodě. Ty jo, napadne vás, všechny ty hodiny tělákudo prdele, zítra spolu máme jít na plavečák, ty vole, kam se jako mám dívat? To se budem převlíkat vedle sebe?! Ale stejně – měl vám to normálně říct, vždyť proti gayům nic nemáte. Jak se jako teď k němu máte chovat, když to jakože nevíte?

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Nikdy vás ani nenapadlo pomyslet si, že jim jednou budete muset říct, že jste queer. Že se vám líbí holky. Že se vám líbí kluci. Že je vám jedno, co má váš partner mezi nohama. Že vás sex nezajímá. Že… Díváte se na ně v kavárně a říkáte si, že dneska už jim to řeknete. Když přijde ten správný okamžik. Že na tom přece nic není. Další coming out. To bude v pohodě. Pak si vzpomenete, jak si stěžovali na obsluhu v hotelu, půl roku zpátky, „jak byla nasraná furt a pořád se po mně tak dívala, to musela být rozhodně lesbička!“ a celí se orosíte. Vypijete kafe a jdete domů. Možná jim to řeknete příště. Jenomže, když jim to řeknete, bude takový to trapný ticho. A nebo budou všechny ty dotazy. Nemáte náladu na dotazy. Nechcete vykládat, jak jste na to přišli a jaké to je a jak je to vůbec možný, když jste chodili přece s Mirkem. Chcete normální konverzaci, chcete slyšet „a s kým teď chodíš?“ a „a klape vám to?“ a „a jak dlouho spolu jste?“ a „tak mi ukaž fotku, ne?!“ a ne „a kdo z vás je chlap a kdo baba?“ a nebo „ale co Mirek? vždyť jsi chodila s chlapem?“ a nebo, ještě líp „ale jak to víš, jakože… to si věděla vždycky?“. A nechcete, aby se před vámi nervózně potili a nevěděli, kam s očima, až půjdete na plavečák. A nechcete, aby si vás hned představovali za dveřma ložnice. A nechcete, aby vás obrali na kost, a pak vás klidně nechali sedět v kavárně, úplně nahé, zírat do jídelního lístku a říkat si „tak mě zase svlíkli do naha, bylo to super.“ Nechcete, aby z vás udělali fragment nazvaný „gay“ a podle toho se k vám chovali. Nechcete, aby vás redukovali na jedno jediné slovo. A zároveň chcete, aby už to věděli, aby to věděli a chápali a vnímali a v určitou chvíli to uměli přehlížet a jindy to zase uměli vytáhnout a nechcete, aby vás to definovalo, ale přejete si, aby chápali, že vás to definuje.

Máte kamaráda a nebo kamarádku…

0

Queer a feminismus v hudbě

Papaya – moje přítelkyně – má obrovskou zálibu v (alespoň pro mě) prapodivných písních a kapelách (obvykle žánrově zařaditelných mezi synthpop, dark wave, dream pop, apod.). Navíc má ale taky ráda písně, které o něčem vypovídají – především queerově nebo feministicky. A proto za dnešní článek patří dík právě jí. Na přání udělala výběr svých oblíbených queerových a feministických písní (u feministických mrkla zběžně i na českou tvorbu), takže pokud poslední dobou tápete, co si pustit, tady máte k dispozici celý LGBTQ+ a feministicky uvědomělý playlist. 

QUEER

Hudební videoklip, který upozorňuje na všechny, kteří bojují se svou gender identitou. Píseň z alba Reflektor doslova řve do světa: existujem! A tom to celé je. Zkrátka trans lidi existují, stejně jako existují létající ryby. Není jich třeba tolik, ale pořád jsou s námi na tomhle světě, a to je prostě fakt.

Tentokrát bez klipu, zato ale se silným textem. O tom, jak se dá objevit queer identita, a že jak jednou přijdete na to, že jste queer, tak už se těžko vrátíte k heteronormativitě.

Hozier v klipu i textu kritizuje přílišnou upjatost křesťanství a následnou perzekuci gayů. Klip jde až na dřeň toho, jaké to je čelit homofobii.

Frontman skupiny The Irrepressibles Jamie zpívá o tom, jaké to je, když jsou dva muži do sebe zamilovaní. Klip i hudba se snaží postihnout, jaké to je být zamilovaný/zamilovaná do stejného pohlaví, a taky připomíná, že to prostě nejde ututlat, protože: It’s getting louder, louder, louder.

Kanadská skupina, kterou kolem sebe vytvořila Katie Stelmanis. Ta v interview řekla, že vždy chtěla hrát v queerové kapele. Austra ve svých klipech i textech reflektuje nejen niterné pocity autorů, ale také současné problémy – politiku, feminismus, queer.

Sesterské duo z Ameriky je hodně věcí jen ne standardní, a proto si vysloužily nálepku queerové kapely. Jejich hudba je ovlivněna vším možný, používají třeba i zvuky hraček a nejlíp by jejich styl šel popsat jako freak-folk. Posuďte sami.

Malý dodatek:

Papaya je sice neposlouchá, ale Placebo, v čele s frontmanem Brianem Molko, taky hýří queerovýma písničkama (a taky písničkama o drogách, ale to už sem nepatří), například „Burger Queen“ je o gay prostitutovi z Lucemburska. Brian hned na začátku hvězdné dráhy prošel coming outem, kterého ovšem později litoval, protože média, dle jeho slov, začala vyzdvihovat gay status kapely na úkor hudby. Takže Placebo samozřejmě poslouchejte kvůli hudbě a občas si vzpomeňte, že zpěvák je bisexuální, můžete z toho mít třeba dobrý pocit, protože těch bisexuálů tam venku (myslím ve světle reflektorů) moc není a dobrá bi-reprezentace je ve světě potřeba.

Podobně důležitá je i hudební skupina Garbage v čele se zpěvačkou Shirley Manson. Kapela je advokátem queer lidí už od dob svého singlu nazvaného, příznačně, „Queer“ a i nadále dává vzniknout písním, které se nebojí jít proti mainstreamu. Za všechny si připomeňme třeba „Androgyny“, ve kterém sama Shirley Manson (která o sobě mimochodem tvrdí, že nikdy neměla blízko k genderové škatulce ženy) osciluje na hranici dvou genderů zároveň.

FEMINISMUS

Od queer kapel k feministickým je to jen krůček. Feministické kapely se snaží upozornit na problémy a realitu žen, případně na nerovnosti mezi pohlavími.

Pokud máte rádi styl hudby Riot Grrrl, pak jsou Wild Flags pro vás. Portlandská rodačka Carrie Brownstein mimochodem rozhodně stojí za sledování – herečka, komička a spisovatelka, která se aktivně zapojuje do debaty o rovnosti žen a mužů.

O tom, že NE opravdu znamená NE, a o rape culture zpívá Alice Bag. Její texty i klipy jsou drsné, syrové a upřímné. Pro někoho možná až moc.

Pokud vás baví vizuálno a chytré metafory, pak si pusťte klip skupiny Indiana. Tolik vizuálních narážek na ženskou masturbaci v jednom klipu jen tak neuvidíte. Ano, i ženy jsou sexuální stvoření.

Druhý song, který boří mýtus o ženské masturbaci. V klipu máte ženy, bazén, olizování rozličných předmětů a morče. Zkrátka líné nedělní odpoledne na chatě s modelkami.

Česká tvorba

Ve vlasteneckém okénku mrknem na dvě české kapely. Obě nádherně pracují s češtinou a posluchače rozhodně nešetří. Tady nehledejte hedging, tady si poslechnete krutou pravdu.

O každoměsíční menstruaci zpívají Čokovoko. A ne, není to jak z reklam na vložky Always.

Prstoklad od piána procvičený o veverku? Čokovoko ve své písni o masturbaci nešetří metaforami.

Neplánovaně otěhotnět? To se dle Muchy nevyplácí.

6

8 zlatých reakcí na coming out

Vždycky, když se mě někdo zeptá na coming outy, odpovídám, že jsou zábavný. Vážně. Když se dostanete přes ten první, začnou vás vlastně tak trochu bavit. Můžete při nich totiž pozorovat lidi, zaznamenávat si do vaší mentální tabulky, kdo jak zareagoval. Dělat sociologický průzkum napříč věkovými kategoriemi. Sdílet coming outové story s partnerem či partnerkou a bavit se u toho (já vím, to není pěkné, ale někdy vás coming out tak rozmrzí, že je nejlepší se mu zasmát). A nakonec to všechno hodit za hlavu, protože coming out je jen první krok a většina přátelství na něm, díky bohu, neztroskotá, snad právě naopak.* 

Reakce první: Popření

lesba_s_takovym_telem

První z reakcí je takový evergreen, se kterým se každý minimálně jednou setká. Řeknete, že jste queer, člověk naproti vám zamrká, a pak s vámi mluví dál, jako byste nic neřekli. Komunikace s člověkem, který odmítá (ať už z jakéhokoliv důvodu) vaši sexualitu uznat (či si ji přiznat), vypadá následovně:

– „Tady by byl váš pokoj. Klasický studentský pokoj, dvě postele, dva stoly, dvě skříně, dvě židle. A ty postele jde samozřejmě oddělit. Před vámi tady bydlel pár, tak si je dali k sobě. Tak to bychom pak vyřešili.“

– „To nebude potřeba. My jsme taky pár.“

– „Prosím?“

– „Že spolu chodíme, takže ty postele můžete nechat u sebe.“

– „No. Takže, jak jsem říkala, dvě židle, dva stoly. Ty postele dáme od sebe. Taky koš. Viděly jste výhled z okna? Je do zahrady.“

– „Ty postele vážně můžou zůstat, jak jsou.“

– „To se pak domluvíme. Ale oni vám to klidně přestěhují, jak to bylo původně. To byla jedna postel tady u stěny a druhá támhle.“

Nebo jste třeba na pivu s kamarádem a konečně se odvážíte mu tu novinu sdělit a on se na vás podnapile podívá a řekne vám: „S takovou postavou? Ty nemůžeš být lesba“. A pak si dáte další pivo a víc se o tom nebavíte. A nebo, to je moje srdcovka, jdete ruku v ruce s přítelkyní a naproti vám jde vaše kamarádka, minete se, pozdravíte se, další týden jdete na kafe a kamarádka se vás zeptá, co vy a chlapi, jestli je někdo na obzoru. Tak jí slušně odpovíte, že ne, a dál se o tom nebavíte. Vážně, lidi, když vidíte svou kamarádku s jinou ženou jít za ruku a vám ani vaší kamarádce není patnáct a vy si nemůžete vybavit, jestli jste ji někdy vůbec viděli jít za ruku s chlapem, tak se jí alespoň neptejte, co chlapi.

Reakce druhá: Smích

Sedíte na kávě s kamarádkou, ona vám nadšeně vykládá o Romulovi z Itálie, se kterým začala chodit, když byla na podzim na stáži, rozplývá se o něm dobrých dvacet minut, a pak vám řekne, že to je hrůza, že to je její první chlap a že jí je už pětadvacet a že její první chlap je cizinec. Dožaduje se samozřejmě účastného „to je teda hrůza, proč sis nenašla Čecha!,“ ale z vás vyleze „no, tak můj první chlap byla ženská, co naděláš,“ načež se na vás kamarádka šokovaně podívá, otevře a zavře pusu jako ryba na suchu, a pak se začne nezřízeně řehtat na celé kolo. Vy zatím lžičkou lovíte na dně čaje kus citrónu a čekáte, kdy ji záchvat přejde. Nakonec se uklidní, podívá se na vás a zařve „Ježišmarja, já jsem tě ztrapnila, promiň!!“ a dál se o tom, samozřejmě, nebavíte. Smích je vůbec oblíbená reakce. Zažila už jsem hysterický smích, škytavý smích, bublavý smích, smích se slzami v očích, a tak bych mohla pokračovat. Snažila jsem se přijít na kloub tomu, co vede lidi k takové reakci (pokud teda zrovna nejsem aspoň trochu vtipná, což se mi občas přece jen povede, viz předchozí historka) a jediné, co mě napadlo, bylo, že na šokující zprávu se takovým lidem asi nejlíp reaguje smíchem, takže jde vlastně o takový obranný mechanismus („zasměju se, třeba mě mezitím napadne adekvátní reakce“).

Reakce třetí: Sdílení tajemství

Tahle reakce je naprosto famózní už jen proto, že někdy ji dovedete odhadnout předem a umíte ji tak využít ve svůj prospěch. Tak kupříkladu: máte kamaráda, který vám od jisté chvíle odmítá vykládat o svém osobním životě (tak nějak nevíte, co se stalo, ale stalo). Vy sice víte, že chodí s Marií a víte, co Marie studuje a kde bydlí a kolik jí je let a že ráda nosí šaty, protože nejste debil a umíte si pospojovat tečky, ale kamarád si myslí, že je děsně tajemnej a vy o něm nic nevíte. A protože chcete, aby debata o partnerech konečně přestala být tabu, na jednom extrémně nudném víně, kdy už potřetí probíráte film Počátek, mu sdělíte, že chodíte se ženou. Kamarád se na vás vděčně podívá, a pak vydechne: „Já-zas-chodím-s-Marií.“ Tak, tradá, tajemství jsou venku. Vtip je samozřejmě v tom, že vy mu nesdělujete žádné tajemství (jste otevřeně gay, akorát s kamarádem na to nějak nikdy nepřišla řeč, nebo jste se dlouho neviděli), ale on si myslí, že mu tajemství sdělujete, a proto vám na oplátku taky sdělí tajemství. Je to vlastně taková pěkná, psychologická hra, na konci které se vy i váš kamarád/ka cítíte jako vítězové.

Reakce čtvrtá: Přikývnutí

„A s kým ty teď vlastně jsi?“

„Víš, Marti, já teď chodím se ženou.“

„Aha. To je-to je- je to fajn? Jsi šťastná?“

„Jsem.“

„Tak to je fajn.“

„To je.“

„Tak se uvidíme v úterý?“

„Jasně.“

„Tak zatím.“

Přikývnutí je taková ta jemná, rozpačitá reakce někoho, kdo to nečekal a koho jste zaskočili. Takový člověk se cítí být v úzkých, ale umí z toho vybruslit celkem bravurně jednou hezkou otázkou, na kterou mu odpovíte, a pro tuhle chvíli debatu uzavřete. Pokud jde o dobrého kamaráda/dobrou kamarádku, po nějakém čase se k vašemu osobnímu životu vrátí (až si to v hlavě trochu srovná).

Reakce pátá: Rebelové všech zemí, spojte se!

Tenhle typ člověka vaše „tohle je moje partnerka“ nebo „promiň, já ty kalhoty pro svýho chlapa nechci, nemám chlapa, ale ženskou“ pochopí úplně špatně. Většinou tak, že jste rebel nebo rebelka, který/á kašle na společenská tabu a jde proti proudu (a ve skutečnosti jste samozřejmě heterosexuální). Typická reakce tak vypadá asi takhle: „Ty seš se ženskou?! Já jsem jednou ženskou políbila!!“ (samozřejmě šeptem, protože ačkoliv vy jste otevřeně nonkonformní, oni jsou nonkonformní pouze před lidmi, kteří takovou věc chápou a neodsoudí je). Samozřejmě byste mohli namítnout, že jde o sdělování tajemství, ovšem vzhledem k tomu, že člověk na pozici rebela se cítí být stejný jako vy, jde spíš o sdílení společného tajemství, než o výměnu dvou rozdílných tajemství (alespoň z jeho pozice). A protože všichni víme, že políbit po deseti pivech stejné pohlaví není to samé jako být čtyři roky ve vztahu s člověkem stejného pohlaví, no, tak tahle reakce prostě moc nepotěší.

Reakce šestá: Normálka

Zcela normální reakce spočívá v tom, že člověk informaci o tom, že jste gay, vezme („jo? no vidíš“), a dál většinou nemá potřebu to rozebírat. Bohužel, často to dojde tak daleko, že takový člověk nemá potřebu se vás vůbec zeptat na to, jaké to pro vás je. Takže, když si dovolíte říct, že třeba plánovat dovolenou v Egyptě není úplně zábava, protože se ke svému partnerovi nemůžete otevřeně mít, jsou strašně překvapení a celé to vlastně nechápou, protože oni jsou tak liberální, že svět kolem nich přece nemůže mít s vaší sexualitou taky žádný problém. Jinými slovy: normální reakce spočívá v tom, že jste zařazeni mezi normální lidi (neexistuje rozdělení heteronormativní většina a homosexuální menšina), což je na jednu stranu báječné (žádný smích ani „já sem dala pusu holce ve třetí třídě! na tvář!“) a na stranu druhou to tak trochu popírá vaši identitu (protože vaše zážitky s okolím jsou přece úplně normální a nemůžou se nijak lišit od těch, co zažívají heterosexuální páry), takže v debatách o vztazích narážíte na ty jemné detaily jako „na ulici na nás pokřikují, že jsme lesbičky“ a „v hotelu nám nechtěli dát manželskou postel,“ což jsou věci pro člověka s normální reakcí naprosto nepochopitelné. Výhodou je, že člověku s normální reakcí o takových věcech můžete říct, a tím mu trochu rozšířit obzory (aneb: ano, homosexuálové a heterosexuálové jsou stejní, bohužel se k nim celý svět stejně nechová).

Reakce sedmá: Nadšení

cropped-jupi_lesba.png

„Ježišmarjatyjsilesba?! To je super!! Moje ségra je lesba!!! Máš přítelkyni?! Moje ségra nemá přítelkyni! Ježišmarja, já jsem vždycky chtěla poznat další lesbu!!“

a nebo

„Ty jsi lesba?! A nemáš nějaké nezadané… kamarádky? Já si nejsem jistá, jestli taky nejsem lesba a chtěla bych to zjistit a nic jinýho mě nenapadá, chápeš, než to zkusit.“

Tady jsme se dostali na území duhových vlaječek a duhových dortů a triček a rtěnek. Tyhle lidi jsou nadšení, že vás můžou zakomponovat do svého života jako dalšího (nebo prvního) gay člověka, kterého kdy poznali. Do té doby, než jste se objevili v jejich životě, totiž gay lidi znali jenom z televize nebo z filmu. Vědí toho o vás už tolik a tolikrát snili o tom, že vás poznají, ale vy jste se chovali jako vzácný pokémon a oni ne a ne vás chytit! Teď, teď konečně nastává ta chvíle, kdy jste se ocitli v jejich pokéballu a oni se na vás budou čas od času chodit dívat a pročešou vám hřívu a buď vám někoho dohodí, nebo vy dohodíte někoho jim, protože oni chtějí experimentovat. Nebo si váš budoucí vztah takhle alespoň představují (a je jen na vás, jestli jim jejich duhovou představu rozbijete, nebo ne).

Reakce osmá: Ideální

A jako všude na světě, ideální reakce je taková, která téměř neexistuje (když už mluvíme o těch vzácných pokémonech… tahle reakce je takový Mewtwo všech coming out reakcí). Ideální reakce by totiž byla taková, ve které by se člověk naproti vám nad vaší sexualitou nijak nepohoršil, ale ani nepropadl přehnanému nadšení, prostě by ji vzal jako fakt. Zároveň by ale chápal, že váš život je, bohužel (a zároveň bohudík), trochu jiný než život heteráků. Že třeba chodíte na Prague Pride a sledujete LGBTQ+ zprávy a jste tak trochu (nebo hodně) aktivisti a někdy se setkáte s negativní reakcí a nemůžete odjet do Egypta a tam se po pláži procházet ruku v ruce při západu slunce. Jenomže ideální reakci většinou (existují výjimky) nemůžete chtít po někom, kdo je součástí většiny a o životě menšin čte maximálně na internetu (a ještě dost pochybné články), nebo je (a jejich zážitky) vidí nesprávně vykreslené v TV či ve filmu. A tak vám nezbude, než se smířit s tím, že Mewtwoa potkáte za život třeba jen jednou a že zbylí kamarádi budou překvapení a zhrození, kdykoliv jim řeknete historku o hotelu a (ne)manželské posteli. Ale to nevadí. Ještě totiž existuje gay komunita, a tam se to Mewtwoama jen hemží.

*Výše popsané typy reakcí na coming out se sice zakládají na skutečnosti, ale se skutečnými lidmi mají pramálo společného. Jinými slovy, pokud máte pocit, že se v nějakém příběhu vidíte, nezoufejte, s největší pravděpodobností nepopisuji vás.

0

Proč šeptáš?

untitled.jpg

Hele, ono to není tajemství. Když se ve filmu objeví dvě lesby, můžete to klidně říct nahlas. Stejně jako že výrazy lesby a lesba nejsou nadávky. A když už jsme u toho, je to pro děj filmu nějak důležitý, že tam jsou dvě lesby, nebo ne? Protože jestli to jsou vedlejší postavy, co k nim jdou hrdinové na návštěvu, a jsou chodícím stereotypem a ve zbytku filmu už nefigurují, tak mi to říkat nemusíte. Vážně. Nemusíte. Já vám přece taky neříkám o každé hetero postavě, co na plátně vidím, ne? Ale pokud je to film o dvou lesbách, tak to je jiná, sem s tím! Ale neříkejte mi to tak potichu, že se k vám budu muset naklánět a připadat si, jakože pomlouváme lidi u vedlejšího stolu. Cítím se pak trapně. A nevím, proč bych se měla cítit trapně, když se bavíme o lesbách, o lidech jako jsem já. Vy se snad cítíte trapně, když se s vámi bavím o hetero postavách? Když zašeptám: v Matrixu je ten hlavní hrdina a on se… no, zamiluje se do ženy, cítíte se trapně? Máte pocit, že se k sobě musíme naklonit a musíme začít šeptat? Ne? Tak proč si musíme šeptat o Sangaïlé?

0

4 kreslířky komiksů, které stojí za to sledovat

Znáte to, není nic lepšího, než zjistit, že někdo jiný nesnáší holení nohou stejně jako vy. Nebo že někdo jiný taky očmuchává nové knihy a když má hodně věcí na práci, radši si zaleze pod peřinu a nevystrčí dva dny čumák na světlo boží. A nebo že se v The Sims baví tím, že postavičkám „krade“ schody do bazénu a nechává je pomalu umírat vyčerpáním z plavání. Jo. Není nadto najít spřízněnou duši. Tak v těchhle komiksových kreslířkách jsem takovou spřízněnou duši našla. Hned čtyřikrát. 

Cassandra Calin

Cassandra kreslí naprosto boží komiksové stripy ze života grafické designerky, ilustrátorky a hlavně dvacet-něco holky, co se pere s obvyklýma věcma typu stres, podceňování se, srovnávání se s ostatními, snahy chovat se dospěle (a pochopit dospělost), výstřelky dámské módy, životem introverta, a v neposlední řadě má i dobré popkulturní narážky a reakce (například její komiksový strip nazvaný Halloween 2016 zobrazuje Cassandra převlečenou za čarodějku a všechny ostatní dámy převlečené za Harley Quinn). Má Facebook, tumblr, instagram i osobní stránky, na kterých si můžete kromě komiksů prohlédnout i portfolio čítající ilustrace, grafický design a malby. Cassandřiny komiksové stripy a postavy stylem připomínají moderní Disney filmy a postavičky (například z filmu Na vlásku) a vyvedené jsou obvykle černobíle, ačkoliv Cassandra i umně experimentuje s barvou (viz, opět, strip Halloween 2016).

Cassandry oficiální stránky

Cassandry komiksové stripy na FB

Kotaline Jones (Lydia Nguyen)

Kotaline má u sebe na stránkách prozatím čtyři komiksy (a jednu práci nazvanou „other,“ která by se dala nazvat vizuální básní). Komiks „aro“ popisuje život aromantika, komiksy „depression“ a „disquet“ se zabývají depresí a poslední, nazvaný příznačně „kota-mix,“ v sobě obsahuje směs krátkých stripů na všemožná témata.

Především komiks o životě aromantika je velmi zajímavý, protože dává člověku nahlédnout pod roušku něčeho pořád ještě neobvyklého a učí čtenáře pochopit, jak se aromantik cítí, co prožívá a jak takový coming out aromantika vlastně vypadá.

Komiksy Kotaline

Planet Prudence

Pětadvacetiletá kreslířka z Belgie vytváří především malé ilustrace, na kterých zachycuje modrovlasou, pihatou postavičku ženy v různých vtipných situacích – například, jak tancuje a zpívá v polobotkách a s neoholenýma nohama (girl power!), jak se zbavuje uhráků (což připomíná tak trochu hororovou scénu), jak se cítí, když si nanese rtěnku (sexy!), apod. Její komiksy jsou hodně tzv. „body positive,“ jinými slovy oslavují krásu ženského těla takového, jaké je, se všemi jeho „nedostatky“ (vs. mediální obraz bezchybného ženského těla a ženských mír). Podobně jako Cassandra i Prudence reaguje na to, co se děje ve světě. Když zemřela Carrie Fisher, nakreslila její komiksový portrét, a v rámci mezinárodního dne žen nakreslila svou postavičku převlečenou za Wonder Woman.

Oficiální stránky Prudence

Prudencin Instagram

Sarah Anderson

Sarah je v ČR už známá díky nakladatelství CooBoo, které vydalo její komiksové stripy ve sbírce nazvané Dospělost je mýtus, a pokud jste si knihu ještě nekoupili, tak se seberte, běžte do knihkupectví a napravte to. Co do obsahu a témat se Sarah podobá Cassandře (nebo snad Cassandra Sarah?), takže mě napadá, jak by asi vypadala jejich spolupráce (božsky, jak jinak!). Sarah pracuje ve svých stripech se zjednodušenou komickou postavičkou v pruhovaném tričku a s vypouklýma očima (avatarem, který ji zosobňuje), občas jí sekunduje bílý králík, a pak taky černá kočka. Jak už název sbírky napovídá, Sarah nejčastěji komentuje mýtus dospělosti z pozice dvaceti-něco-leté ženy a na přetřes tak přijde móda, stres ze školy a z práce, puberta, menstruace, a pak takové ty věci, co je zná úplně každý, jako třeba čtení poutavé knihy do tří do rána, randění, nebo třeba přežírání o Vánocích.

Sarah’s Scribbles (Facebook)

4

5 knih od ženských autorek, co mi v dětství učarovaly

Video sdílené na FB stránkách knížky Rebel Girls* – ve kterém dcera s maminkou vytahují z knihovny veškeré knížky, které v sobě nemají žádnou ženskou hrdinku, mají jen mužské hrdiny a nebo ženské hrdinky, které nemluví, a nebo mluví, ale nemají ve svém životě žádné sny ani ambice – mě donutilo zamyslet se nad tím, jaké knihy jsem jako malá holka četla. Vzhledem k tomu, že je zrovna měsíc žen v historii (Women’s History Month) a dnes dokonce i mezinárodní den žen, rozhodla jsem se zabrousit do minulosti a pokusit se vybavit si, kolik z mých oblíbených knih napsaly ženské autorky, jaké postavy v takových knihách figurovaly a – dá-li má paměť –  čím na mě tehdy zapůsobily. 

Kniha první: Celie si vymýšlí od Eleny Fortún

Sedmiletá holčička s velmi bujnou fantazií vypráví o svých každodenních příhodách. Je zvídavá, skrz naskrz svá a ve světě dospělých si vytváří svůj vlastní, dětský svět. Živě se mi vybavuje kapitola o tom, jak Celie holčičce, co bydlela o patro níž a neměla žádné hračky, spouštěla z balkonu dolů panenku přivázanou na provázku (nemám nejmenší tušení, proč jsem si zapamatovala zrovna tohle – snad proto, že mi to přišlo jako bezva nápad?). A pak taky kapitola, ve které se Celie zatoulala kamsi ven a dostala se na býčí zápasy (ano, originál je španělský). Kniha byla velmi prapodivně ilustrovaná a já se hodně dlouhou dobu nemohla rozhodnout, jestli se mi ilustrace líbí nebo ne. Každopádně jsem zbožňovala Celiiny trhlé nápady (při hledání ilustrace jsem narazila na jeden obrázek, na kterém Celie holí kočku) a to, že příběhy vypráví sama, ze své dětské perspektivy.

Kniha druháSprávná pětka od Enid Blytonové

Série, kterou jsem objevila u starší sestry ve skříni, byla, podobně jako Hoši od Bobří řeky, velkým dobrodrůžem. Oproti Hochům od bobří řeky, měla i dvě ženské hrdinky – Annu a Georginu. Bohužel, Anna byla představitelkou typického pečovatelského typu: dohlížela, aby maringotka, ve které správná pětka trávila své dovolené (rebelsky bez dohledu dospělých), byla krásně uklizená a aby se všichni najedli. Kromě toho se prý bála jakéhokoliv dobrodružství a odmítala se jich účastnit. Georgina by se z dnešního hlediska dala vyložit jako extrémní případ tomboy dívky a nebo jako trans chlapec, protože zarytě odmítala své ženství (ať už skrze jméno, které si zkracovala na mužskou verzi George, nebo skrze oblečení a účes, kterými se snažila vypadat chlapecky, či skrz odmítání příslušnosti k ženskému genderu vůbec). Nemám pocit, že by na mě Anna či Georgina nějak hluboce zapůsobily, ale, pokud se dobře pamatuju, všech dobrodružství se aktivně účastnily, což je za malé plus.

Kniha třetí: Dvojčata Pat a Isabela od Enid Blytonové

Blytonová stojí i za sérií o dvojčatech a jejich trampotách na internátní škole. Pokud jste knihy nečetli, zkuste si představit tak trochu didaktičtějšího Harryho Pottera bez magie a prakticky bez přítomnosti mužů. Pat a Isabela v noci na internátu pořádají párty se spoustou jídla (ano, jako když si nebelvírští dojdou ke skřítkům pro jídlo) jen pro zvané, z čehož pak vznikají rozbroje mezi studentkami (některé jsou pozvané a jiné ne), poflakují se po společenské místnosti, seznamují se s novými studentkami, hrají lakros, pracují na školní zahradě, učí se francouzštinu a samozřejmě řeší nastalé, zapeklité situace, jako je například šikana, střety s autoritami, nebo stesk po domově (ovšem všechno je velmi mírně popsáno, tak nějak hezky a utopisticky). Z knih si pamatuju hlavně ty noční žranice, které mě vždycky donutily jít do kuchyně pro něco na zub, a pak taky tu představu internátu: velké budovy, kde dospělí sice mají poslední slovo, ale studentky i tak zažívají jedno dobrodružství za druhým.

Kniha čtvrtá: Úžasná kniha Molly Moonové o hypnotismu od Georgie Byng

Tohle byla láska na první pohled. Bylo to v létě, v Brně. Dostala jsem od babičky peníze k narozeninám a zamířila jsem si to, samozřejmě, do knihkupectví. O Molly Moonové jsem nikdy neslyšela, ale zato jsem zrovna přecházela do módu „čtu knihy, které namátkou vytáhnu z regálu.“ Román o Molly Moonové, nevýrazné smolařce, a především sirotkovi žijícím v dětském domově (ano, ano, Oliver Twist, Jane Eyre, a pak všechny moderní odnože počínaje Harry Potterem a Řadou nešťastných příhod konče se točí kolem sirotků, je to populární), jsem přečetla za to léto hned několikrát. Ačkoliv jde očividně o sérii, pokračování se ke mně nikdy nedostalo…román asi nebyl v ČR populární, což tedy jednoznačně nechápu, protože: hello, malá holka najde knihu o hypnotismu, s její pomocí zhypnotizuje celý sirotčinec a soutěž talentů, jen aby se všem pomstila a konečně mohla žít život, o jakém celou dobu snila?!

Kniha pátácokoliv od Jacqueline Wilsonové (a hlavně Půlnoc)

Jacqueline Wilsonová je bohyně dětské dívčí literatury. Pokud bychom měli použít výraz silná ženská hrdinka, pak by šel uplatnit právě u fikce z pera Wilsonové. Autorka více jak 104 knih pro děti a mládež se ve svých románech soustředí na osudy dívek z různých sociálních vrstev a dotýká se témat jako je domácí násilí, deprese, alkoholismus, rozvody, sourozenecká rivalita, či sexualita (v knihách pro starší děti). Její mantrou je „nezakrývat dětem oči před realitou,“ což se samozřejmě odráží i ve způsobu psaní a příbězích, které před dětským čtenářem nic neskrývají. Hlavní hrdinky často musejí dospět dříve, než by chtěly, protože matka či otec (případně oba) nejsou z nějakého důvodu schopni plnit svou funkci; dostávají se do situací, ve kterých si uvědomují „jinakost“ své rodiny a zároveň se učí být na sebe a svou rodinu hrdé. Hrdinky románů Jacqueline Wilsonové jsou díky moderním a realistickým příběhům uvěřitelné, téměř plastické, a jako malé čtenářce mi přišly naprosto fascinující – zažívaly totiž opravdové, ničím nepřikrášlené příběhy, které nebyly utopické, ale ani depresivní, a chovaly se tak, jako každá holka, kterou jsem znala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že někdo dokáže o holkách psát tak opravdově. Hádaly se s kamarádkami, se sourozenci, s rodiči, potom se s nimi usmiřovaly a brečeli si na rameni. Měly sny a přání, za kterými si šly a charakterové vlastnosti, kterými mi mi byly blízké (například jedna hrdinka, jejíž matka skončila v nemocnici, se snažila své matce přinést štěstí tím, že nešlapala na spáry mezi dlaždicemi). Shrnuto podtrženo, holky Jacqueline Wilsonové se chovají naprosto normálně. Přidejte k tomu fakt, že zrovna teď vydala knihu nazvanou Rent a bridesmade, ve které se dokonce objevuje i gay pár, a bohyně dětské literatury je na světě. Vážně. Nekecám. Zkuste si někdy něco od Wilsonové přečíst, na tu není nikdy pozdě.

Intermezzo: časopis Čarodějky W.i.t.c.h. (tvůrkyně a tvůrce Elisabetta Gnone, Barbara Canepa & Alessandro Barbuci)

Čarodějky W.i.t.c.h. jsou něco, z čeho jsem (na rozdíl od předchozích knih) nikdy nevyrostla (a vůbec mě to netrápí, protože jsou boží). Nejde sice primárně o knihy (ačkoliv Lene Kaaberbøl stojí za celkem úspěšnou knižní W.i.t.c.h. sérií nazvanou Střepy času), ale i tak se čarodějky nesmazatelně zapsaly do mého dětského života a probudily ve mně zájem o komiksovou tvorbu (a vykládání tarotu, ehm). Ještě předtím, než jsem založila své vlastní Bradavice a začala své žáky šikanovat v roli Snapea (hrála jsem ho velmi přesvědčivě), jsem pořádala čarodějnické slety a oslavy Halloweenu, na kterých se věštilo z karet a jedly se želé žáby (hustý, co?). Z pěti normálních holek žijících v přímořském městečku Heaterfield, se v jednom jediném dni stane pět tzv. strážkyň nejprve zabraňujících prolomení bariéry mezi naším světem (Zemí) a dalšími, fantastickými světy, a postupem času (s rostoucí popularitou) prostě pět strážkyň zajišťujících rovnováhu všech možných světů. Každá z pěti čarodějek ovládá jeden z elementů: oheň, vzduch, vodu, zemi a energii. Pocházejí z různých rodin a etnik a jejich životní situace a zkušenosti se liší (Taranee je – spoiler – adoptovaná Afroameričanka s velmi přísnou matkou, Hay Lin je Asiatka žijící ve velmi tradiční asijské rodině s přísnými pravidly, Will je zrzka žijící s věčně přepracovanou matkou samoživitelkou, Irma má nevlastní matku a je trochu při těle, Cornelia je bohatá a má otravnou mladší sestru), každá má do vínku dány typické charakterové vlastnosti, ale psychologie jednotlivých postav je postupně rozvíjena v závislosti na dějových linkách tak, aby dívky působily co nejvíc plasticky. Kromě soubojů s jednotlivými padouchy z jiných světů čarodějky „bojují“ i na domácí frontě, a to s učiteli, rodiči, samy se sebou a mezi sebou. Řeší se rozchody, hádky, nenávist, šikana, ale i láska, sounáležitost a přátelství. A navíc: Will má v prvních třech sériích jako domácí zvířátko (božího) plcha, Irma je posedlá zpěvačkou Karmillou, Taranee má panickou hrůzu z hmyzu a učitelka matematiky – spoiler alert – je „z jiného světa“.

© Alec Longstreth

© Alec Longstreth

Kniha šestá: Harry Potter od Joanne Kathleen Rowlingové

Určitě jste nečekali, že vynechám Harryho Pottera, že ne? Jo, jasně, Harry Potter je hlavní postavou Harryho Pottera (což dá rozum), ale bez žen by nepřežil. Lily obětovala svůj život, aby ho zachránila, Hermiona nasazuje neustále krk, aby Harry a Ron přežili a už jsem mluvila o McGonagallové, paní Weasleyové nebo třeba Lence Střelence? Ženské postavy v Harry Potterovi se perou jako lvice bok po boku mužských kolegů, ať už jsou dobré (Hermiona style) nebo zlé (Belatrix style). Nebudeme zabíhat do archetypů, protože pak bychom se dostali k tomu, že ani Rowlingová se nevyhnula typizaci dobré versus zlé ženské hrdinky (ačkoliv, tak mě napadá, že ji i rozbíjí, protože třeba taková Narcissa ke konci pěkně zamává dějem, když se zachová zcela v protikladu k roli zlé čarodějky), což ale ve výsledku v mytologickém příběhu, jakým Harry Potter beze sporu je, dává (bohužel) smysl. Budiž Rowlingové přičteno k dobru, že na škále extrémů dobrý/zlý se pohybují i mužské postavy (ačkoliv těm je dovoleno mít přece jen o pár odstínů propracovanější psychologii, takový Draco Malfoy i Albus Brumbál jsou toho důkazem). Když odhlédneme od rozporuplného tématu světice/děvka, na který bychom stejně potřebovali celou sérii podrobně přečíst a zanalyzovat, dostaneme se k ženským hrdinkám, které jsou často schopnější jak jejich mužské protějšky. Hermiona zvládne všechno: bojovat, zajistit své rodině bezpečí, vyřešit záhady a úkoly a ještě k tomu všemu studuje na áčka. Oproti ní jsou Harry i Ron naprostí žabaři. Lenka je zase famózně svá – na uších se jí houpou malé mrkve, zvesela krmí testrály a kolem krku nosí náhrdelník ze zátek od máslového ležáku. Ginny (ta knižní, o filmové se bavit raději nebudeme) se neutápí v neopětované lásce, ale zvesela si randí a počká si, než Harrymu konečně doteče, že je nejenom hezká, ale i chytrá, odvážná a neohrožená (kromě netopýřích kouzel zmiňme fakt, že je taky perfektní hráčka famfrpálu a zároveň se umí i rozněžnit nad chlupatými, růžovými kluběnkami). Rowlingová umně vykresluje ženské postavy, které jsou si vědomy svého ženství, berou ho jakou součást sebe sama, ale nejsou jím limitovány – právě naopak, čerpají z něj ve svém boji proti zlu a nenávisti všude kolem sebe.

* Mimochodem, autorky knížky, Elena a Francesca, zároveň založily první dětský iPad magazín pro děti, Timbuktu Magazine. Jejich nový společný počin, knížka nazvaná Goodnight Stories for Rebel Girls, obsahuje na sto příběhů žen, které zanechaly svou stopu v dějinách lidstva, a je v současné době na oficiálních stránkách k zakoupení za 35 amerických dolarů (a vypadá po čertech dobře).

3

Menstruace není nemoc

menstruace

Kdybych měla spočítat, kolikrát za život jsem slyšela větu „menstruace není nemoc,“ asi bych se nedopočítala. Poprvé jsem ji slyšela od nevlastního otce, když jsem chtěla v rámci neskutečné bolesti podbřišku zůstat místo školy doma (ovšem ten ještě k větě „menstruace není nemoc“ dodal „je to krásná, ženská záležitost“ – nejsem si jistá tím, jak krásná by mu ta záležitost přišla, kdyby mu každý měsíc v koulích vybuchla atomovka). A když jsem měla to neskonalé štěstí, zopakovala mi onu kouzelnou mantru ještě učitelka na tělocvik, zatímco jsem s bolavými a nateklými prsy (o velikost a půl většími než obvykle) skákala přes švihadlo a říkala si, že jestli se mi prsa neurvou a neodletí na Mars, bude to zázrak. Ano, menstruace není nemoc, je to přirozená věc. Bohužel, vysoké procento žen to tak nevnímá. Proč? Protože pro mnohé ženy je menstruace sakra velká zátěž.

Menstruace není nemoc. Menstruace je tabu.

Pamatuju si, jak mi při první menstruaci mamka strčila pod nos balík vložek s tím, že ty budou odteď moje buddies. Každý měsíc. Vzpírala jsem se, hořekovala, nadávala, leč všechno marně. Vyslechla jsem si, že menstruace je normální. Potom taky, že to není nemoc. Víc nic, což se vzhledem k sexuální výchově mé i předchozích generací dá pochopit: menstruace je společenské tabu, o kterém se moc nehloubá. Opominu-li útrpnou dvouhodinovku externí sexuální výchovy v tělocvičně, při které před celým druhým stupněm nervózní, zpocený muž ukazovátkem šťouchal do nákresu dělohy, nemám dojem, že by mi někdo na základce (nebo nedejbože střední) dopodrobna vysvětlil, co se s ženou děje fyzicky a psychicky během menstruace. Samozřejmě, že došlo na popis pánského přirození od šourku po pyj, ovšem u ženy všechno zastal nákres dělohy, dvou vaječníků a věty „vajíčko je buď oplodněno a nebo neoplodněno.“ O jednotlivých fázích menstruace nepadlo jediné slovo. V onen osudný den jsem tak prostě dostala krabici s vložkama nebo s tampóny a jupí jej, byla jsem ženská se vším všudy. Ať už to řeknete nahlas nebo ne, je to tak. Menstruace je tabu. A je jedno, že vy si to nemyslíte. Těch pět lidí v místnosti, kde právě jste, si to myslí. A to stačí.

Když jsme se s přítelkyní přihlásily před XYZ roky do soutěže Podnikavá hlava se svým projektem, který měl zlepšit situaci  a pohodlí žen během jejich periody a zároveň nenásilnou formou vzdělávat dívky i dospělé ženské o menstruaci a jejich těle, neměly jsme nejmenší tušení, že se staneme kuriozitou no. 1, na kterou se do šatny budou chodit dívat lidi, kteří naši prezentaci nestihli. Úspěšně jsme prošly prvním kolem a dostaly se do druhého, závěrečného, kde bylo třeba odprezentovat svůj projekt a získat co nejvíce bodů. Celé nadšené jsme se postavily před porotu, začaly prezentovat, a ze znechucených výrazů ve tvářích porotců okamžitě vyčetly, že náš projekt nečetli a slyší o něm poprvé. Prolomit tabu během pětiminutové prezentace není jednoduché, zvlášť, když nevíte, že se o to budete muset pokoušet. S hlavou vztyčenou jsme doprezentovaly. V místnosti nastalo rozpačité ticho. Bylo jasné, že jsme na celé čáře prohrály – dostaly jsme dokonce nižší ohodnocení než skupina, co se snažila rozjet svůj cosplayerský byznys, ačkoliv si o nich všichni porotci (ve věku 30-60) do jednoho mysleli, že jsou to exoti a nikdo nechápal, kam těmi karnevalovými oblečky vlastně míří. My byly horší exotky, my jsme totiž donesly vložky a tampony a nechaly je kolovat mezi porotci, a potom jsme ještě pustily prezentaci o ženské menstruaci a nepohodlí, které ženy zažívají. Přístup, s jakým jsme se setkaly, jsme nečekaly. Co nás ale zarazilo víc než odtažité chování a posměch byl fakt, že nejméně bodů, nejvíc úšklebků a ironických komentářů nám věnovaly samotné ženy v porotě (ač byly jen dvě, ušklíbaly se za deset). Jako by chtěly svým mužským kolegům dokázat, že něco tak nechutného a přízemního jako menstruace se jich netýká. Tehdy jsem na ty dvě ženy byla hrozně naštvaná – dnes bych je spíš politovala. Očividně se jim dostalo stejné výchovy jako nám všem: menstruace není nemoc, tady máš vložky,… a neřvi.

Folikul, corpus luteum – moment, cože?

Celé své teenage roky jsem žila v domnění, že menstruace sestává ze tří fází: ovulace (o té vám všichni řeknou, protože se bojí, abyste neotěhotněli), PMS fáze (ta představuje 99% základu všech vtipů na ženy) a samotná krvavá lázeň. Nikdy mě ale nenapadlo pomyslet si, že mimo PMS (luteální fáze) mají na moje chování a vzhled vliv i dvě zbylé fáze (folikulární a ovariální). Prostě vznikne vajíčko, čeká na oplodnění, nic se neděje, tak jde ven a adios amigos. Než dojde ke krvavé lázni, mám depresi, potom jsem relativně oukej až do deseti dnů před cyklem. Až se svým novým elektronickým menstruačním kalendářem (díky, babe) a díky dlouhodobému pozorování sama sebe jsem pochopila, že menstruace je dlouhý proces, při kterém se mění v těle úplně všechno — včetně hladin hormonů a tvaru vašich boků.

Kupodivu jeden z nejobsáhlejších a dobře ocitovaných článků o ženském ovariálním cyklu najdete na ona.idnes.cz (článek zde). Proměnlivé hladiny estrogenu a progesteronu (způsobované folikulostimulačním a luteinizačním hormonem) můžou prakticky za všechno: nakupujete-li tzv. „comfort food“ (jídlo, co vás „utěšuje“ – sladké, mastné, slané), pravděpodobně jste zrovna ve své luteální fázi a kaloriemi se snažíte umlátit k smrti PMS. Sice to nefunguje, ale stejně to každý měsíc zkusíte znovu a znovu, díky čemuž vám pak vyskáče perfektní akné. Taky budete s velkou pravděpodobností lehkomyslně nakupovat, což se bude líbit prodejcům všech křiklavých kabelek, flashek ve tvaru hlavy marge simpsonové, svetrů s potiskem kačera donalda a jiných věcí, které byste si obvykle sice nekoupila, ale v rámci luteální fáze je k pokladně spokojeně donesete, protože si prostě chcete něčím udělat radost. Ovulace, to je ta fáze, kdy se zralé vajíčko vydává za dobrodrůžem, může být pro někoho fází velmi zábavnou (jakože bez ironie) a pro někoho fází zvanou PMS 2.0. Pokud máte štěstí, tak jste dobře naladěné, přijdete si neskutečně sexy, začnete pošilhávat po své drahé polovičce (a nebo po komkoliv s mužnými rysy v tváři), libido se vám vyšplhá k výšinám a erotické představy vám šlapou na plné obrátky (ano, během ovulace hormony můžou za vaše velmi živé erotické sny). Pokud máte smůlu, dostaví se pravý opak: ostrá bolest v podbřišku (pokud jste ultra senzitivní, tak dokonce na jedné nebo druhé straně, podle toho, kde se vajíčko uvolňuje – taková bolest může často vyvolat paniku ve stylu „panebože, já mám slepák! moment…slepák už jsem měla, ne?“), mastné vlasy, podrážděnost a do toho všeho ty erotické sny (to je asi výsměch, nebo co).

Menstruace není nemoc, ale život vám nabourat může

Kdybych hned od začátku věděla, co se to v mém těle sakra děje, možná bych si nemusela projít těmi znepokojivými roky, kdy se mi stupňovala moje PMS fáze do takových extrémů, až jsem si o sobě začínala myslet, že jsem duševně nevyrovnaná (a co hůř, začínala si to myslet i moje rodina). Brutální výkyvy nálad a návaly vzteku a smutku přecházející do prvního stádia deprese, které jsem nemohla nijak ovlivnit, korunoval fakt, že se moje mamka rozhodla při každém mém PMS vydat na cestu poznání a konečně zjistit, co se to se mnou děje. Trvalo mi dobrých deset let, než jsem jí vysvětlila, za řevu a pláče, že mě musí nechat si tímhle peklem projít, protože sama přesně nevím, co to je a co s tím mám dělat. Kdybychom žily třeba v Austrálii, dozvěděla bych se od svého gynekologa, že trpím PMDD (Premenstrual Dysphoric Disorder), nemocí, která zasáhne 3-8% žen, a že bych měla podstoupit kognitivně behaviorální terapii, musím změnit životní styl a ideálně si mám nasadit hormonální antikoncepci. Jenomže já žila v Česku, gynekologa jsem neměla, protože jsem z něj měla díky prvnímu vyšetření v nemocnici panickou hrůzu, a moje mamka si prostě myslela, že mi cáká na maják. A tak jsem prostě počkala, až mě hrůzné PMDD opustí s věkem. Ve svých 25 letech jsem se konečně dočkala mírnější verze, haleluja.

Mimo PMDD samozřejmě existuje množství dalších nemocí pojících se přímo či nepřímo s menstruací/vaječníky/dělohou, o kterých vám v rámci pudu sebezáchovy nikdo nikdy nic neřekne (= nikdo nechce, abyste se sebediagnostikovala a každý měsíc si  s hrůzou našla novou nemoc). Tak kupříkladu taková endometrióza, kterou trpí 6-10% ženské populace (a která se může, vzácněji, vyskytnout i u mužů), vám může v těle dělat pěknou paseku, aniž byste si to vy, či váš doktor uvědomovali. O tom, jaké to je žít s endometriózou, si můžete počíst na blogu Endyna; blog teď sice delší dobu stagnuje, ale byla jsem ujištěna, že se za nedlouho opět rozhýbá k životu.

Menstruaci je třeba pochopit, né se s ní smířit

Menstruace je fascinující. Dokáže vám totiž obrátit život vzhůru nohama a proměnit vás ve vysoce dysfunkčního člověka, který je vydán na milost a nemilost proměnám svého těla – to jest, pokud vám někdo nevysvětlí, jak to vlastně celé funguje. Přitom by stačilo tak málo: věnovat dvě hodiny biologie vysvětlení, co se s ženským tělem doopravdy děje a proč je to důležité pochopit. Umožnit ženám pochopit samy sebe a své tělo, přijmout ho a naučit se s ním pracovat (a taky to hezky dopodrobna vysvětlit chlapům a neposílat je během hodiny „o holčičích problémech“ za dveře). Easy, ne? A tak moc potřebné. Člověk by se pak nemusel roky zbytečně cítit jako (dys)funkční sociopat pod vlivem LSD.

Veselé čtení na závěr (aneb odkud jsem čerpala):

*hlavně ten Cosmopolitan je dost zábavný, vřele doporučuju