0

Chceš pomáhat? Zaplať.

Jsem mezi těmi blázny, co si s novým rokem sepisují seznam věcí, co by šly udělat jinak, zkusit, zažít, a nebo přežít. Letos jsem si mezi svých pár desítek věcí napsala kromě „potkat Johnnyho Deppa“ taky „udělat dobrý skutek“. Po zkrachovalém projektu pro anonymní alkoholiky a spol. a upřímnosti k sobě samé (ne, Nikol, vážně se nemůžeš smluvně upsat k deseti měsícům práce pro charitu) jsem se rozhodla pro jednorázovou (ale opakovatelnou) verzi: dojedu vyvenčit psa do olomouckého útulku. I vzala jsem si batoh, vybrala kalhoty, které by v případě nutnosti mohly utrpět nějakou tu bláto-újmu, a vydala se spolu s Papayou (která ostatně nápad vyvenčit psy dostala) do útulku.

Jako člověk, který nikdy nebyl na Neředíně (tzn. nepočítám-li návštěvu tzv. „z okna dopravního prostředku“), jsem byla samozřejmě překvapena útulným prostředím zařaditelným do skupiny pole, squaty a nic jiného. Ovšem přivřela jsem obě oči a šla za zvukem psího štěkotu – bylo to jako hrát hru přihořívá, hoří. Hořet začalo u rozbahněného oploceného prostranství s množstvím kotců, ze kterých na sebe zuřivě štěkali a vrčeli psi. K oplocenému prostranství jsme se neblížily samy – zprava byla ke dveřím vlečena obrovskou dogou hubená ženština, kalhoty od bláta přibližně po kolena. U dveří se ženštině napopáté podařilo zazvonit (doga s ní trhala do stran tak, že se nemohla trefit do zvonku), z budovy uprostřed dvorku vyšly dvě ženské oblečené jako na ryby (nekecám, tu khaki vestu má můj strejda, co rybaří) a z dálky volaly: „Jé, Vám nic není! Já jsem si podle toho štěkotu a vrčení myslela, že vás pokousal!“. No, tak hlavní je to brát s klidem, že jo.

Protože jsme holky drsné a světem ošlehané, neodradila nás ani příhoda s dogou a vyceněnýma zubama a jakmile ženská s piercingem (je to divočina) odtáhla psa do kotce, jaly jsme se vysvětlovat, co že chceme.

„Dobrý den, my bychom rády vyvenčily nějakého psa.“

„A máte s sebou vyplněný formulář?“

„Ne, ale-„

„No tak to nemůžete, musíte přijít s vyplněným formulářem… a poplatek zaplacený máte?“

„Prosím?“

„No musíte přijít s vyplněným formulářem a zaplaceným poplatkem 200, jinak vám psa půjčit nemůžeme.“

„Aha – a nemohly bychom to vyplnit a zaplatit tady?“

„Ne, to nejde. Musíte přijít už s tím.“

Fascinovaně jsme sledovaly, jak se rybářky jaly odpochodovat rozbahněným dvorkem zpět do svého domku chráněného asi čtyřiceti psi v kotcích. Branku před námi zabouchly velmi rezolutně – informace podaly ještě s větší vervou. Leden znamená očividně předsevzetí i pro psí útulek, protože z původního (ještě prosincového) internetového „vyplníte formulář, zaplatíte 20,- a bude Vám přidělen pes na vyvenčení“ se náhle stalo: „stanete se členem klubíku, zaplatíte nám členský příspěvek 200 + roční příspěvek 40 korun (když jste ten student, jinak je to 60) a až nám ukážete účtenky, půjčíme Vám dogu, která Vás zprasí. Až se vrátíte z výletu se psem, můžete na sebe být pyšní – zaplatili jste nám za svůj dobrý skutek. Pejsek bude mít radost. My taky. Všechny strany zvítězí.“

Neříkám, že je něco špatného na investování do psího útulku. Přispět na zvířata je milé, hezké a rozhodně by se mělo podporovat. Co by se ale nemělo podporovat je cílené propojování dobrovolnictví s finanční podporou. Pokud počítám správně: vezmu psa (a třeba i nevychovaného) ve svém volném čase ven, na vlastní zodpovědnost, ve vlastním oblečení, pak ho vrátím – vyběhaného, snad o něco „šťastnějšího“ (přece jen – být zavřený v kotci o pár metrech čtverečních vs. jít se projít, i když jen na vodítku…) – a za tohle všechno zaplatím 240 (pokud bych chtěla pokračovat v téhle kratochvíli i další rok, tak přidám další čtyřicítku, pak zase a zase…). Ve výsledku tedy nejen udělám dobrý skutek, ale ještě se finančně vyždímám ve prospěch útulku – a útulek nadšeně tleská: venčit psa nemusí a ještě mu z toho kápnou peníze.

Ano, já vím, že z peněz koupí psům žrádlo a léky a co já vím (doufám v to) – ale tak nějak… chtěla jsem prostě přijít a udělat dobrý skutek. Chtěla jsem pomoct. Zadarmo. Jinými slovy: nechtěla jsem dostat zaplaceno. Proč potom útulek vyžaduje, abych za své dobrovolničení (které je založené na „dobré vůli“ člověka, který nevyžaduje finanční ohodnocení) platila, je mi záhadou.

Jak trefně poznamenala sestra, asi jsme ještě pořád moc na Východě. Bude trvat, než k nám ten západní model tzv. „volunteering“ dojde. Nemůžu se dočkat. Zatím budu asi nabízet alespoň ty free hugs.