0

Patron, co s (ne)načatým listopadem, trocha YA a anglická slovíčka k tomu

Nemám čas psát dlouhé, duchaplné články, protože začala škola a s tím i byrokratické pobíhání po studijním/katedrách a taky takové to, jak ráno nevyspalí a unavení přijdete a sednete si do lavice a musíte se představit ostatním, říct co studujete, a proč jste si vybrali tenhle předmět (protože potřebuju KREDITY). A proto předkládám svým nepravidelným čtanářům tenhle mix všeho možného a nemožného, co se kolem mě děje a dělo a co stojí za textuální či vizuální zmínku.

Konečně můžete zjistit, jakého máte Patrona. Je velká pravděpodobnost, že vám vyjde zvíře, se kterým toho máte asi tolik společného, jako má Hermiona s grizzlym, ale na tom nezáleží, důležitá je přece ta zábava a ten pocit, že teď máte svého patrona (a určitě si pak nepůjdete založit nový profil a nebudete ten test zkoušet ještě jednou jen proto, že vám, jako mně, vyšlo divoké prase, že ne?). Hele, z dálky to prase ani nevypadá zle. A abyste nebrečeli, že vám vyšlo zvíře, o které byste si ani neotřeli boty, dám vám tahák ohledně toho, co které zvíře znamená (i to prase pak vypadá chvályhodně).

boar

Zapište si do deníčku 25. listopadu jako datum, kdy nakoupíte hromadu marshmallow, brambůrků, mražených či hotových pizz, hranolek, čokolád a jiných prasáren, protože to je ten osudový den, ve který se na obrazovky (dobře, na internetovou televizi zvanou Netflix, ale tu můžete mít i na TV) vrací Gilmorova děvčata. Sice to budou jen 4 díly, ale zato bude každý dlouhý jako TV film, a to už je přece jen fajn. Za pokřiku oy with the poodles already vytáhněte ze skříně hrneček s potiskem Luke’s, pusťte si trailer a na googlu se při tom čekání na nové gilmorismy pobavte vyhledáváním toho, jak teď který herec/herečka vypadají.

S potěšením oznamuji, že jsem v Levných knihách narazila na komiks Kreslený svět podle Annie a za pouhých 39 korun českých jsem ho v zubech odnesla do své sluje, kde jsem ho přečetla během hodiny, abych vám mohla říct, že nestojí za nic. Zklamána jsem knihu odložila do knihovny, kde hezky vypadá, a teď k tomu, proč mě komiksová prvotina Laury Lee Gulledge nepotěšila:

  1. Ten komiks je fakt hezky kreslený. Až tak hezky, že to někdy bolí do očí (= ve výsledku postrádáte styl autorky, jako kdyby žádný neměla).
  2. Obsah jde shrnout asi takhle: Annie je talentovaný introvert, osud tomu chce, aby Annie potkala ty správné kamarády a kamarádky a ti ji vytáhli z introvertní ulity na světlo boží. Annie už není introvert: je to extrovertně introvertní umělkyně, co si našla kluka.
  3. Je vidět, že Gulledge chtěla strašně moc nakreslit ten správný, roztomile didaktický komiks pro dospívající, dokonce se vydala i dobrou cestou, jenomže někde na té cestě si řekla „screw it, už mě to nebaví“ a přidala na tempu. Jinými slovy: komiks utíká rychleji, než vy listujete. Annie je chvíli mrzutá introvertní dcera, na další stránce už se hemží kamarády, otočíte list a ejhle – najednou má kluka. Je to prostě takový velký teenagerovský výkřik do tmy, se všemi efektními bolístkami a náplastmi na ně, ale bez popisu toho, co k nim vedlo.
  4. Plus dávám za dodatek ve formě výpisu hudby, kterou jednotlivé postavy komiksu poslouchají (pokud jste trpěliví a pomalí čtenáři, můžete si ke knize pustit ten správný, atmosférický soundtrack).
  5. A ještě jedno malé, bezvýznamně významné plus za kamarádku Annie, která kope za L-tým.
Kreslený svět podle Annie (Page by Paige), © Laura Lee Gulledge

Kreslený svět podle Annie (Page by Paige), © Laura Lee Gulledge

Když už jsme u těch young adult knih, Levné knihy taky disponují románem Venusshe (Perný týden) slovenského autora Juraje Šebesty. Kniha je volným pokračováním knížky Když se pes směje a kombinuje psané slovo a (velmi krátké) komiksové vsuvky a autorka kočičích chlupů si vrněla pod fousky po celou dobu čtení. Zatímco styl kresby komiksu mě trochu děsí (a mám dojem, že by mě děsil i v mých teenage letech), Šebestův příběh ze života teenage Lucie byl doslova božsky napsaný. Vážně, i když už jste z teenage let dávno pryč (a hodně se od doby, kdy jste byli teenager, změnilo), příběh Lucie vás ovane nostalgickou náladou a u mnoha pasáží se výborně pobavíte. Šebesta se totiž nedívá na svět jen očima dcery, ale i střídmým, často cynickým pohledem Lucčiných rodičů, takže se kniha rázem stává adult-friendly. Jediné, za co si CooBoo zaslouží jeden velký kočičí škrábanec, je příšerná lepená vazba, která se během půlhodiny čtení zvládla celá rozpadnout. Nějaká ta citace mluvící za všechno:

BLANKA: Přestaňte s politikou. Jsme tu na dětské oslavě.

KLAUDIE: Nesmí se rozčilovat. (Dodá.) Byl na vyšetření srdce.

LACI: (drží půldecák se spišskou borovičkou, celou dobu si pořádně nalévá) Neboj se, má milá. Na holteru se nic neukázalo.

OTEC: Proč lidi z východu volí rudochy? Už i v Košicích se šíří rudý mor.

LACI: Protože nemají co do huby, ty čuráku modrej bratislavskej!

LACI: Ty seš megakokot jak Manderlák, jak Tři věže na sobě! Běž mezi lidi na nádraží, na zastávky, prodávej hotdogy, to je realita! Kdepak noviny!

Laci se usmívá, spokojený se svými přirovnáními.

OTEC: Poslouchej, ty rudej stalinskej úde, vyšší než vysílač na Kamzíku i s Kamzíkem dohromady! Nevšiml sis, že je to právě zvrácený myšlení, co nás tu všechny nejvíc ničí?! Kvůli nenažraným zvráceným mozkům lidi nemají co do huby!

Otec se vložil do hádky, ale taky se ušklíbá.

MÁMA: Proboha, jsou tu děti!

OTEC: To nejsou děti, to jsou obludy!

Venusshe (Perný týden); str. 154-5

Juraj Šebesta

Pokud se rádi učíte/či se musíte učit nová anglická slovíčka, ale nebaví vás si je vypisovat na kusy papíru, které pak stejně poztrácíte (a hlavně se z nich stejně nikdy nic nenaučíte), mám pro vás objev týdne zvaný Vocabulary.com. Je to snadný, hravý, rychlý a chytrý (a taky bez papíru). Buďto se začnete lážo plážo učit slovíčka z předem připravených seznamů, nebo si postupně budete vyhledávat slovíčka a zadávat si je k učení, případně – jako já – využijete možnosti vytvořit si vlastní seznamy, do kterých prostě a krátce natřískáte slovíčka, vyberete si preferovaný význam, případně si zadáte i ukázkové věty či dáte ke slovíčku poznámku, a můžete začít opakovat. Seznamy slovíček si dokonce můžete vytisknout, procvičovat online jde i spelling. Jako neuvěřitelně příjemný bonus můžete brát fakt, že slovíčka jsou vysvětlována srozumitelně (i když samozřejmě anglicky), s využitím příkladů a často i s backgroundem o vzniku slova. Víc easy už to nikdy nebude. Jo a existuje i appka na mobil, jen je, bohužel, placená.vocabulary

 

8

Hledáme byt. Už zase.

Hledáme byt. Znovu. Prvně samy (protože garsonku přece za 6000 někdo musí pronajímat, no ne?! ach ta naivita!), potom s kamarády (protože ve čtyřech se to lépe táhne a víc peněz víc koupí), a nakonec s medičkou z Japonska (protože procvičovat si angličtinu s cizinci nikdy není od věci).

Ale abych nepředbíhala událostem, seběhlo se to nějak takhle…

Po šesti měsících spolubydlení s hysterkou, jejím neviditelným přítelem a jejich synem Joeym (= chlapec, kterýžto neuklízí, jí věci z podlahy, ale přítelkyně za něj uklízí a on ji za to občas láskyplně poplácá po zadnici) jsme naznaly, že je čas jít zase jinam. Rozumějte: okna do rušné ulice se na státnicové období nehodí. Trámy v pokoji jsou sice cool, ale maximálně na pohled (no vážně, kdo to vymyslel? zabírá to místo a jediné, co s tím jde udělat, je narovnat na to věci, takže vlastně máme na trámech do výše pasu narovnané krabice plné knih, které nejsou kam dát, protože trámy zabírají místo, na které by šla postavit třeba…knihovna?!), no a miniaturní kuchyň, ve které je lednice velikosti koupelnové skříňky pod umyvadlem (nekecám), v níž se jako bonus nachází jedna polička zvaná mrazák, která je tak namražená, že do ní stěží narvete tvořítko na led, no… tak nějak to není praktická kuchyň pro někoho, kdo si chce na tři dny dopředu uvařit kotel jídla a mít od vaření aspoň na chvíli pokoj. Navíc je kuchyň nacpané v maličkaté chodbě, takže se do ní vejde jeden člověk (a my s přítelkyní vážně rády vaříme spolu – šetří to čas i diskuze na téma kdo vařil naposledy a kdo je teď na řadě). Jo a ještě v té kuchyni není trouba. Takže si škrtněte veškerá studentská jídla zvaná „zapečené ….“ (dosaď cokoliv, co jde upéct). Hotová katastrofa. Přidejte k téhle kuchyňské šlamastyce to, že se tísníte v klaustrofobicky malém bytě – bez jakéhokoliv obýváku – s dalšími 4 lidmi a máte zaděláno na neurotické poruchy. Nebo alespoň ponorku. Velkou ponorku.

Hledání bytu je podobně zábavné jako hledání zaměstnání. Nejprve dřepíte 24/7 u internetu a kdykoliv narazíte na inzerát, který splňuje vaše představy, ťukáte jak debil ten stejný text pořád dokola: „Jsme 2 studentky (bez zvířat, protože je stejně určitě neschvalujete, a nekuřačky, protože na cigarety nemáme peníze), klidné (protože už nám táhne na třicet a jediné, co chceme, je pohodlné křeslo, vlastní postel a trouba, ve které se dá upéct kuře), přátelské (protože je nám jasné, že na byt, kde bychom mohly bydlet samy, ještě dlouho mít nebudeme, takže skončíme zase se spolubydlícími) a máme vážný zájem o nabízený byt/pokoj (protože z fotek to nevypadá jako feťácké doupě/protože na bytě bydlí dohromady jen 4 lidi/protože byt sice vypadá jako feťácké doupě, ale je v centru/protože jsme zoufalé a vypadá to, že už nikdy nic jiného neseženeme, a tak se půjdeme podívat, i když s největší pravděpodobností nakonec byt nevezmeme)“. Když rozešlete asi třicet reakcí na třicet bytů, začnou se na vás valit data a časy, které se vám vůbec nehodí do krámu, ale protože tušíte, že vám na krk funí dalších padesát zoufalých studentů toužících po stejném feťáckém doupěti, které jste si vyhlédli vy, nakonec svolíte k prohlídce v osm hodin večer v pátek (a nejedete kvůli tomu domů) nebo v sedm hodin ráno o víkendu (a nevyspíte se). Potom se vyzbrojíte na maraton prohlídek pepřákem (nikdy nevíš, co za úchyla tě bude provázet) a vydáte se vstříc za dobrodružstvím.

U dědy a u babičky

Každý byt, do kterého vlezete, je perla. Tak kupříkladu v jednom vám přijde otevřít bělovlasý děda v pruhovaných trenkách a s nerudným výrazem ve tváři. Ztuhnete ve dveřích a nevíte, co dělat. Děda nevrle pokyne směrem do vstupní haly a vy pochopíte, že máte vstoupit do bytu. Beznadějně se s přítelkyní podíváte jedna na druhou a když přítelkyně pokrčí rameny, následujete dědu do bytu. Zatímco na sebe koukáte, z vedlejší místnosti se vybelhá stařenka se zasádrovanou rukou a hořekuje „takové krásné slečny a ty je necháš stát ve dveřích!“. Děda pokrčí rameny a hořekující babča zmizí za rohem.

„Ona si jen dojde na záchod,“ konstatuje děda prostě. Zíráte na sebe za zvuků čůrající babičky. Spláchnutí. Stařenka k vám dojde a rukou v sádře máchne k dalším dveřím.

„Pokoj už vám ukázal?“

Svorně zavrtíte hlavami, zatímco děda se šourá pryč. Babička zahořekuje a vede vás do pokoje vybaveného dvěma postelemi (good), obřím odpadkovým košem (??), prosklenou obývákovou stěnou (???) a jídelním stolem se čtyřmi židlemi (wtf???????!). Pokoj je vážně „velmi světý,“ přesně, jak stálo v inzerátu, což je dáno především tím, že se na obou stěnách nacházejí obrovská okna zatažená roletami (obě okna jsou do rušných ulic a do obou praží třiceti stupňové slunko). Vykouzlíte na tvářích něco jako úsměv a na otázku „jak se vám pokoj líbí?“ řeknete cosi jako „přesně jak ho popisoval inzerát“ (což by, koneckonců, mohla být pochvala i kritika). Babča se slastně usměje a vede vás do kuchyně, kde ukáže na dvě židle a zavelí „Posaďte se“. Bezradně hodíte očkem po přítelkyni, co ona na to. V tu chvíli pochopíte, že jí to ještě celé nedošlo, protože na babču třeští oči a snaží se vychytat moment, kdy by se mohla zeptat, kolik lidí na bytě tedy bydlí. Potměšile se těšíte na moment, až se zeptá, protože vy už to víte. Dohromady šest. I s babčou a dědou.

Po dvaceti minutách plných úmorných historek o dceři Kamile, která je momentálně v USA a trénuje na mistrovství světa ve XYZ disciplíně, se přítelkyně stále nedostala k otázce zvané kolik a začíná být vyditelně napružená. Když se konečně má šanci zeptat, odpoví babča vyhýbavě tím, že o každém nájemníkovi (přesněji, nájemnici) dlouze povypráví a poblahopřeje jim do života to nejlepší. Přítelkyně netrpělivě zaklepe prsty o stůl. Babča se rozpomene na původní dotaz a řekne: „No a asi už jste pochopily, že my tady bydlíme taky. My jsme vlastně taky nájemníci. Taky to dceři platíme. Ten nájem. Takže jsme takový nájemníci a spolubydlící. Oni vždycky když tady studenti bydleli, tak něco rozbili. Oni se o to tady vůbec nestarali. To já se o půjčené věci starám víc jak o vlastní. A tak jsme si řekli, že to radši budeme hlídat.“ Přítelkyni klesla čelist až na zem, zatímco vy vytahujete mobil a odkašláváte si. Babča zaměří svůj radar na vás, což dá přítelkyni čas posbírat své součástky ze země a nasadit si panty nazpět.

„My už budeme muset jít, máme ještě jednu prohlídku,“ pronesete (babča nemusí vědět, že začíná až za půl hodiny a koná se o ulici vedle). S díky se rozloučíte a schody berete po třech (to pro případ, že by si babča chtěla ještě chvíli povídat o dceři). Přítelkyně na vás před domem vytřeští oči.

„Vážně? Bydlet s nimi? Za 2500,- na měsíc?“

„No to je prostě jak bydlet s babičkou a s dědou. Jen jsou trošku cizí, no,“ smějete se.

Další půl hodinu trávíte v kavárně na rohu, kde s depresí hledíte z okna a přemýšlíte, jestli je tohle vaše budoucnost: spolubydlení s důchodci.

Šmajchlkabinet, zákaz vstupu a osm děvčat

Bytů je nepřeberně. Od garsonky, ve které sice není umyvadlo, ale zato můžete používat dřez k vaření i odplivování při čištění zubů, přes garáž, kterou majitelka umně přemněnila v jednopokojáč (záchod, umyvadlo a sprcha jsou tak natěsnané na sobě, že byste si mohli sprchovat nohy, zatímco sedíte na wc a k tomu byste si ještě zvládli čistit zuby) mající jedno maličké okénko přímo do ulice a žádnou pračku („Ale vyprat si můžete u mě! Dáte mi koš s prádlem, já to hodím do pračky a vyperu. Ale jestli si smícháte červenou ponožku s bílým prádlem a ona vám to obarví, tak na mě to není!“). Taky můžete jít bydlet do garsonky hotelového typu (= nemá kuchyň, ale je fakt levná a vážně malá, vlastně je vhodná jen pro jednoho). Když už narazíte na garsonku, která by stála „jen“ sedm tisíc za měsíc, zjistíte, že majitel požaduje kauci o výši 19.251,- a ani o korunu méně. A nebo můžete bydlet Na Samotě – nic tam nejezdí, jakože…vážně nic. Ale když ujdete cca 6 kilometrů po asfaltce, dostanete se na zastávku. A odtud už občas něco jede. Každou šestou hodinu, přibližně.

V dalším bytě jsou tři velké pokoje a jeden maličkatý, ve kterém je prakticky jen postel (protože víc se do něj nevejde). Majitelka se u pokoje obřadně zastaví a pronese „a tohle je šmajchlkabinet, předchozí nájemníci na něj měli dokonce rozpis, ještě tady asi někde i bude“. Báječný, vždycky jsem chtěla bydlet někde, kde je postel na sex společná pro všechny a točí se na směny, chce se vám zvolat. Potom vás napadne – to si každý nosil vlastní povlečení a před aktem tu postel převlékal, nebo…? Na jiném bytě zase zjisíte, že to není byt pro čtyři, ale pro osm děvčat. Všechny jsou medičky. „No a váš by byl tenhle pokoj,“ rozšafně máchne rukou pronajímatel do pokoje, kde jsou u třech stěn tři postele a u poslední stěny tři stoly vedle sebe jako slepice na hřadě. Skříně se do místnosti nevešly, tak jsou na chodbě. Báječný, pomyslíte si, budeme mít s přítelkyní sex a ta medička nám u toho bude svítit.

Potom je tady byt, do kterého vás dovede děda oblečený ve slušivé šusťákovce. Každé dveře za vámi pečlivě zamkne (jsou hned tři – od zahradní branky, od vchodu do domu, od bytu) a vy s každým dalším zamknutím pevněji sevřete pepřák v kapse bundy. Za celou cestu neřekne děda ani slovo. Na bytě se postaví doprostřed místnosti a čeká, co vy na to. Jste samozřejmě zpocené až na prdeli, protože byt je tmavý a vypadá vybydleně. Když z jednoho pokoje vyjde cca třicetiletá žena, oddychnete si. Děda vás nechce zabít, vykostit a předhodit svému jezevčíkovi.

„Tak vám vedu nájemnice,“ zavrčí děda. Pokoj je podkrovní, stísněný, zabydlený veškerým nábytkem, který už děda doma neměl kam dát. Všehovšudy se dá vprostřed pokoje udělat dva kroky vlevo a jeden vpřed. Okno je prakticky jen vikýř. Posraný od holubů.

Nahlédnete zdvořile do pokoje. Prakticky od chvíle, kdy se k vám děda v šusťákovce beze slova připlížil na ulici a pokynul vám k zelené brance, jste si byly s přítelkyní jisté, že tady vám pšenka nepokvete, ale tváříte se hrdinně a ptáte se na věci typu „kdy se platí nájem a kolik je tady spolubydlících“. Na poslední dotaz předchozí nájemnice máchne rukou k dvěma dalším dveřím a řekne: „Tady bydlí Jirka. Jirka je řidič náklaďáku. A má rád ženský. Ne že by obtěžoval, jen si sem vodí holky. Ale je to slušnej kluk.“ Podíváte se na dveře, na které ukazuje, jsou přelepené policejní páskou křičící „zákaz vstupu“.

„A tady bydlí Pepa. Pepa se teď zbláznil do posilování a pořád si připravuje nějaký ionťáky…“ dodá celkem zbytečně ženština a pohledy všech přítomných se stočí na kuchyňskou linku zaflákanou vším možným i nemožným (zaschlým, tekutým, rozsypaným). „No, jsou to kluci, takže, oni moc neuklízejí. Ale zato jsou rádi, když ženská uklidí a celkem si toho i váží.“

Přesně ten typ chlapů, který miluju. Vážně.

Známý známé známému

Po vyčerpávajícím tříměsíčním maratonu usedáte za notebook a odepisujete mechanicky na cokoliv, co se objeví. Už je vám to jedno. Byt o dvanácti lidech? Dobrý. Byt bez pračky a ledničky? V pohodě. Byt ve vedlejší vesnici s jedním spojem denně? Klidně. Hlavně, ať je to levný, říkáte a s hysterickým smíchem se smějete svým naivním představám o 1+kk či 1+1. Stejně hysterický smích máte, když si představíte, že jste doufaly v byt poblíž centra za míň jak tři tisíce na osobu v méně jak 5 lidech. Byt s kočkou, papouškem a místností, ve které dvě studentky mají chovnou stanici morčat, a kde je průchozí pokoj přepažený prostěradlem zavěšeným na stropě, za kterým bydlí tři další studenti? Dej to sem.

Samozřejmě – nakonec není tak zle. Narazíte na inzerát japonské medičky, která hledá spolubydlící a je stejně nenáročná jako vy: „Basically, I just want a partially, or fully furnished flat. I don’t really care about the rest“. Dobrý, říkáte si. Potom vám – ani nevíte jak – spadne do klína 3+1 za směšnou cenu (prý štěstí, a taky to, že jste ve správný čas na správném místě a znáte ty správné lidi). Ještě lepší, zašvitoříte a dáte si rande s Japonkou, ze které se vyklube milá, třicetiletá studentka toužící po tom samém, po čem toužíte vy: po klidném bytě s výhledem do zeleně, teplýma papučema, velkou lednicí a funkční troubou. Je vymalováno. Máte byt. Jdete se strašně opít a doufáte, že se alespoň rok nebudete muset stěhovat (už jen proto, že byt je v pátem patře. Bez výtahu.).

2

V kůži lektorky anglického jazyka

Sehnat brigádu, práci na částečný úvazek nebo cokoliv jiného, co by vám vydělalo aspoň trochu peněz při studiu, je samo o sobě náročným zaměstnáním s velmi nejistým výsledkem. I na pozici obsluhy elektrického vláčku v obchodním centru potřebujete reference a hlásí se na ni tolik lidí, že jste prakticky bez šance, pokud jste v minulosti na obdobné pozici už nepracovali a nenalhali jste si to radostně do životopisu. I stalo se, co se mělo stát – rozhodla jsem se konečně, proti své vůli, zužitkovat studium angličtiny a proměnit se, alespoň na jeden den v týdnu (víc mi denní studium dvouoboru nedovolí), v lektorku.

Býti lektorem jest velmi náročné – psychicky i fyzicky. Záhy jsem zjistila, že fungovat 5 a 1/2 hodiny (v tahu, bez přestávky) jako studnice moudrosti je pro lektora úkol takřka nadlidský, a přesto je nadřízenými považován za úkol zcela obvyklý, přijatelný a samozřejmě žádoucí. Pět a půl hodiny vysvětlovat gramatiku, konverzovat a zodpovídat všetečné dotazy studentů 4 kurzů různě pokročilých studentů různých věkových kategorií totiž – alespoň pro nadřízeného, který si hezky hoví v křesle, zatímco vy se, zcela zpocení, perete s nefunkčním projektorem – v teorii zní jako něco snadného: asi jako namazat si chleba máslem, nebo třeba nakrájet papriku. V praxi to ale vypadá úplně jinak. Zaprvé: lektorka musí být silně empatické stvoření ochotné potlačit vlastní vůli a schopné, naopak, ovládat telepatii a kryptologii. Ježto je každý student ve třídě jiný a funguje na jiné bázi, musí lektorka přepínat mezi módy přístupu jako ne běžícím pásu. Potřebuje si pamatovat, že Hanka špatně slyší (a proto je potřeba na ni zvýšit hlas, ačkoliv to pak vypadá, že ji vlastně anglicky káráte) a Maruška zase odpovídá na dotazy dlouhými monology, které je potřeba včas utnout, jinak se promění v hodinovou one-man show. Musí si všímat toho, jak se proměňuje aura studentů (ze zářivě červené, a tedy akční a nadšené, na temně modrou a černou, která symbolizuje totální vyčerpání a studentův offline stav) a na základě toho obměňovat své původně pevně naplánovaný program, který obsahoval gramatiku, poslech a závěrečnou diskuzi jako třešničku na dortu. A aby toho nebylo málo, potřebuje taky v pravidelných intervalech studentům přitakávat a kombinací telepatie a kryptologie luštit jejich často zauzlované, těžkopádné věty se slibným začátkem, ale těžkopádným finišem.

Ačkoliv práce lektorky vypadá vznešeně – rozsévá přece moudrost! – a může se zdát jako práce nad míru naplňující (a občas se jako taková i vyjeví, to né že né) jsou na nebohou lektorku kladeny nadlidské požadavky kombinované s nutností chovat se lidsky a hřejivě zároveň. Tak se z mistrné, empatické telepatky a kryptoložky v tu pravou chvíli musí stát i obyčejný člověk, který se nebojí přeřeknout, šlápnout na kabel od počítače a sprostě zaklet, či nenajít to správné CD a zahořekovat si nad tím, jak je ve skutečnosti neschopný (ačkoliv ve skutečnosti je nad míru schopný a celá šaráda lidskosti probíhá vlastně na přání diváků, tedy studentů jazykovky). V souvislosti s hřejivostí a lidskostí je pak lektorka taky nucena vždycky vzít vinu na sebe (a to především, když se studentům nedaří – jasně, že jsem špatně vybrala cvičení, je to na vás ještě moc těžké, hluboce se klaním, omlouvám a couvám, večer se budu pranýřovat a odříkám dvacetkrát otčenáš), případně studentům vysvětlit, že cesta k vědění je trnitá a musí zatnout zuby (pokud si je lektorka jistá, že jí tato verze projde, případně má dojem, že studenti své zmatení zadaným úkolem simulují). A to nemluvím o tom, kolikrát je potřeba zahájit ústup a vyslechnout si české hořekování nad daným gramatickým útvarem či životní příběh studenta/studentky. Samozřejmě věci se mají jinak, když lektorka jedná s dospělými (úslužně a úlisně je celý rok přečůrává tak, aby to nepoznali a aby si obě strany myslely, že ovládají tu druhou) a s dětmi (které se snaží lektorku přečůrat příliš okatě na to, aby mohla jednat sofistikovaně, a často se proto musí vytasit s kartou „paní učitelky“, ačkoliv se pokaždé cítí, jako by na sebe právě navlékla tvídovou sukni a naškrobenou bílou košili s rukávkem).

Přestože lektorka (a lektor, probudila se ve mně feministka, která potřebuje svět ujistit o tom, že stejně trpí i mužská část populace – ačkoliv, oni se s tím často přece jen o trochu líp perou) musí být všeuměl a všudybyl a po 4 kurzech odchází (či se plazí) ze třídy takřka po čtyřech, veškeré materiály halabala nacpané do batohu, v hlavě poskakující dotazy a úkoly na další hodiny, i přesto – a to je důležité – své studenty bezmezně miluje a obdivuje, už jen proto, že si ještě matně pamatuje, jaké to bylo, sedět na opačné straně třídy a sledovat boj učitelky/lektorky s nefunkčními repráky či její marnou snahu vysvětlit třídě naprosto zoufalých studentů rozdíl mezi pasivem a aktivem. A tak, pokaždé, když v pondělí u kopírky hltám oběd z krabičky, zatímco druhou rukou kopíruju materiály, nohou zapínám projektor a v hlavě mi opakovaně zní „dojdi si na záchod, protože dalších 5 a půl hodiny si na záchod nedojdeš“, přece jen malou částečkou své bytosti děkuji tomu, kdo nakonec dostal brigádu u elektrického vláčku, že mě o mou šanci sedět na skládací židličce v obchoďáku přiravil, protože tahle nadmíru vyčerpávající práce sice často vyžaduje nadlidské schopnosti, ale taky člověku prodlužuje život smíchem, protože oproti elektrickým vláčkům při ní pracujete s lidmi, kteří chybují a chybují většinou dost vtipně. Ale o tom zase někdy jindy.

8

Spolubydlení není zábava. Právě naopak.

nadobi

Spolubydlení je zábava, když je vám dvacet, jste single, rádi paříte a vaříte si čínské nudle v mikrovlnce. Spolubydlení přestává být zábava, jakmile zjistíte, že si vážíte ticha, klidu, domácí stravy a umytého nádobí. A nedejbože ještě máte vážný, lesbický vztah.

Prvák – zimní semestr

Natěšená na samostatnost jsem se v prváku dohodla na spolubydlení s kamarádkou kamarádky, kterou jsem poznala přes jejich společnou kamarádku. Velmi záhy se ukázalo, že kamarádka kamarádky mé kamarádky je celkem milá, neškodná osoba při internetové komunikaci a panovačná, lehce úchylná a agresivní osoba v realitě. Odradit mě měl fakt, že si na koleje odhodlaně přivezla bílou laboratorní myš, kterou zavřela (ve strachu před revizí kolejbáby) do skříně, kde myš – díky nedostatku světla i kyslíku – postupem času pelichala, až byla skoro holá. Nebo to, že mi první noc na kolejích oznámila: „Snad ti to nebude vadit, ale spím nahá. A i kdyby ti to vadilo, tak máš smůlu,“ svlékla se do naha, popadla vydělanou liščí kůži (i s hlavou), láskyplně si ji přimáčkla na prsa a zachumlala se do peřin. Případně mi měly napovědět opakované situace, ve kterých mlátila oběma rukama zuřivě do klávesnice, na hlavě obří růžová sluchátka a řvala: „Chcípniiiiiii, zmrdeeeee!“. A nebo se mi mělo rozsvítit ve chvíli, kdy v jejím oblíbeném hrnku na čaj začala rašit zelená plíseň do výše okenního parapetu. Ať tak či onak, jako nadšená prvačka jsem veškeré příznaky šílenství zdárně ignorovala až do doby, kdy mě po návratu z katederní párty přivítala nahá spolubydlící omotaná liščí kůží slovy „to si ze mě děláš prdel?! kdybych před chvíli nešla spát, tak ti rozbiju hubu“. Inu naznala jsem, že naše křehká koexistence došla svého konce. Do měsíce jsem se přestěhovala do jiného pokoje, na druhý konec chodby, aniž bych spolubydlící řekla půl slova.

Prvák – letní semestr

Spolužačka chtěla odejít z kolejí, kde jí do pokoje opakovaně vráželi zbloudilí feťáci a ožralci (klika zvenčí by se na kolejích měla zakázat), a já chtěla vypadnout z kolejí, které stály na okraji města, kam už ani tramvaje nejezdily. Protože jsme obě byly dostatečně zoufalé, vzaly jsme první studentský „byt“, který se namanul – podkrovní díru, ve které kuchyně fungovala i jako koupelna a záchod byl tam, kde původně spíž. Inženýr, který „byt“ pronajímal, nám každý druhý týden chodil vypínat kamna (ano, kamna), protože měl pocit, že se oteplilo (vysvitlo sluníčko), okna byla stará a špatně doléhala, takže jsem často – i při zavřeném oknu – cítila vlahý vánek čechrající mi ve spánku vlasy a na podlaze byla místa, která došlápnutím nohy dokázala rozhoupat a rozeznít všechny prosklené skříně v mísnosti. Nábytek byl archivního data – člověk měl pocit, že bydlí u babičky na půdě, případně v hodně špatném antiku – a perfektně k sobě neladil, ale zase jsme měly hned čtyři stoly a tři veliké skříně. Židle byly jen dvě a něco jim zřejmě chybělo, protože když jsme do nich usedly, propadly jsme se o dobrého půl metru k zemi. V kuchyni se každý den objevila řádka mravenců nadšeně cupitajících zpoza okna kolem dřezu, dál po miniaturním umyvadle, do kterého se pro jeho velikost nedalo dobře ani plivnout, aby svou trasu ti malí zmetci nakonec stočili po vaně nazpět. Doteď je mi záhadou, proč tuhle cestu každý den absolvovali a proč raději nezvolili trasu po zelené, která mířila k odpadkovému koši. Každopádně každý večer jsem trávila tím, že jsem mravence zuřivě sprchovala a v hlavě mi znělo hlasem bývalé spolubydlící „Chcípniiii zmrdeeee“, přičemž mi bylo mravenců částečně líto a částečně jsem si jejich poslední koupel s trochou zvrhlosti užívala. Když mravenci naznali, že je toho příliš, posbírali mrtvé, vydali se na cestu zpět (asi uspořádat hromadný pohřeb) a já jsem se konečně mohla osprchovat.

Druhák – koleje podruhé

Ve druháku jsem se, pro velký úspěch, vrátila na koleje. Podkrovní sídlo se na zimu příliš nehodilo – mravenci sice zmizeli, ale až díky zásahu pana inženýra, který celou kuchyni vysypal přípravkem, na kterém velkým, tučným červeným písmem stálo „NEPOUŽÍVEJTE V OBYTNÝCH PROSTORÁCH“. A kromě toho vypnul kamna na dobro (to prý máme za ty mravence, kteří k nám chodí, protože si nevynášíme odpadky). Tentokrát jsem chytře zvolila koleje téměř v centru města. Za spolubydlící jsem dostala čtyři slečny z pajdáku, jednu lékařku a dvě těžko zařaditelné osoby, které se zbytku stranily, ale svou přítomnost nám připomínaly opakovaným třískáním dveřmi. Na pokoji jsem potom bydlela s pajdačkou a lékařkou-prvačkou. Seznamování začalo už během prázdnin, protože chytrá pajdačka naznala, že je lepší zatnout drápky hned na začátku. Naše spolubydlení jsme, ještě před příjezdem lékařky, oslavily šampaňským vypitým na lavičce před fakultou přírodovědy. Ó jaké to krásné časy. Ačkoliv jsme měli své neshody (dej větrat – zavři okno, na mě táhne), křehká koexistence nám až do konce druháku vydržela a občas jsme se společně i zasmály. Lékařka nakonec lékaření vzdala a rozhodla se odejít studovat cosi jiného (a dle posledních zpráv se jí daří skvěle a já jejímu rozhodnutí tleskám). Pajdačka na kolejích zůstala i v dalším roce, ale spolubydlení s novými slečnami podle jejích informací stálo za starou belu. No a já jsem se vydala na rok do Ameriky.

Pomyslný třeťák – USA

Amerika, země zaslíbená. Vždycky, když se mě někdo zeptá, kde jsem byla (a naivně očekává odpověď Kalifornie, Miami či něco podobně lákavého), začínám větu stejně: „tam kde je jen kukuřice a nic víc“. Iowa se ukázala být krásným, i když naprosto samotářským místem, které se víc než jakékoliv jiné hodilo pro hloubání, reflektování a přemýšlení nad minulostí, přítomností i budoucností. Určitě na mě nechalo pár šrámů a jizev, a to i díky lehce toxickému spolubydlení se sedmi téměř 21letými Američankami-sportovkyněmi v luxusním apartmánu s kuchyní, obývákem a dvěma koupelnami, kde se večer co večer konaly obrovské „chug! chug! chug!“ párty s beer pongem a jiným zvěrstvem. Slečny z USA byly mentálně na úrovni šestnáctiletých (křivdit jim nemůžu, mají to tak v USA nastavené), a tak jsem na křesťanské univerzitě zažila nejednu zajímavou noc. Kupříkladu jsem se dvakrát málem stala voyerem ve svém vlastním pokoji (obývaném ještě jistou Chelsey – wannabee golfistkou z Illinois – která se rozhodla pokoj bez mého vědomí sdílet i se svým přítelem). Jednu noc zase ve vedlejším pokoji Carrie chytla záchvat vzteku, když načapala svou spolubydlící (na kterou si myslela) v její vlastní posteli s neznámým klukem, a jala se nejprve házením různých věcí ostudnou dvojici vyhnat z postele, načež začala hlavou třískat do zdi a křičet „Já jsem tak pitomá!“ do té doby, než úplně ochraptěla. Její spolubydlící do měsíce odešla studovat na jinou univerzitu a Carrie to značně obrečela. Já jsem to naopak kvitovala s povděkem, neboť Chelsey si svou peřinu odtáhla k ní do pokoje a já jsem se tak nemusela obávat další návštěvy jejího přítele, který psal svou bakalářskou práci na poezii Tupaca Shakura a se kterým jsem toho měla tedy tolik společného jako se zlatou rybkou Rileym, co plovala v naprosto zprasené skleněné nádobce na stole v kuchyni a stávala se častým tématem opileckých debat. Na kolejích jsem vstávala časně ráno, obvykle v pět nebo v šest, abych si mohla nikým nerušená vyprat prádlo a udělat snídani. Často jsem při své cestě do kuchyně překračovala lidi spící ve spacácích či jen tak na zemi a zlomyslně jsem zapínala hlučnou konvici na čaj a sypala si z hodně velké výšky do misky nechutně sladké cornflaky, abych následně sledovala, jak se přeživší po noční kalbě začínají vrtět a hledat toho idiota, co je budí. Občas se stalo, že si se mnou některý z přítomných začal povídat a pokusil se mě přemluvit, abych mu prodala své legíny s potiskem americké vlajky, ale většinou mě zdárně ignorovali („to je ta divná z Evropy, co nekalí“) a já ignorovala je. Když jsem měla štěstí, přespala jsem u kamarádky, která měla v centru vlastní dvoupokojový byt a nebo jsem hlídala kočku profesorovi angličtiny, který se vědoucně uchechtl pokaždé, když jsem si postěžovala na spolubydlící a láskyplně mi obratem nabídl prázdný dům se slovy „budeš jen hlídat kočku, nikdo tě tam nebude otravovat, my jedeme s manželkou pryč“.

Čtvrťák & Páťák – bydlíme zo Slovenkami

Po návratu z USA jsme se s přítelkyní ubytovaly na kolejích v centru. Nevědomky jsme si vybraly patro, na kterém bydlely nesnášenlivé, homofóbní a šikanátorské slovenské medičky. Vydržely jsme semestr, protože nebylo zbytí. Bylo to poučné, vyčerpávající a psychicky náročné. Pokaždé, když jsem ráno našla chomáč vlasů vytažený z odpadu ve sprše strčený v botě nebo v kapse mého kabátu jsem ho vzala a s hlubokou nenávistí a opovržením jsem ho přemístilila nazpět do sprchového koutu. Taky nám kradly nádobí a za zavřenými dveřmi tak, abychom slyšely, nás označovaly opovržlivě za lesby (skvělý postřeh, Sherlocku) a doufaly, že se nás to dotkne. Nakonec naznaly, že bychom je měly začít alespoň zdravit a na hlavní dveře nalepily zvenčí obrovský papír s nápisem „kráva alespoň zabučí, když vejde“. Zadostiučiněním nám bylo, když někdo (a né my) na papír dokreslil lihovkou velký kosočtverec s čárkou uprostřed. Více o našich veselých trampotách zde.

Po semestru, který byl poněkud nešťastný, jsme se přestěhovaly do oázy klidu, kde nás rušil pouze děda s prostatou, bydlící nad námi, a občas děti vydávající se do školy a do školky, kterak pod naším balkonem křičely „Mááájooooo, já nemám těláááááák!“. Oáza klidu byla na pohled samozřejmě díra – odpad v kuchyni neodtékal, ani když jsme ho přemlouvaly, trouba měla jen jednu teplotu (laicky: kurevský gril), u sporáku nám často zůstal v ruce knoflík a hrozila otrava plynem, všude byli pavouci (bydlet v přízemí je slast), v pokoji byly na sobě natlačené dva koberce, abychom se mohly potýkat s dvojnásobkem roztočů, postele byly vlastně dvě proleželé palandy, ze kterých by záda bolela i mrtvého, nájem jsme musely každý měsíc platit na ruku panu majiteli či paní majitelové, kteří nás oblažovali svou přítomností v blíže nespecifikované časy a nerozpakovali se vrazit k nám do pokoje, ať jsme spaly, převlékaly si, či pracovaly, a ve vedlejší místnosti bydlela pro změnu Slovenka, která byla nesnášenlivá, homofóbní a neskutečně zlá. Než nás ale veškerá příkoří obytné díry srazila na kolena, byl to docela příjemný prostor, do kterého v pravidelných intervalech svítilo slunko a ze kterého jsem si odnesla květinu nazývanou tchýnin jazyk, ačkoliv nebyla moje, čistě proto, abych ji ochránila před možnou zkázou.

Šesťák – budoucnost nejistá

Poté, co jsme opustily obytnou díru a zbavily se tak každoměsíčních návštěv majitelů i agresivní Slovenky, která nás opakovaně budila třískáním dveří a žízeň hasila lahvemi dobrého červeného schovaná pod lampou sama v pokoji, kde rozmýšlela formu týrání, jakou na nás uplatní (co rozbije, co nenávratně zničí, co poškodí, co polije, co vyhodí, co poblije), jsme našly místo, které obývají další tři osoby, z nichž dvě jsou hlučné kamarádky a jeden je samostatný samorost, co mu v pravidelných intervalech přiběhne jako na zavolání přítelkyně na hlasitý sex a úklid bytu. Necelé dva měsíce uběhly v poklidu. Přišel coming out, pozvání na pivo, ubohé small talk o tom, kde jsme si koupily to a tamto, zavření dveří od pokoje, poblitý záchod přítelkyní na úklid, rodinná návštěva jedné z kamarádek s hodně klením a zmraženými králíky k tomu, a nakonec pasivně agresivní vzkaz nabádající nás k tomu, abychom si po sobě umývaly nádobí. Paradoxně vedle vzkazu byla naskládaná hromada špinavého nádobí, které nebylo naše. Takže asi oxymorón. Musela jsem zareagovat. Pasivně-agresivní, nenápadné, a přesto pevně cílené útoky jsou specialitou Čechů a Češek (a Slováků a Slovenek), jsou jejich vášní a láskou, jejich božskou manou. Se svrbějícíma rukama útočí na – podle nich – slabší, jiné a nespolečenské. Když v odpověď mlčí, zalesknou se jim hladově oči: ono se to nebrání, vezmi ostrý klacek a šťouchni do toho ještě jednou! Je mi dvacetpět let, přítelkyni taky. Nechat do sebe šťouchat klackem je to poslední na co mám náladu, sílu a vůli. Za roky spolubydlení jsem pochopila, že se zvěrstvem se dá jednat jedině tak, že si ho člověk nenechá líbit. Nu což, vyšla jsem z pokoje s hlavou hrdě vztyčenou a chlapci, který je o dva roky mladší, nechává za sebe uklízet svou přítelkyni, která s ním ani nebydlí, a nádobí nechává špinavé klidně týden, jsem to hezky vytmavila. Čekám reciprokální akci? Nečekám. Dřív bych ji čekala, teď čekám jen jedno: až se konečně stane zázrak, dostudujeme, najdeme si práci a tohle peklo zvané spolubydlení s a) homofóby, b) nevyzrálými dětmi, c) pasivně-agresivními Slováky & Čechy budeme moct poslat k šípku.

Quote
0

Při návštěvě Spojených států vás může překvapit, že slovo „kýč“ je mimo akademické a intelektuální kruhy téměř neznámé. Náhoda? Možná ne. Specifické pojmy slouží k tomu, abychom jejich prostřednictvím diferenciovali v oblasti jejich širšího sémantického pole. V životě průměrného Američana je však tak málo toho, co není kýčem, že mu tento termín ani moc neschází.

– Tomáš Kulka; Umění a kýč (2014), str.242

2

Mami, tati, našla jsem si holku!

01

Už jste se někdy představovali někomu se slovy: „Ahoj, já jsem XY a jsem heterosexuál“? Předpokládám, že ne. A museli jste někdy někomu sdělit, že „nemáte kluka,“ ačkoliv jste holka, ale „máte holku“? Museli jste rodičům doma sdělit, že jste na holky/na kluky? Ne? Proč ne? A proč tedy queer lidi musí? A co to znamená „muset“ říct ostatním o své sexuální orientaci? Proč se neschovávat? Proč procházet věčně coming outy?

Sexuální orientace je pro společnost podobně jako uprchlíci či trest smrti kontroverzním tématem. Už když se narodíme, dostaneme genderovou nálepku – kluk/holka – a k ní přilepené představy: kluci nebrečí, holky si hrají s panenkama, kluci nosí modré oblečení a holky růžové. Aby toho nebylo málo, už od nejútlejšího věku si nás všichni dospělí dobírají, jakmile se ocitneme ve společnosti opačného pohlaví; „Ty ses nám zamilovala, co?“ a „Kdypak si asi najdeš kluka?“ jsou naprosto běžné otázky utvrzující dítě v jeho předurčené, normální, společensky přijatelné, heterosexuální roli. Když pak vyjde pravda najevo – tedy že Mařenka by si radši našla Aničku než Jeníčka – je často oheň na střeše. Proč? Protože to není normální. Protože holka má chtít kluka a kluk má chtít holku. A šlus.

Chtěla bych najít princeznu na bílém koni, pardon,… prince.

Před třemi roky jsem si myslela, že coming out je něco, co společnost vyžaduje – takové to nutné zlo, kterým si musíte projít; křest ohněm, který se bude konat jednou, a pak bude dobře. Spletla jsem se. Coming out není jednorázová záležitost – coming outů zažijete během svého života nesčetně: před rodiči, příbuzenstvem, sourozenci, kamarády, známými, spolužáky, zaměstnavatelem, zaměstnanci, doktory, prodavači, uklízeči, řidiči, provazochodci, spolubydlícími, pronajímateli… (doplňte si ležatou osmičku). Některé z coming outů budou náročnější (rodiče, spolubydlící, doktoři), jiné lehčí (provazochodci, známí); některé proběhnou klidně, jiné s křikem/brekem/hysterickým smíchem/trapným tichem. Ať už tak nebo tak, všemi si budete jednou muset projít – pokud se k tomu ovšem odhodláte.

Tak to neříkej!

Vzpomínám si, jak jsem si jednou postěžovala na obzvláště trapný coming out (spolužačka na mé „nemám přítele, mám přítelkyni“ zareagovala hysterickým smíchem na celé kolo a větou „jejda, promiň, já jsem tě ztrapnila“), a můj kamarád mi dal krásné ponaučení: „tak to prostě neříkej“. Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat, načež jsem se jala vysvětlit mu, jak se situace má, a popsat mu možnosti, které mi nastanou, jakmile někdo usoudí, že „mám přítele,“ ačkoliv já mám ve skutečnosti „přítelkyni“:

  1. Kamarádova verze „prostě to neříkat“, tj. zamlčet pravdu. Tahle verze funguje, pokud je člověk, který naproti vám sedí, těžký homofob, případně někdo, komu to prostě z nějakého blíže neurčeného důvodu nechcete říct (např.: jste se s ním/ní nikdy o svých vztazích nebavili, nemáte potřebu začít ani teď a ani v případě, že byste měli partnera opačného pohlaví, byste se mu nezpovídali). V jakémkoliv dalším případě jde prakticky o lež. Až se kamarád/spolužák/příbuzný dozví pravdu z jiného zdroje, bude se možná cítit zklamaný/naštvaný/zrazený. Co je vám do toho? V podstatě nic, protože nejste povinovaní se nikomu ze své sexuální orientace zpovídat (obzvlášť, pokud zrovna s nikým nechodíte). Má to jen jeden háček: časem můžete zjistit, že se schováváte před čím dál více lidmi a že vás to vlastně žere.
  2. Říct pravdu a do sbírky získat další povedený coming out.
  3. Zalhat a přítelkyni předělat na mužského. Ovšem co bude, až vás dotyčný/dotyčná uvidí vést se za ruku s někým, kdo má vlasy po pás a prsa Éčka, to těžko říct.

Kamarádova verze je vlastně typická „skříňová“ (closet) situace, ve které se rozhodnete tzv. „zůstat ve skříni“ (stay in the closet) a svou sexualitu z toho či onoho důvodu tajit. Ačkoliv je v mnoha případech opodstatněná (vzpomeňme na homofóba), v mnoha dalších případech je to prostě lež a nic víc. Komu v takovém případě člověk lže? Spíš sobě, než komukoliv jinému.

Chci všechna privilegia heteráků, protože pak je to snazší

Touha schovávat se za předem danou nálepku heterosexuála je silná: zvlášť, když víte, kolik nadávek může taková queer osoba schytat, případně víte, že pro ránu (či něco horšího) se od nadávky v těhle případech nemusí jít daleko. Vtip je v tom, že schovávat se ve skříni znamená nebýt sám sebou a nebýt sám sebou není úplně lehká záležitost. Představte si třeba tuhle situaci: přestěhujete se s přítelem/přítelkyní do nového bytu, kde spolubydlíte s dalšími třemi lidmi. Nikdo z nich vás nezná. Všichni předpokládají, že jste dvě kamarádky/dva kamarádi. Předchozí nájemníci vám sdělí, že pokoj dají do původního stavu, tzn. oddělí postele, stoly, skříně od sebe, abyste měli soukromí. Můžete samozřejmě mlčet a odkývat to. A nebo můžete říct, že postele mají zůstat, jak jsou, protože spolu chodíte. Pokud zůstanete mlčet, čeká vás stěhování těžkého nábytku po pokoji. Pokud se rozhodnete jít s pravdou ven, čeká vás nevěřícný pohled, možná pár pitomých dotazů a pozdvižené obočí. A nebo taky normální reakce „ok“. Kterou cestou jít? Člověk se často rozhoduje v závislosti na postavení Marsu a Venuše. Někdy prostě nemáte sílu být ten divný/ta divná, jindy se ve vás probudí zlost a just chcete s pravdou ven. Ať tak či onak, obdobné situace vás čekají každý druhý den a vydržet za nálepkou heterosexuála je tak stále těžší a těžší.

Co mám s tou nálepkou dělat?

Postupem času jsem zjistila, že pokaždé, když vlezu zpátky do skříně, cítím se blbě. Proč? Ne proto, že by si lidi zasloužili, abych jim o své sexuální orientaci řekla, ale proto, že si coming out zasloužím já. Ani v nejmenším není fér, že se člověk s jinou než heterosexuální orientací musí schovávat za nálepku „člověka z většiny“, jen proto, aby se on i ostatní mohli cítit dobře. Obírá ho to o sebevědomí, o pocit bezpečí, o radost. Když se rozhodnete jít se svou přítelkyní/přítelem po ulici bez toho, abyste dali najevo náklonnost k tomu druhému, máte najednou pocit, že váš vztah existuje jen za dveřmi vašeho pokoje či bytu. Když přítele/přítelkyni za ruku chytíte, dostanete sice v očích společnosti nálepku: gay/lesba, ale když se naučíte dívat „za“ předsudky společnosti, získáte víc, než ztratíte. Nálepka, kterou od společnosti člověk schytá, je totiž časo krátkodobá a krátkozraká: mnohdy lidem otevřete diskuzí nebo i jen svou přítomností oči. A navíc: je to nálepka, která mizí, jakmile od daného člověka odvrátíte oči. Vy sami můžete být, kýmkoliv chcete: fluidní osobou, pansexuálem, asexuálem, bisexuálem, atd. atd. To, že to lidi nevidí a zařadií si vás do jedné z dvou nejběžnějších skupin, jenom dokazuje, jak málo společnost pokročila a jak touha zařadit jedince do krabičky stále formuje mysl většiny. Nic víc, nic míň.