2

Ty předchozí se nechávaly tak nějak víc zachránit princem – Disney princezny a ženské publikum

Když jsem se na jaře učila na státnice z filmové vědy, půjčila jsem si drobný sborník publikovaný na Palackého univerzitě v Olomouci nazvaný Genderové stereotypy v animované tvorbě Walta Disneyho. Inspirací pro následující text se stal poslední příspěvek zmiňovaného sborníku „Spojené princezny americké. Proměny postavy princezny v tvorbě Walta Disneyho a pohádka Na vlásku na pozadí marketingových strategií Disneyho korporace“ z pera Alexandra Jančíka. Autor vycházel z oblíbeného většinového názoru, podle kterého jsou Disney princezny jasným zlem marketingově umně podsouvaným malým, naivním holčičkám. V jeho textu figurovaly převážně marketingové odkazy na merchandising a propagaci princezen – například na webové stránky, které v té době (psal se rok 2012) nechával dívky kliknout na jednotlivé princezny a v rámci hry jim proměňovat šaty a módní doplňky. Princezny v textu v souladu s dnešním anti-Disney trendem snadno a bez obalu démonizoval a mě po celou dobu čtení napadalo: jak může Alexandr vědět, jak Disney princezny působí na holky, dívky, ženy? Dělal s nimi rozhovory? Ptal se generace, která na Disneym vyrůstala, jak je Disney ovlivnil? Nebylo by skvělé, říkala jsem si, kdyby někdo udělal rozhovor s holkama, pro které pohádky cíleně vznikaly a kterým se převážně pouštěly (genderování dětí a jejich zájmů, hraček, či oblečení totiž chápali rodiče dětí z generace Y jako zcela běžné a vhodné)? Následující text je tedy takovou malou reakcí na nejenom Jančíkův, ale i všechny ostatní texty, které Disney princezny opakovaně démonizují a sestavují žebříček „těch nejhorších z nejhorších.“ Mým cílem nebylo Disneyho post-mortum poplácat po rameni a říct, jak jsou všechny jeho Disney princezny skvělé, jako spíš vykreslit komplexnější obrázek za přispění odpovědí osmi českých respondentek ve věku 22-27 let (a jedné respondentky ve věku 13ti let) na předem daných 14 otázek. Samozřejmě – devět respondentek nemůže mluvit za celou generaci Y. Na druhou stranu jde o mnohem výmluvnější vzorek, než o jaký se jednalo v případě Jančíkova jednostranného marketingového sumírování, ve kterém zcela chyběl lidský – nebo spíše ženský – prvek.

A tenhle znáte? Přijde feministická princezna do hospody…

giphy.gif

Popelka, Šípková Růženka (Aurora), Mulan, Kráska (Belle), Jasmine, Pocahontas, Ariel, Sněhurka, Tiana, Moana, Merida, Elsa, Anna a Rapunzel (u nás Locika). Zkuste si cvičně seřadit Disney princezny od té nejméně feministické po tu nejvíce feministickou. Koho máte na prvním místě? A proč? Buzzfeed na první místo postavil Moanu, nejnovější přírůstek do rodiny Disney princezen; na druhé místo Mulan. Nerve.com přiřadil první místo Mulan, druhé Pocahontas. Bustle.com se na první příčce pyšní Mulan, na druhé pak Tianou. Hercampus.com má na prvním místě Mulan a na druhém Elsu z Ledového království. Seřazovat Disney princezny od té pro dívky „nejnebezpečnější“ po tu „nejvíc inspirativní a vhodnou“ je nový módní trend. Při hodnocení princezen padají slova jako „naivní,“ „objektivizace,“ „progresivní“ a „Stockholmský syndrom“ (a to jste slyšeli, jak se Kráska pravděpodobně zamilovala do Zvířete jenom proto, že si ke svému vězniteli prostě vypěstovala emoční vazbu?). Seřazování princezen po tu nejvíc „badass“ má určitě svá pro – vypadá to, že se divačky a diváci zamýšlí nad tím, co pohádky dětem vštěpují – na druhou stranu má i svá proti – dochází tak k laciné démonizaci některých princezen.* V rozhovoru s respondentkami jsem se proto neptala na to, která princezna je podle nich nejvíc feministická, jako spíš na to, jaká princezna se jim líbila a nelíbila v dětství a jakou mají rády dnes. Nezajímalo mě totiž vědomé seřazování princezen od té nejnezávislejší po tu největší domácí puťku, jako spíš zpětná reflexe divaček na působení princezen na jejich dětské já.

*když už jsme u toho, zajímalo by mě, jestli se tvůrci žebříčků Disney princezen někdy zamysleli nad tím, jak nefeministické je hodnotit jednotlivé Disney princezny a srovnávat je od té „nejhorší“ po nejlepší; co takhle nějaká ta gal pal solidarita? Popelka a Sněhurka třeba vůbec neměly jednoduchý život…

Být statečná a mít krásný vlasy

Kdybych měla sestavit žebříček nejoblíbenějších princezen respondentek v dětství, vypadal by takhle:

  1. Ariel
  2. Mulan & Pocahontas
  3. Jasmína & Sněhurka & Popelka

Ariel si vybraly hned tři respondentky, Mulan a Pocahontas dvě, princezny na třetím místě dostaly každá po jednom hlase. V dětství, překvapivě, nikoho nezajímalo, jestli Mulan zachrání Čínu a do toho (ač třeba nevědomě) bojuje proti genderové nerovnováze. Naopak body získaly princezny, které měly hezké vlasy, byly podnikavé, nebojácné, měly cool zvířecí kamarády, žily v souladu s přírodou (Pocahontas) nebo rovnou v oceánu (Ariel), byly statečné, silné, dokázaly bojovat a jít si za svým. Jedna respondentka dokonce uvedla Popelku jako svůj dětský vzor, protože i přes nepřízeň osudu vydržela, byla hodná, nezhořkla a navíc uměla jezdit na koni. A to se chuděra Popelka ve většině feministických žebříčků drží na posledním, nebo předposledním místě. Že by jako princezna nebyla až tak škodlivá? Možná je na čase přiznat si, že každý, kdo se na nějakou pohádku podívá, si z ní odnese něco jiného. Někomu se líbí Arieliny vlasy, jinému vtipný Sebastián a další se v ní vzhlédne, protože vzdoruje svému otci a jde si za svým.

Jiná, silná a odvážná

Ať už si v dětství respondentky oblíbily jakoukoliv princeznu, v mladé dospělosti s největší pravděpodobností svou volbu upravily a přehodnotily. Buď uvedly princeznu z nového filmu, která více odpovídala jejich současnému hodnotovému žebříčku, nebo pozměnily důvody, kvůli kterým se jim princezna líbí. Tak se žebříček oblíbených princezen proměnil do téhle, docela jednoduché, podoby:

  1. Ariel, Mulan, Pocahontas, Locika, Merida (všechny získaly po dvou bodech)

U Ariel už nepanují jako kritérium oblíbenosti hezké vlasy a prostředí, ve kterém žije,  jako spíš odvaha, akční povaha a to, že je jiná. Merida, stejně jako Ariel, posbírala body za odvahu, akční povahu a jinakost, nadto zaujala radostí ze života a neskrývanou svobodou. Mulan je statečná a silná, Pocahontas divoká, silná a odvážná. Locika se vzepře rodině a jde si za svým, je samostatná, všechno si zařídí sama nebo s pomocí kamarádů a má komplexní povahu. Princezny už nejsou nazírány dětskou optikou (vzhled/prostředí/kamarádi), jsou hodnoceny a chápány jako postavy, ke kterým je možné se povahově vztahovat. V souladu s generačními predispozicemi (generace … zažila přerod Disney princezen z princezny čekající na princův polibek v princeznu s pánvičkou v ruce a chameleonem na rameni) se respondentky obrátily spíš na nové princezny a hledaly v nich rysy silné ženské postavy (o paradoxu definice silné ženské postavy někdy příště); takové, kterou mohou za něco v první řadě obdivovat, spíš než takové, na které nejrpve nachází něco k závisti (vzhled/vlasy), a až pak k obdivu (odvaha/síla).

Nudné princezny, špatné princezny

V otázce na neoblíbenou dětskou princeznu s velkou převahou zvítězily Sněhurka, Popelka, jednou se pak objevila Ariel a Pocahontas. Respondentky měly za úkol si vzpomenout, jak na ně neoblíbené princezny působily v dětství; co jim na nich vadilo. Z odpovědí pak vyplynulo, že Sněhurka se jim nelíbila nikoliv proto, že je skrz naskrz odporně antifeministická (jak si vůbec může dovolit uklízetvařit pro bandu trpaslíků?), ale proto, že jim prostě byla nesympatická, byla nudná a naivní; Růženka nebyla ničím zajímavá a Ariel opustila rodinu kvůli naprosto cizímu muži. Respondentkám v dětství nezáleželo na barvě pleti (Mulan) nebo na tom, jak moc domácká se princezna jevila (Sněhurka, Popelka), jako spíš na tom, jak princezny působily a jak se chovaly. Protože žádné dítě se nenarodí jako feminista/feministka s termíny jako objektivizace či feminizace chudoby vyrytými do šedé kůry mozkové, nevnímaly respondentky starostlivou Sněhurku, uzurpovanou Popelku nebo vysvobozenou Šípkovou Růženku jako výlučnou reprezentaci žen s cílem naučit dívky a chlapce, jak se má správná žena chovat ve společnosti a v rodině. Nechápaly reprezentaci princezen ani jako negativní (který by jim vštěpoval hodnoty, jaké se jim příčí), ani jako pozitivní (předkládající jim obraz ženství, kterého by se měly snažit dosáhnout). Namísto hodnocení princezen ve vztahu k princi (jinému pohlaví)/společnosti (heteronormativní) u princezen jednoduše detekovaly, že jim oproti pozdější Ariel nebo Mulan prostě jen něco chybí. Co, to lépe pochopily a definovaly až s věkem.

Oblíbený Disney film? A musí v něm být princezna?

Když jsem se ptala na oblíbený Disney film, záměrně jsem řekla, že může a nemusí být s princeznou v hlavní roli. Chtěla jsem totiž vidět, nakolik budou filmy s princeznami figurovat v odpovědi. Respondentky jako oblíbené dětské filmy uváděly mimo jiné Petra Pana (2x), 101 dalmatinů, Lvího krále, Dumba (2x), Aristokočky, Alenku v říši divů, Herkula… ale i Sněhurku, Popelku, Mulan, Malou mořskou vílu, či Pocahontas. I když se princeznovské pohádky v oblíbených objevovaly také, byly spíš druhé v pořadí, protože 101 dalmatinů mělo přece Cruellu De Vil (off topic: můj obrovský sen je se za Cruellu jednou převléct na maškarní ples) a Lví král Timona a Pumbu! Jak je vidět, holky nebyly posedlé jen princeznami a uměly ocenit i dobrou záporačku nebo vtipnou zvířecí dvojici. Ze současných oblíbených Disney snímků potom žebříčku vévodilo Ledové království (3x), Na vlásku (3x), Brave (2x), Inside out (2x), Princezna a žabák, Moana a Zootopia. Tady už princezny převládají – proč? Protože jsou jiné než ty staré princezny.

Princezna nemusí být křehká

giphy (2).gif

V otázce na rozdíly mezi starší Disney tvorbou (např. Popelka, Sněhurka) a novější (např. Moana, Na vlásku) se respondentky měly za úkol zaměřit jak na snímky jako celek, tak na postavy princezen. Chtěla jsem vědět, co považují za největší rozdíly a jestli je vnímají pozitivně či negativně. Převážná většina odpovědí se točila kolem akčnějšího děje (který je ovšem odrazem dnešního tempa a doby, ve které děti často pomalé tempo nejsou ochotné konzumovat) a aktivnějších postav; „Ty předchozí [princezny] se nechávaly tak nějak víc zachraňovat princem, dnešní jsou samy aktivnější“ (Hedvičin Pařátek, 27). Podle Duka (26) pak akčnější povaha byla princeznám vlastní už od začátku: „Myslím, že kromě Sněhurky a Růženky byly ženské postavy akční i tehdy. Princezny nečekaly jen na prince, byly samy sebou, vyhledávaly vlastní dobrodružství a bojovaly za své ideje. Tento vzor drží Disney stále a ještě důrazněji.“ Důležité hledisko, které bylo zdůrazněné několikrát, je ustupující pasivita princezen – princezny „něco dělají a nečekají, až je někdo zachrání“ (Drátěnka, 24). Dnešní princezny respondentky také označily za komplexnější, lépe vykreslené, či celistvé; zdůraznily a pochválily, že princezny zažívají negativní i pozitivní emoce, nejsou křehké a jsou vtipnější. Filmy jako takové se podle nich snaží o přesah a nezobrazují už jen romantickou lásku, viz. například Ledové království, kde romantická láska ustoupí lásce sesterské.

Chtěla jsem si česat vlasy vidličkou

giphy (1).gif„Ano, po Ariel jsem chtěla mít krásné červené vlasy a česat si vlasy vidličkou. A zažívat dobrodružství. A být princezna. Hlavně ta princezna. S velkýma šatama.“ (Kris, 24)

Rok 2016 byl obzvlášť úrodným, co se negativních reakcí na Disney princezny a jejich působení na děti týče. V článku nazvaném 9 škodlivých stereotypů, kterým nás naše oblíbené Disney filmy naučily se mimo jiné zmiňuje, že Ariel učí malé divačky a diváky, že nesmí být sami sebou, pokud chtějí, aby se do nich jejich idol/ka zamiloval/a; Sněhurka je zas učí, že muži (představovaní trpaslíci) se o sebe neumějí postarat a potřebují k sobě ženu a že bílá pleť a útlý pas jsou tím, co tvoří ženu krásnou. Studie publikovaná toho samého roku v Child Development dala také vzniknout množství článků zabývajících se útlým pasem princezen a genderováním, které s sebou sledování filmů a hraní s princeznovskými hračkami u předškolních dětí přináší. Článek na webu Birmingham Young University přináší jednotlivé poznatky ze studie v kondenzované formě a mimo jiné uvádí, že hraní s princeznami a na princezny utvrzuje děti v ženském genderovém stereotypu. Holky, které si hrají na princezny, mají tendence nevěřit si v mužsky genderovaných předmětech ve škole (matematika, fyzika, tělocvik), případně se vyhýbají zážitkům, které nejsou kódovány jako genderově ženské. „Kultura princezen“ na druhou stranu působí pozitivně na chlapce, funguje totiž jako protipól hypermaskulinního mužského vzoru. Profesorka Sarah M. Coyne, autoka studie, potom uvádí, že princezny jako takové nejsou pro děti špatné, nebo nevhodné, že je pouze potřeba, aby rodiče o Disney princeznách a Disney kultuře s dětmi mluvili a dokázali jim vysvětlit, jak Disney pracuje se stereotypy.

Pustím ti pohádku, ale předtím něco o feminismu

V dnešní době, kdy princezny dostávají na frak (spousta článků má tendence studii Coyneové zjednodušovat a princezny démonizovat; feministické články Disney princeznám taky body nepřidávají), mě zajímalo, jestli podle respondentek Disney princezny jsou dobrým vzorem pro malá děvčata/malé chlapce. Sedmkrát padlo spíše ano, dvakrát nejsem si jistá. Respondentky se pokusily definovat, jak je princezny v dětství (pravděpodobně) ovlivnily a jestli je vhodné princeznovské pohádky pouštět malým dětem. Měly se vcítit do role budoucího rodiče a říct, zda by svým dětem princeznovskou pohádku pustily. Dvě respondentky, nezávisle na studii Coyne, prohlásily, že by dané filmy doplnily výkladem či diskuzí, aby si děti z filmu odnesly to podstatné. Jenom jedna respondentka prohlásila, že Disney filmy jsou pro děti naprosto bezproblémové, jedna respondentka poukázala na to, že by dětem pouštěla celou škálu pohádek pro kluky i pro holky a nechala by je vybrat si své oblíbené.

1495628532.gif

Růže (22) se rozčilovala ve své odpovědi nad „hledání(m) naprosté gendrové korektnosti ve smyslu hledání chyb v tom, že Sněhurku zachránil princ a znamená to, že ona je neschopná a vždy ženu musí zachránit chlap.“ Jako malá prý nevnímala, že by ji princezny, „vždy drobné, hubené, dlouhovlasé, bez akné, bez exkzému, bez vady řeči,“ nějak ovlivnily a dnešní „depky z toho, že nemá hezkou pleť, není hubená a není dost dobrá“ připisuje spíš reklamě a modelkám. Kris (24) na otázku „Jsou princezny dobrým vzorem?“ odpověděla „Jak v čem. Určitě by to neměl být jediný vzor pro děti.“ Přiznala se, že kdyby dětem pouštěla Disney pohádky, určitě by k nim připojila výklad o feminismu. Drátěnka (24) si nebyla jistá tím, jestli jsou Disney princezny tím nejlepším vzorem, vadí jí všudypřítomný merchandising cílený na děti, pohádky s princeznami by dětem pouštěla, „ale hodně by se s ní dcerou] o tom snažila mluvit, zajímalo by ji, jak to vnímá a nechtěla by, aby Disney princezny vnímala jako nějaký vzor, jehož musí dosáhnout.“ Hedvičin Pařátek (27) řekla, že se podle ní princezny jako vzor zlepšují, jako příklad uvedla hranou Krásku, „Třeba teď nejnověji Belle z Krásky a zvířete je jiná – čte, baví ji věda a přitom je i krásná. To podle mě boří stereotyp, že hezké holky nemůžou být chytré. Takže asi jo, jsou dobrý vzorem, ale pořád je prostor pro zlepšení.“ Dodala, že by nebylo od věci, kdyby Disney zobrazil například i handicapovanou princeznu, co by i přes překážky dokázala velké věci. Haily (22) vidí princezny jako pozitivní vzor: „Chtěla jsem být třeba jako Belle, co se týče knížek. Na Auroře jsem milovala scénu v lese, kdy tančí bosky, Jasmína pro mě byla ideál toho být „cool“ a „exotická,“ na chvíli jsem zatoužila po nějakém bojovém umění po Mulan atd. Celkově Disney jako franchise podle mě předává ty správné hodnoty a inspiruje děti.“ Duke (26) na Disney princeznách neshledala nic špatného. Nielian (25) se přiklonila k tomu, že jsou princezny pozitivní vzor, ale že „se u nich nesmí [člověk] zaseknout. Člověk by se podle mě měl seznámit s pohádkami, mýty, dobrodružnými píběhy, náboženstvím i vědou, aby si mohl svobodně vybrat.“

Gay království

V poslední části dotazníku jsem se zaměřila na fenomén Ledového království trochu jinak. Zajímalo mě, zda respondentky slyšely o teorii, podle které píseň „Let It Go“ symbolizovala Elsin coming out. Zajímalo mě taky, jestli v souvislosti s danou teorií slyšely o výzvě „give Elsa a girlfriend,“ ve které fanoušci požadovali, aby ve druhém dílu Ledového království Elsa namísto prince dostala za ženu princeznu. Chtěla jsem zjistit, zda respondentky o dané teorii a výzvě slyšely, jak na ni reagovaly (pokud o ní věděly), případně, jak na ni budou reagovat nyní (jak čte heterosexuální publikum pro homosexuály jasně homosexualizovaný text).

Kris (24) o teorii slyšela, ale „z té scény jí to tak určitě nepřipadalo.“ Kytka (13) o teorii neslyšela, ale označila ji za „dobrý nápad.“ Drátěnka (24) k teorii řekla: „To jsem zachytila, ale takhle jsem si tu písničku na první poslech určitě neinterpretovala, i když by bylo fajn, kdyby v dalším díle tu přítelkyni měla.“ Hedvičin Pařátek (27) se o teorii rozepsala dopodrobna: „Slyšela, ale nespojila jsem si to s tou písní. Mě přišel nejvíc gay moment, kdy se setkala se svojí sestrou. Ale jinak celkově lze Elsu chápat jako gay postavu. Její moc je něco nového čeho se lidé bojí, rodiče se bojí reakcí a tak ji raději zavřou před světem. Elsa z toho má depky… Stejně jako u gay lidí – většinová společnost se jich bojí, tak je zaclosetují a oni se potom utápí doma a izolují od ostatních. Elsa na konci ukáže se nikdo její síly nemusí bát – stejně jako se nikdo nemusí bát gayů, prostě se to nepřenáší.“ Haily (22) k teorii dodala: „Neslyšela jsem o tom, písničku jsem pochopila jako odpoutání se od tlaku toho být královnou, skrývat své schopnosti a nebýt sama sebou. Nemyslím si, že je ale špatné v tom hledat coming out, to je přece kouzlo Disney – každý to můžeme vnímat trochu jinak, ale to poselství bude prostě stále dobré – věř si, dokážeš to, buď sama sebou. Navíc tohle také není poprvé, když uvážím, že Mulan a její píseň „Reflection“ byla oblíbená mezi transgender komunitou jako takové skvělé vyjádření pocitů.“ Duke (26) píseň Elsy chápala tak, že „[Elsa] zapomene na svůj strach a bude sama sebou obecně.“ Nielian (25) o teorii slyšela několikrát, ale samotnou ji nenapadla. Dodává: „Vlastně proč ne, musí to být podobné. Je nesmírně těžké tajit a potlačovat to, co už stejně víme.“

Kdo si myslí, že tlustá černá bisexuální ženská je zlo, bude si myslet, že tlustá černá bisexuální Popelka je zlo (a naopak). (Růže, 22)

who-am-I-to-judge-him-02

Jose Rodolfo Loaiza (výstava Profanity Pop)

V návaznosti na otázku o Ledovém království jsem cíleně zařadila otázku, která se ptala, zda jsou podle respondentek princezny dostatečně rozmanité. Chtěla jsem vědět, nakolik se budou (zvlášť po otázce zaměřené na queer teorii u Ledového království) respondentky zabývat právě zobrazováním queer princezen a nakolik je bude zajímat reprezentace jiných etnik, postavy, či jinak tělesně schopných princezen. V souladu se současným trendem se respondentky zaobíraly především ožehavou otázkou zobrazování queer postav. Reakce na reprezentaci odlišné sexuality byly váhavé. Růže (22) například napsala, že by sice „ocenila, kdyby pohádky byly plné normálních holek všech sexuálních orientací,“ ale že se bojí, aby to nevedlo k odmítnutí ze strany lidí, kteří už jsou „i tak zabednění.“ Kytka (13) byla v reakci na zobrazování odlišné sexuality u Disney pohádek pohotová: „Rozhodně. Jinak se děti budou stále ušklíbat, když uvidí dva chlapi, co se drží za ruce.“ Drátěnka (24) doufá, že Disney v budoucnu upustí od stereotypních vzhledů i scénářů: „Podle mě je důležité, aby děti už od toho věku, kdy začínají sledovat pohádky a nějak je chápou, viděly, že svět není jen plný hubených pasivních dívenek, čekajících, až je zachrání svalnatý princ, aby prostě viděli, že neexistuje jen nějaká stereotypní binarita, vlastně i co se sexuality týče.“ Hedvičin Pařátek (27) by ocenil princezny rozmanité co „do tvarů a etnika,“ taky by se podle ní „hodila nějaká ta gay princezna a koneckonců i princ.“ Haily (22) se k zobrazování odlišé sexuality staví nerozhodně; říká, že „děti prostě sexualitu nevnímají“ a že „společnost je sexualitou a vztahy šíleně posedlá.“ Uznává, že „je důležité, aby lgbt+ věci byly do dětských filmů zakomponované,“ ale bojí se způsobu, jakým budou do filmu dosazeny. Pohádka by podle ní neměla být o tom, jak se někdo cítí jiný, protože by na děti mohla mít negativní efekt – paradoxně by je podle Haily naučila, že „vůči jiné rase/sexualitě je společenskou normou mít předsudky.“ Není ale schopná navrhnout řešení a sama se zamýšlí nad tím, zda dětem předložit „krutou realitu“ (ve které existuje rasová a jiná diskriminace), či realitu fabrikovat a odlišnou rasu/sexualitu ukázat jako něco běžného. Duke (26) rozmanitost etnika u princezen vnímá od začátku Dsney tvorby a jako příklad cituje Moanu, Pocahontas, Jasmínu, Ariel, či Mulan a dodává, že pokud se do budoucna objeví i princezny jiné sexuální orientace, „určitě to vzbudí humbuk, ale bude to jedině dobře a zase o krok dál.“ Nielian (25) by hlavně uvítala rozmanitý vzhled princezen, se kterými se „jakožto žena s výškou přes 180 cm a výrazných ženských tvarů“ nemohla nikdy identifikovat.

Disney princezny budoucnosti

Barbie panenky už mají své nové alternativy: různá etnika, různé výšky, různé typy postav, vlasů. U Disney pohádek to pravděpodobně bude trvat o něco déle – především, co se sexuality týče. Žádné velké hollywoodské studio nevypustí do světa animovaný film, který by neměl sledovanost, ba co hůř, přinesl by bouři nevole od rodičů, kteří se bojí o zdravý psychický vývoj svých ratolestí. Moana i Merida udělaly krok vpřed; nejde o křehké princezny s útloučkým pasem, v dokonalých šatech s krinolínou. Nepadají bezhlavě do náruče princům, jsou odvážné a chytré. Vzhledem i chováním jsou jinde než Ariel nebo Popelka a divačky i diváci to umí ocenit. Není třeba se bát říct, že se u princezen blýská na lepší časy a že děti současné generace neustrnou v představě princezny, která vybírá nejkrásnější boty do barvy k šatům. Princezny dnešní doby totiž umí s lukem a šípem, nebojí se vyplout na moře, pánvičkou zmlátit nepřítele, dát princi košem a zaměřit se raději na dobré vztahy v rodině nebo sebelásku. Respondentky, které mi odpovídaly na dotazníky, zdá se tohle všechno chápou a berou opatrně za své. Určitá pochybnost o vzoru, jakým princezny mohou být, ale stále zůstává, a to je dobře. Rodiče, kteří pochybují, totiž dokáží v dětech probudit touhu vidět za konzumovaný obsah, rozumět i tomu, co se píše mezi řádky.

Reklamy
0

Knihy v Kanadě / II.

Tentokrát o dvou naprosto rozdílných románech – srdcervoucím (doslova) young adult románu s názvem The Hearts We Sold a znepokojivě vynikající prvotině Emmy Cline. Kdyby vás zajímalo, proč jsem se rozhodla rok číst pouze ženské autorky (a to i přesto, že jsem si v antikvariátu koupila v paperbacku Joycův Portrait of the Artist as a Young Man a mám neskonalou chuť si ho znovu přečíst), můžete se podívat na první díl tady.

EMILY LLOYD-JONES: THE HEARTS WE SOLD

Knihu Emily Lloyd-Jones jsem vybalila ze srpnového balíčku owlcrate, který čtenářům každý měsíc posílá YA bestseller a spoustu drobností k tomu. Vzhledem k tomu, že owlcrate už nějaký ten pátek se slinou u pusy sleduju, rozhodla jsem se využít toho, že mám blíž k USA než kdy jindy, a balíček si objednat. YA patří k žánrům, které se snažím jedním očkem sledovat. Věřím tomu, že je to žánr, který spoustu teenagerů a „mladých dospělých“ přivede ke čtení, a to je jen a jen dobře. Bohužel, často se pod hlavičkou YA objeví romány, které jsou schématické, hloupě napsané, přeplněné klišé a čtenáře učí jen to, že jejich život začne až ve chvíli, kdy najdou toho pravého/tu pravou. Emilyna kniha je právě takového YA schematismu smutným příkladem. [a propos: teď se nově objevila nutnost zařadit do YA příběhu aspoň jednu gay/lesbickou postavu, což je sice chvályhodné, ale bylo by to ještě chvályhodnější, kdyby taková postava nestála na periferii celého příběhu, nebyla jen „do počtu“ a ve skutečnosti hrála v příběhu nějakou podstatnou roli]

The Hearts We Sold je knižní hybrid mezi fantasy a scifi (nebo-li: začíná to jako fantasy, ale vlastně to skončí jako scifi), s velkou dávkou (povinné) první lásky, která hlavní hrdince změní pohled na život. Nebo spíš: která hrdinku naučí mít se ráda. Což je smutný. Autorka v dopise čtenářům říká, jak jako malá chtěla číst knihy, ve kterých jsou holky aktivními a silnými hrdinkami a nakonec zachrání samy sebe. Paradoxem tak zůstává, že Dee, hlavní postava „Prodaných srdcí,“ začne se svým životem něco dělat až ve chvíli, kdy jí do života vstoupí muž s pořádnou vánočkou místo břicha, protože (cituji): „He made her feel whole, like she wasn’t some broken thing that needed fixing“ (str. 299). Se smutkem v očích tak musím konstatovat, že se autorka vydala starou, známou a dobře osvědčenou cestou – hrdinka je tak trochu šedá myš, tak trochu obyčejná, a hlavně hodně pošramocená a neustále to čtenáři (a komukoliv ochotnému poslouchat) opakuje. Cítí se rozbitě, zničeně, nefunkčně a spasí ji až mladík, co se obléká jako hipster a maluje jako Raffael Santi.

Celá dějová linka The Hearts We Sold je samozřejmě bezpečně vystavěná kolem hlavní zamilované dvojice, takže náležitě skřípě. Už samotná myšlenka knihy zní tak trochu komicky: na světě se objevili démoni, kteří nabízí lidem splněné přání za jejich amputovanou nohu, ruku, nebo třeba oko. Vážně. Beze srandy. To je premisa celé knihy. Naše hlavní postavy ale samozřejmě uzavřou zcela unikátní smlouvu a přijdou o svá srdce – na celé dva roky. Po tu dobu musí plnit příkazy démona, který jim srdce vzal. Jenomže… démony potkáte za celou knihu tři a celou démonickou linku vám vysvětlí autorka ve třech čtvrtinách knihy ve třech odstavcích (kdybyste ji náhodou do té doby nepochopili). Tady totiž nejde o žádný propracovaný fantasy/scifi svět, jde hlavně o tu mladou lásku a symbolismus, který vás celou knihu tak mlátí do očí, až chcete brečet. Postavy se budou neustále cudně líbat, v ruce budou mačkat pletená srdíčka a aby toho nebylo málo, budou vám připomínat, že nemají srdce a tudíž ani tep (jak dramatické)! Závěr je samozřejmě sladkobolný, aby čtenáře aspoň trochu vykolejil a předal mu (velmi okatě) poselství, které už slyšel milionkrát, jenom trochu jinými slovy. Ale abych Emily jen nekřivdila: povedlo se jí vykreslit dusné, rodinné prostředí, ve kterém Dee vyrůstala – možná by pro příště měla opustit vody YA žánru a vrhnout se na nějaké to sociální drama.

PS: vzhledem k tomu, že některé slovní obraty a věty působily komicky i v angličtině by mě vážně zajímal český překlad; mám totiž takové tušení, že by byl podobně (ne)povedený jako překlad Plesu mrtvých dívek.

EMMA CLINE: THE GIRLS

Ano, spolu s knihou jsem si taky koupila teplé ponožky na zimu.

Kalifornská vycházející hvězda současné americké literatury – ne, nepřeháním. Pokud máte rádi poetickou prózu, která se líně rozpíná po papíře, má v sobě záchvěvy melancholie a čtete ji s napjatým očekáváním, lehkou nevolí a bušícím srdcem, sáhněte po prvním románu Emmy Cline. Román mladičké autorky jsem objevila náhodou na charitě hned vedle knihy o tom, jak sbalit muže vašich snů. Červenomodrá obálka a hravé písmo mě přinutilo knihu zvednout. Popisek na vnitřním obalu mě knihu donutil zase položit – nechtělo se mi číst o kultu hipíků ze šedesátých let. O tři týdny později jsem na charitě knihu znovu zvedla, otevřela ji, přečetla si jeden odstavec a knihu si za dolar odnesla domů. Přečetla jsem ji za tři dny, téměř jedním dechem. Co to svědčí o popiscích na obalech knih? Někdy je lepší je nečíst a vrátit se k mé staré osvědčené metodě výběru, kterou praktikuju už od základní školy: vzít knihu, otevřít a přečíst si odstavec. Zaujalo? Knihu si kupte/půjčte. Ne snad, že by popisek u The Girls byl špatný; čtu si ho teď znovu a vlastně celkem vystihuje, o čem kniha je. Bohužel taky ale hned v první větě, která je ještě tučně vyznačená, zdůrazňuje, že se kniha odehrává v bouřlivých 60. letech v USA, což navozuje pocit, že The Girls budou v 60. letech pevně ukotvené, že 60. léta budou doslova jednou z hlavních postav v příběhu, tak jako například v gotických románech figurují rozpadající se budovy, svírající osudy svých obyvatel pevně v kleštích — nic takového ale v The Girls nenajdete. Šedesátá léta jsou pro Emmu Cline něco jako záchytný bod; příběh kultu utvořeného kolem Charlese Mansona je kostrou příběhu, na kterou se nabaluje Emmin poetický příběh života obyčejné dospívající dívky, která se jednoho horkého kalifornského léta stala na krátkou dobu součástí sekty obývající nedaleký ranč. Na goodreads jsem naraziila na čtenáře naštvané na autorku z jednoho jediného důvodu – že píše o Mansonově rodině. Chyba, autorka se inspirovala příběhem Mansona a jeho kultu, její román se ale ani v nejmenším nesnaží děsivý konec hippie éry jakkoliv rozuzlit, převyprávět, nebo snad vysvětlit. Stejně jako se Shakespeare inspiroval množstvím historických postav a situací, i Clineová se historickou situací jen inspiruje. Pokud tedy jako čtenáři hledáte něco víc o Mansonově kultu, v The Girls to nenajdete; román The Girls se totiž „Holky“ nejmenuje jen tak pro nic za nic.

The Girls začínají seznámením s hlavní postavou Evie Boyd – starší ženou přespávající v domě na pláži u svého bývalého přítele. V noci jí probudí zvuky lidí dobývajících se do domu. Na smrt vyděšená Evie mladíkovi a jeho dívce, kteří se potichu vkradli do domu, pohrozí policií. Až potom si uvědomí, že jde o syna muže, který jí v domě dovolil přebývat. Setkání s mladíkem a jeho přítelkyni zapříčiní, že se Evie vrátí v myšlenkách zpět do minulosti, do doby, kdy jí bylo pouhých čtrnáct let a poprvé uviděla Suzanne – dívku, která jí okamžitě učarovala. The Girls už od první věty čtenáři dávají vědět, že nepůjde o „obvyklou,“ čistou prózu. Text je vrstevnatý, zbytnělý, plný metafor a má znepokojivé podtóny, které vyvolávají ve čtenáří napětí – pokud se samozřejmě umí oddat kouzlu prózy Clineové. Množství čtenářů vnímá román jako přehnaně vyumělkovaný a knihu po úvodu odkládá. Chyba, přátelé, chyba každého člověka, který je zvyklý na uhlazenou a jednoduchou prózu bestsellerových románů. Ale na druhou stranu – každý jsme zvyklý na něco. No judgment. Jako ukázka stylu autorky:

I knew how easily it could happen, the past at hand, like the helpless cognitive slip of an optical illusion. The tone of a day linked to some particular item: my mother’s chiffon scarf, the humidity of a cut pumpkin. Certain patterns of shade. Even the flash of sunlight on the hood of a white car could cause a momentary ripple in me, allowing a slim space of return. (16)

Death seemed to me like a lobby in a hotel. Some civilized, well-lit room you could easily enter or leave. A boy in town had shot himself in his finished basement after getting caught counterfeit raffle tickets. I didn’t think of the gore, the wet insides, but only the ease of the moment before he pulled the trigger, how clean and winnowed the world must have seemed. All the disappointments, all of regular life with its punishments and indignities, made surplus in one orderly motion. (68)

Evie ve svém vyprávění pokračuje lineárně od začátku onoho osudového léta; výjimečně nás autorka vrátí do současnosti. Už jsem říkala, že román není snahou o zachycení osudu a psychologie nechvalně proslulé Mansonovic rodiny. O čem tedy je? O životě čtrnáctileté dívky, která zoufale touží po tom, aby ji někdo, kdokoliv, viděl, protože — „We all want to be seen“ (352). O dívčím dospívání; o tom, jak si mohou holky připadat společností přehlížené, doslova neviditelné; jak se chytají jako stébla trávy kohokoliv, kdo o ně projeví upřímný zájem. A samozřejmě taky o tom, kam a ke komu touha po lidském doteku a pohledu může vést. Protože nechci potenciálnímu čtenáři knihu zničit případnými spoilery, dodám už jen, že pokud jste queer a feminističtí k tomu, určitě u románu oceníte jasné lesbické a feministické podtóny. Protože se příběh z větší části odehrává na ranči ve společnosti kultu hippie, samozřejmě dojde na sexuální scény – kromě jedné lesbické epizody ale ani o jeden sexuální akt Evie neprojeví zájem. Vzrušení tady nemá své místo, jde především o koncepci skupinové mysli – sex je způsob, jakým se zařadit mezi členy kultu, stát se jeho nedílnou součástí. Díky sexu si Evie připadá viděnáchtěná, což jsou dvě věci, po kterých nejvíc touží. Lásku ale očividně cítí pouze k jedné osobě z celé skupiny… Navíc se Clineová nebojí šťouchnout do vosího hnízda a poukázat na to, jak se může žena, muži často vnímaná jako pouhá věc (určená na sex), ve společnosti cítit frustrovaná. A kam až taková frustrace může, čistě hypoteticky, vést.

 

3

Knihy v Kanadě / I.

Pokud by mě snad někdo hledal na staré adrese, nedohledá se – jsem v Kanadě. Trávím tady léto, budu tady trávit podzim, zimu, jaro a zřejmě i kus léta. Bydlím v miniaturním městečku přímo v srdci Skalnatých hor (Rockies). Máme tady všechno: hory, grizzly, bobry, losy, soby i jezera. A taky tady samozřejmě jsou knihy. Knihy totiž najdete všude. A protože jsem knihomilná, rozhodla jsem se namísto článku o Kanadě napsat článek o knihách z Kanady. Jinými slovy – co že to tady čtu a proč.

Kanada v létě je krásná, ale bohužel pro mě je to v práci tak busy, že nemám moc čas si té hezké, letní Kanady užívat (na druhou stranu jsem díky tomu ještě nemusela naživo potkat grizzlyho, což se vyplatí). Ani na to čtení není tolik času. Ale když už se čas najde, čtu knihy od ženských autorek. Proč? Na mezinárodní den žen jsem se letos rozhodla pootáčet ve své knihovně všechny knihy napsané muži hřbety dovnitř tak, aby nebylo vidět jméno. Zůstat měly jen ženské autorky. Pohled na mou knihovnu byl po tomto zásahu naprosto žalostný: 90% mých knih totiž napsali muži. Stála jsem tak před svou knihovnou a bylo mi z toho doslova úzko – na světě je přece tolik perfektních, úžasných, dechberoucích knih napsaných ženami! Jenomže v sylabu literatury ve škole (ať už studujete jakoukoliv literaturu) většina titulů (a slávy) stále ještě patří jen a pouze mužům. Ženy se většinou krčí na okraji, zastoupené jedním, dvěma zvučnými jmény (Božena Němcová, Jane Austen, Toni Morrison… mám pokračovat?). A tak jsem si řekla, že když už jsem konečně dostudovala (yay!) a můj literární vkus neurčuje cár papíru s nápisem „povinná literatura,“ který sestavili – světě, div se! – muži, je na čase začít číst ženské autorky. Mým životem proto na celý rok bude hýbat hashtag #womenwritersonly, protože když jsem vydržela devatenáct let číst předepsané mužské autory, zaslouží si ženské autorky, abych jim obětovala minimálně rok svého života.

LAUREN GRAHAM: TALKING AS FAST AS I CAN

talkingfast800

První kniha, kterou jsem slavnostně zakoupila v antikvariátu (úplně novou), za dva dolary, byl memoár mé oblíbené herečky z Gilmorových děvčat, a tedy něco, na co jsem si brousila zuby od té doby, kdy se Lauren nechala slyšet, že knihu chystá. Přiznám se: měla jsem z Laureniného memoáru trochu obavy. Co když to bude stejně suchopárné a sebe-oslavné jako memoár Seana Astina o natáčení Pána Prstenů (mimochodem: vážně zlý a nudný, neskutečně nudný zápisník, ve kterém se Sean hlavně plácá po rameni, jak tu roli Sama Křepelky zvládl na jedničku)? Nebylo. Právě naopak – Laureniny vzpomínky jsou neskutečně čtivé. Píše zábavně a trhle, prostě tak, jak se i chová (ona k té Lorelai totiž nemá příliš daleko, obsadili ji dost typově). Paradoxně mnohem zábavnější než vzpomínky na natáčení Gilmorových děvčat je ta část memoáru, ve které Lauren popisuje svou kariéru až do onoho osudového zlomu. Své vzpomínky a zážitky prokládá citlivě podanými, feministickými poznámkami – nevyhýbá se oblíbené otázce po hollywoodských dietách (speciálně pro knihu nakreslila krásný diagram, který vám diety podrobně popíše a vysvětlí), otázce stárnutí u ženských hereček, nebo třeba tomu, jaké to je, když vás jako herečku podezírají z toho, že jste si na napsání svého románu najali ghostwritera. A samozřejmě – pokud jste, stejně jako já, závislí na Gilmorkách, vzpomínky z natáčení jak původního seriálu, tak netflixovského pokračování vás minimálně potěší, ne-li nadchnou.

SARAH WATERS: THE PAYING GUESTS

paying guests800

Ano, The Paying Guests je lesbický erotický román. Ne, nekoupila jsem ho v Kanadě. Paradoxně jsem na něj, stejně jako na Vonnegutovu knihu Breakfast of Champions, narazila v Levných knihách. Ano, zázraky se dějí – občas v Levných knihách potkáte i kvalitní literaturu. A pak je zas na pár měsíců ticho. Román od Sarah Watersové jsem si chtěla přečíst od té doby, co jsem zhlédla filmovou adaptaci jejího (po Tipping the Velvet) asi nejznámějšího díla Fingersmith. Film mi naprosto učaroval – nejenže lesbický sex v něm nebyl zobrazený jako pěst na oko, ale jako bonus byl feministický par excellence (a měl bezvadné tempo a skvěle si hrál s žánry a příběhovou linií, to pro ty, kdo nikdy neměli tu čest s korejským filmařem Park Chan-wookem). „Draze platící hosté“ se mnou tedy do Kanady přicestovali až z Česka a ačkoliv rozjezd byl při čtení pomalejší, po čtyřiceti stranách jsem od knihy nemohla odtrhnout oči. Historické romány obvykle nečtu (moje snaha skončila u Ivanhoe, ve kterém se autor na pěti stranách rozepisuje o oblečení těch kterých panošů), takže jsem si vlastně nebyla jistá, jestli se knihou vůbec prokoušu. Watersová ale ví, jak čtenáře (čtenářky?) udržet na špičkách po celou dobu čtení (dech začal knize docházet až někde v poslední čtvrtině). Podobně jako ve filmové adaptaci Komorná Park Chan-wooka i v románu The Paying Guests narazíte na silné ženské hrdinky (ano, zní to jako klišé, ale je to tak), které si jdou za svým a bojují s předsudky a strnulostí zpátečnického, heteronormativního okolí. Navrch přihoďte sexy erotiku, prostředí Británie po první světové válce a thrillerovou zápletku a quality lesbian literature je na světě. A že těch kvalitních lesbických románů je po čertech málo.

0

A co děláš za dveřma ložnice ty?

celysvet

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Jste si na 99% jistí, že jsou queer. Ale to jedno procento vám tam sakra chybí. Jste z toho na nervy. Nemůžete spát, nemůžete jíst, nedokážete mluvit o ničem jiném. Proč vám to, kruci, Karel/Alena/Pavel/Monika nechtějí říct? Co mají za problém? Co je na tom tak těžkého? Vždyť už to stejně víte. Co když jste poslední, kdo to neví „oficiálně“?! Komu všemu už to mohli říct? Vědí to o nich doma? Co na to doma říkali? Nikdy nemluví o svém osobním životě. Pche, jsou tak průhlední. To je jasný, že jsou gay, bi, prostě queer. Ale proč to sakra neřeknou nahlas?!

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Nikdy vás ani nenapadlo pomyslet na to, že by mohli být queer. Prostě Karel. Prostě Alena. Prostě Pavel. Prostě Monika. Normální kamarádi, vždyť Alena měla Mirka a Karel chodil s Pavlínou a Monika chodila s Radkem, sice chvíli, ale chodila a určitě spolu měli i sex, a Pavel přece měl tu blondýnu, chodili spolu na dálku. A nemá náhodou Karel na facebooku, že pořád s Pavlínou chodí?! Tak na co si to hraje, když je teda gay. Alespoň jeho nejlepší kamarád to tak říkal. Říkal, že Pavlína je jen zástěrka? Proč vám o tom Karel nikdy neřekl? Co mu hrabe? Vždyť je to přece v pohodě. Ty jo, napadne vás, všechny ty hodiny tělákudo prdele, zítra spolu máme jít na plavečák, ty vole, kam se jako mám dívat? To se budem převlíkat vedle sebe?! Ale stejně – měl vám to normálně říct, vždyť proti gayům nic nemáte. Jak se jako teď k němu máte chovat, když to jakože nevíte?

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Nikdy vás ani nenapadlo pomyslet si, že jim jednou budete muset říct, že jste queer. Že se vám líbí holky. Že se vám líbí kluci. Že je vám jedno, co má váš partner mezi nohama. Že vás sex nezajímá. Že… Díváte se na ně v kavárně a říkáte si, že dneska už jim to řeknete. Když přijde ten správný okamžik. Že na tom přece nic není. Další coming out. To bude v pohodě. Pak si vzpomenete, jak si stěžovali na obsluhu v hotelu, půl roku zpátky, „jak byla nasraná furt a pořád se po mně tak dívala, to musela být rozhodně lesbička!“ a celí se orosíte. Vypijete kafe a jdete domů. Možná jim to řeknete příště. Jenomže, když jim to řeknete, bude takový to trapný ticho. A nebo budou všechny ty dotazy. Nemáte náladu na dotazy. Nechcete vykládat, jak jste na to přišli a jaké to je a jak je to vůbec možný, když jste chodili přece s Mirkem. Chcete normální konverzaci, chcete slyšet „a s kým teď chodíš?“ a „a klape vám to?“ a „a jak dlouho spolu jste?“ a „tak mi ukaž fotku, ne?!“ a ne „a kdo z vás je chlap a kdo baba?“ a nebo „ale co Mirek? vždyť jsi chodila s chlapem?“ a nebo, ještě líp „ale jak to víš, jakože… to si věděla vždycky?“. A nechcete, aby se před vámi nervózně potili a nevěděli, kam s očima, až půjdete na plavečák. A nechcete, aby si vás hned představovali za dveřma ložnice. A nechcete, aby vás obrali na kost, a pak vás klidně nechali sedět v kavárně, úplně nahé, zírat do jídelního lístku a říkat si „tak mě zase svlíkli do naha, bylo to super.“ Nechcete, aby z vás udělali fragment nazvaný „gay“ a podle toho se k vám chovali. Nechcete, aby vás redukovali na jedno jediné slovo. A zároveň chcete, aby už to věděli, aby to věděli a chápali a vnímali a v určitou chvíli to uměli přehlížet a jindy to zase uměli vytáhnout a nechcete, aby vás to definovalo, ale přejete si, aby chápali, že vás to definuje.

Máte kamaráda a nebo kamarádku…

0

Queer a feminismus v hudbě

Papaya – moje přítelkyně – má obrovskou zálibu v (alespoň pro mě) prapodivných písních a kapelách (obvykle žánrově zařaditelných mezi synthpop, dark wave, dream pop, apod.). Navíc má ale taky ráda písně, které o něčem vypovídají – především queerově nebo feministicky. A proto za dnešní článek patří dík právě jí. Na přání udělala výběr svých oblíbených queerových a feministických písní (u feministických mrkla zběžně i na českou tvorbu), takže pokud poslední dobou tápete, co si pustit, tady máte k dispozici celý LGBTQ+ a feministicky uvědomělý playlist. 

QUEER

Hudební videoklip, který upozorňuje na všechny, kteří bojují se svou gender identitou. Píseň z alba Reflektor doslova řve do světa: existujem! A tom to celé je. Zkrátka trans lidi existují, stejně jako existují létající ryby. Není jich třeba tolik, ale pořád jsou s námi na tomhle světě, a to je prostě fakt.

Tentokrát bez klipu, zato ale se silným textem. O tom, jak se dá objevit queer identita, a že jak jednou přijdete na to, že jste queer, tak už se těžko vrátíte k heteronormativitě.

Hozier v klipu i textu kritizuje přílišnou upjatost křesťanství a následnou perzekuci gayů. Klip jde až na dřeň toho, jaké to je čelit homofobii.

Frontman skupiny The Irrepressibles Jamie zpívá o tom, jaké to je, když jsou dva muži do sebe zamilovaní. Klip i hudba se snaží postihnout, jaké to je být zamilovaný/zamilovaná do stejného pohlaví, a taky připomíná, že to prostě nejde ututlat, protože: It’s getting louder, louder, louder.

Kanadská skupina, kterou kolem sebe vytvořila Katie Stelmanis. Ta v interview řekla, že vždy chtěla hrát v queerové kapele. Austra ve svých klipech i textech reflektuje nejen niterné pocity autorů, ale také současné problémy – politiku, feminismus, queer.

Sesterské duo z Ameriky je hodně věcí jen ne standardní, a proto si vysloužily nálepku queerové kapely. Jejich hudba je ovlivněna vším možný, používají třeba i zvuky hraček a nejlíp by jejich styl šel popsat jako freak-folk. Posuďte sami.

Malý dodatek:

Papaya je sice neposlouchá, ale Placebo, v čele s frontmanem Brianem Molko, taky hýří queerovýma písničkama (a taky písničkama o drogách, ale to už sem nepatří), například „Burger Queen“ je o gay prostitutovi z Lucemburska. Brian hned na začátku hvězdné dráhy prošel coming outem, kterého ovšem později litoval, protože média, dle jeho slov, začala vyzdvihovat gay status kapely na úkor hudby. Takže Placebo samozřejmě poslouchejte kvůli hudbě a občas si vzpomeňte, že zpěvák je bisexuální, můžete z toho mít třeba dobrý pocit, protože těch bisexuálů tam venku (myslím ve světle reflektorů) moc není a dobrá bi-reprezentace je ve světě potřeba.

Podobně důležitá je i hudební skupina Garbage v čele se zpěvačkou Shirley Manson. Kapela je advokátem queer lidí už od dob svého singlu nazvaného, příznačně, „Queer“ a i nadále dává vzniknout písním, které se nebojí jít proti mainstreamu. Za všechny si připomeňme třeba „Androgyny“, ve kterém sama Shirley Manson (která o sobě mimochodem tvrdí, že nikdy neměla blízko k genderové škatulce ženy) osciluje na hranici dvou genderů zároveň.

FEMINISMUS

Od queer kapel k feministickým je to jen krůček. Feministické kapely se snaží upozornit na problémy a realitu žen, případně na nerovnosti mezi pohlavími.

Pokud máte rádi styl hudby Riot Grrrl, pak jsou Wild Flags pro vás. Portlandská rodačka Carrie Brownstein mimochodem rozhodně stojí za sledování – herečka, komička a spisovatelka, která se aktivně zapojuje do debaty o rovnosti žen a mužů.

O tom, že NE opravdu znamená NE, a o rape culture zpívá Alice Bag. Její texty i klipy jsou drsné, syrové a upřímné. Pro někoho možná až moc.

Pokud vás baví vizuálno a chytré metafory, pak si pusťte klip skupiny Indiana. Tolik vizuálních narážek na ženskou masturbaci v jednom klipu jen tak neuvidíte. Ano, i ženy jsou sexuální stvoření.

Druhý song, který boří mýtus o ženské masturbaci. V klipu máte ženy, bazén, olizování rozličných předmětů a morče. Zkrátka líné nedělní odpoledne na chatě s modelkami.

Česká tvorba

Ve vlasteneckém okénku mrknem na dvě české kapely. Obě nádherně pracují s češtinou a posluchače rozhodně nešetří. Tady nehledejte hedging, tady si poslechnete krutou pravdu.

O každoměsíční menstruaci zpívají Čokovoko. A ne, není to jak z reklam na vložky Always.

Prstoklad od piána procvičený o veverku? Čokovoko ve své písni o masturbaci nešetří metaforami.

Neplánovaně otěhotnět? To se dle Muchy nevyplácí.

6

8 zlatých reakcí na coming out

Vždycky, když se mě někdo zeptá na coming outy, odpovídám, že jsou zábavný. Vážně. Když se dostanete přes ten první, začnou vás vlastně tak trochu bavit. Můžete při nich totiž pozorovat lidi, zaznamenávat si do vaší mentální tabulky, kdo jak zareagoval. Dělat sociologický průzkum napříč věkovými kategoriemi. Sdílet coming outové story s partnerem či partnerkou a bavit se u toho (já vím, to není pěkné, ale někdy vás coming out tak rozmrzí, že je nejlepší se mu zasmát). A nakonec to všechno hodit za hlavu, protože coming out je jen první krok a většina přátelství na něm, díky bohu, neztroskotá, snad právě naopak.* 

Reakce první: Popření

lesba_s_takovym_telem

První z reakcí je takový evergreen, se kterým se každý minimálně jednou setká. Řeknete, že jste queer, člověk naproti vám zamrká, a pak s vámi mluví dál, jako byste nic neřekli. Komunikace s člověkem, který odmítá (ať už z jakéhokoliv důvodu) vaši sexualitu uznat (či si ji přiznat), vypadá následovně:

– „Tady by byl váš pokoj. Klasický studentský pokoj, dvě postele, dva stoly, dvě skříně, dvě židle. A ty postele jde samozřejmě oddělit. Před vámi tady bydlel pár, tak si je dali k sobě. Tak to bychom pak vyřešili.“

– „To nebude potřeba. My jsme taky pár.“

– „Prosím?“

– „Že spolu chodíme, takže ty postele můžete nechat u sebe.“

– „No. Takže, jak jsem říkala, dvě židle, dva stoly. Ty postele dáme od sebe. Taky koš. Viděly jste výhled z okna? Je do zahrady.“

– „Ty postele vážně můžou zůstat, jak jsou.“

– „To se pak domluvíme. Ale oni vám to klidně přestěhují, jak to bylo původně. To byla jedna postel tady u stěny a druhá támhle.“

Nebo jste třeba na pivu s kamarádem a konečně se odvážíte mu tu novinu sdělit a on se na vás podnapile podívá a řekne vám: „S takovou postavou? Ty nemůžeš být lesba“. A pak si dáte další pivo a víc se o tom nebavíte. A nebo, to je moje srdcovka, jdete ruku v ruce s přítelkyní a naproti vám jde vaše kamarádka, minete se, pozdravíte se, další týden jdete na kafe a kamarádka se vás zeptá, co vy a chlapi, jestli je někdo na obzoru. Tak jí slušně odpovíte, že ne, a dál se o tom nebavíte. Vážně, lidi, když vidíte svou kamarádku s jinou ženou jít za ruku a vám ani vaší kamarádce není patnáct a vy si nemůžete vybavit, jestli jste ji někdy vůbec viděli jít za ruku s chlapem, tak se jí alespoň neptejte, co chlapi.

Reakce druhá: Smích

Sedíte na kávě s kamarádkou, ona vám nadšeně vykládá o Romulovi z Itálie, se kterým začala chodit, když byla na podzim na stáži, rozplývá se o něm dobrých dvacet minut, a pak vám řekne, že to je hrůza, že to je její první chlap a že jí je už pětadvacet a že její první chlap je cizinec. Dožaduje se samozřejmě účastného „to je teda hrůza, proč sis nenašla Čecha!,“ ale z vás vyleze „no, tak můj první chlap byla ženská, co naděláš,“ načež se na vás kamarádka šokovaně podívá, otevře a zavře pusu jako ryba na suchu, a pak se začne nezřízeně řehtat na celé kolo. Vy zatím lžičkou lovíte na dně čaje kus citrónu a čekáte, kdy ji záchvat přejde. Nakonec se uklidní, podívá se na vás a zařve „Ježišmarja, já jsem tě ztrapnila, promiň!!“ a dál se o tom, samozřejmě, nebavíte. Smích je vůbec oblíbená reakce. Zažila už jsem hysterický smích, škytavý smích, bublavý smích, smích se slzami v očích, a tak bych mohla pokračovat. Snažila jsem se přijít na kloub tomu, co vede lidi k takové reakci (pokud teda zrovna nejsem aspoň trochu vtipná, což se mi občas přece jen povede, viz předchozí historka) a jediné, co mě napadlo, bylo, že na šokující zprávu se takovým lidem asi nejlíp reaguje smíchem, takže jde vlastně o takový obranný mechanismus („zasměju se, třeba mě mezitím napadne adekvátní reakce“).

Reakce třetí: Sdílení tajemství

Tahle reakce je naprosto famózní už jen proto, že někdy ji dovedete odhadnout předem a umíte ji tak využít ve svůj prospěch. Tak kupříkladu: máte kamaráda, který vám od jisté chvíle odmítá vykládat o svém osobním životě (tak nějak nevíte, co se stalo, ale stalo). Vy sice víte, že chodí s Marií a víte, co Marie studuje a kde bydlí a kolik jí je let a že ráda nosí šaty, protože nejste debil a umíte si pospojovat tečky, ale kamarád si myslí, že je děsně tajemnej a vy o něm nic nevíte. A protože chcete, aby debata o partnerech konečně přestala být tabu, na jednom extrémně nudném víně, kdy už potřetí probíráte film Počátek, mu sdělíte, že chodíte se ženou. Kamarád se na vás vděčně podívá, a pak vydechne: „Já-zas-chodím-s-Marií.“ Tak, tradá, tajemství jsou venku. Vtip je samozřejmě v tom, že vy mu nesdělujete žádné tajemství (jste otevřeně gay, akorát s kamarádem na to nějak nikdy nepřišla řeč, nebo jste se dlouho neviděli), ale on si myslí, že mu tajemství sdělujete, a proto vám na oplátku taky sdělí tajemství. Je to vlastně taková pěkná, psychologická hra, na konci které se vy i váš kamarád/ka cítíte jako vítězové.

Reakce čtvrtá: Přikývnutí

„A s kým ty teď vlastně jsi?“

„Víš, Marti, já teď chodím se ženou.“

„Aha. To je-to je- je to fajn? Jsi šťastná?“

„Jsem.“

„Tak to je fajn.“

„To je.“

„Tak se uvidíme v úterý?“

„Jasně.“

„Tak zatím.“

Přikývnutí je taková ta jemná, rozpačitá reakce někoho, kdo to nečekal a koho jste zaskočili. Takový člověk se cítí být v úzkých, ale umí z toho vybruslit celkem bravurně jednou hezkou otázkou, na kterou mu odpovíte, a pro tuhle chvíli debatu uzavřete. Pokud jde o dobrého kamaráda/dobrou kamarádku, po nějakém čase se k vašemu osobnímu životu vrátí (až si to v hlavě trochu srovná).

Reakce pátá: Rebelové všech zemí, spojte se!

Tenhle typ člověka vaše „tohle je moje partnerka“ nebo „promiň, já ty kalhoty pro svýho chlapa nechci, nemám chlapa, ale ženskou“ pochopí úplně špatně. Většinou tak, že jste rebel nebo rebelka, který/á kašle na společenská tabu a jde proti proudu (a ve skutečnosti jste samozřejmě heterosexuální). Typická reakce tak vypadá asi takhle: „Ty seš se ženskou?! Já jsem jednou ženskou políbila!!“ (samozřejmě šeptem, protože ačkoliv vy jste otevřeně nonkonformní, oni jsou nonkonformní pouze před lidmi, kteří takovou věc chápou a neodsoudí je). Samozřejmě byste mohli namítnout, že jde o sdělování tajemství, ovšem vzhledem k tomu, že člověk na pozici rebela se cítí být stejný jako vy, jde spíš o sdílení společného tajemství, než o výměnu dvou rozdílných tajemství (alespoň z jeho pozice). A protože všichni víme, že políbit po deseti pivech stejné pohlaví není to samé jako být čtyři roky ve vztahu s člověkem stejného pohlaví, no, tak tahle reakce prostě moc nepotěší.

Reakce šestá: Normálka

Zcela normální reakce spočívá v tom, že člověk informaci o tom, že jste gay, vezme („jo? no vidíš“), a dál většinou nemá potřebu to rozebírat. Bohužel, často to dojde tak daleko, že takový člověk nemá potřebu se vás vůbec zeptat na to, jaké to pro vás je. Takže, když si dovolíte říct, že třeba plánovat dovolenou v Egyptě není úplně zábava, protože se ke svému partnerovi nemůžete otevřeně mít, jsou strašně překvapení a celé to vlastně nechápou, protože oni jsou tak liberální, že svět kolem nich přece nemůže mít s vaší sexualitou taky žádný problém. Jinými slovy: normální reakce spočívá v tom, že jste zařazeni mezi normální lidi (neexistuje rozdělení heteronormativní většina a homosexuální menšina), což je na jednu stranu báječné (žádný smích ani „já sem dala pusu holce ve třetí třídě! na tvář!“) a na stranu druhou to tak trochu popírá vaši identitu (protože vaše zážitky s okolím jsou přece úplně normální a nemůžou se nijak lišit od těch, co zažívají heterosexuální páry), takže v debatách o vztazích narážíte na ty jemné detaily jako „na ulici na nás pokřikují, že jsme lesbičky“ a „v hotelu nám nechtěli dát manželskou postel,“ což jsou věci pro člověka s normální reakcí naprosto nepochopitelné. Výhodou je, že člověku s normální reakcí o takových věcech můžete říct, a tím mu trochu rozšířit obzory (aneb: ano, homosexuálové a heterosexuálové jsou stejní, bohužel se k nim celý svět stejně nechová).

Reakce sedmá: Nadšení

cropped-jupi_lesba.png

„Ježišmarjatyjsilesba?! To je super!! Moje ségra je lesba!!! Máš přítelkyni?! Moje ségra nemá přítelkyni! Ježišmarja, já jsem vždycky chtěla poznat další lesbu!!“

a nebo

„Ty jsi lesba?! A nemáš nějaké nezadané… kamarádky? Já si nejsem jistá, jestli taky nejsem lesba a chtěla bych to zjistit a nic jinýho mě nenapadá, chápeš, než to zkusit.“

Tady jsme se dostali na území duhových vlaječek a duhových dortů a triček a rtěnek. Tyhle lidi jsou nadšení, že vás můžou zakomponovat do svého života jako dalšího (nebo prvního) gay člověka, kterého kdy poznali. Do té doby, než jste se objevili v jejich životě, totiž gay lidi znali jenom z televize nebo z filmu. Vědí toho o vás už tolik a tolikrát snili o tom, že vás poznají, ale vy jste se chovali jako vzácný pokémon a oni ne a ne vás chytit! Teď, teď konečně nastává ta chvíle, kdy jste se ocitli v jejich pokéballu a oni se na vás budou čas od času chodit dívat a pročešou vám hřívu a buď vám někoho dohodí, nebo vy dohodíte někoho jim, protože oni chtějí experimentovat. Nebo si váš budoucí vztah takhle alespoň představují (a je jen na vás, jestli jim jejich duhovou představu rozbijete, nebo ne).

Reakce osmá: Ideální

A jako všude na světě, ideální reakce je taková, která téměř neexistuje (když už mluvíme o těch vzácných pokémonech… tahle reakce je takový Mewtwo všech coming out reakcí). Ideální reakce by totiž byla taková, ve které by se člověk naproti vám nad vaší sexualitou nijak nepohoršil, ale ani nepropadl přehnanému nadšení, prostě by ji vzal jako fakt. Zároveň by ale chápal, že váš život je, bohužel (a zároveň bohudík), trochu jiný než život heteráků. Že třeba chodíte na Prague Pride a sledujete LGBTQ+ zprávy a jste tak trochu (nebo hodně) aktivisti a někdy se setkáte s negativní reakcí a nemůžete odjet do Egypta a tam se po pláži procházet ruku v ruce při západu slunce. Jenomže ideální reakci většinou (existují výjimky) nemůžete chtít po někom, kdo je součástí většiny a o životě menšin čte maximálně na internetu (a ještě dost pochybné články), nebo je (a jejich zážitky) vidí nesprávně vykreslené v TV či ve filmu. A tak vám nezbude, než se smířit s tím, že Mewtwoa potkáte za život třeba jen jednou a že zbylí kamarádi budou překvapení a zhrození, kdykoliv jim řeknete historku o hotelu a (ne)manželské posteli. Ale to nevadí. Ještě totiž existuje gay komunita, a tam se to Mewtwoama jen hemží.

*Výše popsané typy reakcí na coming out se sice zakládají na skutečnosti, ale se skutečnými lidmi mají pramálo společného. Jinými slovy, pokud máte pocit, že se v nějakém příběhu vidíte, nezoufejte, s největší pravděpodobností nepopisuji vás.

0

Proč šeptáš?

untitled.jpg

Hele, ono to není tajemství. Když se ve filmu objeví dvě lesby, můžete to klidně říct nahlas. Stejně jako že výrazy lesby a lesba nejsou nadávky. A když už jsme u toho, je to pro děj filmu nějak důležitý, že tam jsou dvě lesby, nebo ne? Protože jestli to jsou vedlejší postavy, co k nim jdou hrdinové na návštěvu, a jsou chodícím stereotypem a ve zbytku filmu už nefigurují, tak mi to říkat nemusíte. Vážně. Nemusíte. Já vám přece taky neříkám o každé hetero postavě, co na plátně vidím, ne? Ale pokud je to film o dvou lesbách, tak to je jiná, sem s tím! Ale neříkejte mi to tak potichu, že se k vám budu muset naklánět a připadat si, jakože pomlouváme lidi u vedlejšího stolu. Cítím se pak trapně. A nevím, proč bych se měla cítit trapně, když se bavíme o lesbách, o lidech jako jsem já. Vy se snad cítíte trapně, když se s vámi bavím o hetero postavách? Když zašeptám: v Matrixu je ten hlavní hrdina a on se… no, zamiluje se do ženy, cítíte se trapně? Máte pocit, že se k sobě musíme naklonit a musíme začít šeptat? Ne? Tak proč si musíme šeptat o Sangaïlé?