0

Proč čeští studenti nemluví

Minulý týden jsem v rámci výuky zašla na přednášku španělské lingvistky, která po hodině a půl zakončila svůj výklad, v České republice všeobecně (alespoň studenty) nenáviděnou, větou „Are there any questions or comments?“. Jak to tak bývá, rozhostilo se hrobové ticho. Po minutě se ke třídě otočil snědý, španělský erasmácký student, přelétl studenty pohledem a do pléna lehce sarkasticky pronesl: „They’re Czech. They won’t speak.“ Ze zcela zjevného důvodu se mě poznámka vysmátého Španěla dotkla. Proč? Protože už od základní školy je nám vštěpováno, že mluvit máme pouze v případě, že víme odpověď.

Kde se v nás to mlčení bere?

České školství nás vede k samostatnosti (nastudujte si doma) a drilování (tohle musíte umět jak když bičem mrská, i kdybych se vás zeptala ve dvě ráno). České školství nás současně učí, že existuje jen jedna správná odpověď, za kterou dostaneme pochvalu, a pak množství těch špatných odpovědí, za které se (různými způsoby) trestá. Namátkou můžeme být zesměšněni před spolužáky „no to snad nemyslíš vážně?!“, odmítnuti jednoduchým „ne, ví někdo jiný?“, případně nám za naši nevědomost může být uložen i trest („nikdo neví? tak to si napíšeme příště písemku“). Hezky česky: nevědomost se trestá, vědomost se odměňuje. V souvislosti s nastíněným systémem potom funguje i dotazování učitele a odpovědi žáků. Učitel se nikdy neptá (případně ptá velmi zřídka) otázkou, která by vyvolala nejasnou odpověď (tedy odpověď, která není nutně ani správná, ani špatná). Jinými slovy, položený dotaz směrem ke skupině studentů má v 99% případů správnou/špatnou odpověď. Učitel samozřejmě vyžaduje pouze správnou odpověď, což vede studenty k zarytému mlčení, protože špatná odpověď se trestá výše zmíněnými způsoby. Protože správnou odpovědí si je málokdo jist, může mlčení přerůst i v několik minut a v tzv. vyvolávání z řad studentů. Jakmile se učitel (často) doslova přes mrtvoly dopracuje ke správné odpovědi, nezesměšnění studenti si oddychnou a výklad může pokračovat – interakce studenta oficiálně skončila. Protože uvedený model otázka-správná/špatná odpověď je českým studentům vštěpován již od první třídy, není divu, že se na vysoké škole automaticky nerozmluví. Tím spíš, když vysoká škola funguje (bohužel příliš často) na stejném modelu. Za dobrou odpověď pochvala na půl huby, za špatnou odpověď klidně i výtka typu „jste idiot, nebo proč tady vůbec jste?“. Diskuze se tak (v 98% případů) ani na vysoké škole student nedočká.

Mluviti stříbro…

Často sleduji, jak lidi zoufale hledají, na koho by svalili vinu za to, že „ti čeští studenti nechtějí mluvit!“. Někdy z toho vyjdou špatně sami studenti, jindy učitelé. Faktem zůstává, že na vině je náš systém sám o sobě, který je zakořeněný hluboko ve studentovi i v učiteli a nenechává nikoho na pochybách – odpověď je přece vždycky jen jedna. Pokud se objeví učitel, který chce přístup změnit, má to těžké. Stejně tak těžké to mají upovídaní studenti (ti to mají zákonitě ještě těžší, protože existuje hierarchie studentů ve třídě založená nejenom na tom, kolik toho kdo na hodině pronese, ale také na tom, kolik toho student na hodinu nastuduje a kde ve třídě sedí, ale o tom zase někdy příště). Učitel se často setká s apaticky zírajícími a nemluvnými studenty, kteří nechápou jeho široké dotazy vyžadující v odpověď i větu rozvinutou, nikoliv pouze jednoslovnou. V neúspěch učitele, snažícího se rozpoutat debatu, hraje i fakt, že klasická hodina trvá pouze hodinu a 3/4, koná se jen jednou týdně a seminář často navštěvuje kolem 20-30 lidí. Jinými slovy: zkuste rozpoutat plnohodnotnou debatu, když máte omezený počet hodin (některé vám odpadnou díky svátkům), kvanta látky k probrání (kupříkladu ruskou literaturu od počátku věků až po polovinu dvacátého století) a ve třídě třicet lidí, kteří se často ani neznají, a ještě jim je odmalička vštěpováno, že mluviti sice stříbro, ale mlčeti – to je sakra nad zlato!

Všechno vědět nebo umět mluvit (o všem)?

Přestože prozatím z toho učitelé vycházejí jako ti hodní (někteří se alespoň snaží pokládat dotazy, které nekončí jednoslovnou odpovědí), i oni se potýkají se vštípenou pravdou. Většina učitelů je vyškolená stejně mlčenlivým systémem jako současní studenti, a tak neumí pokládat správné dotazy, neumí odhadnout studenty (často k tomu nemají ani prostor ani vůli) a ve výsledku nezvládnou diskuzi začít, řídit a dovést k výsledku (tedy nedovedou zmíněnou diskuzi dovést ke smysluplnosti). Ne nadarmo se staří Řekové a Římané snažili ovládnout umění rétoriky – umět mluvit a argumentovat je totiž stejně důležité jako umět psát či počítat a dvakrát důležitější než vědět za každé okolnosti správnou odpověď. Bohužel v České republice se často zapomíná na to, že dobrá odpověď není všechno a že umět živě argumentovat, rozvíjet vlastní nápady a myšlenky a poslouchat ostatní je věda, kterou by své studenty ona honosná, všemi možnými přízvisky se chvástající vysoká škola (když už ne základní a střední) měla primárně naučit.

0

Winter im Mumintal: das Eichhörnchen & die Kleine Mü

Eichhörnchen

Etwas weiter im Westen, am Meeresufer, hüpfte ein kleines Eichhörnchen planlos auf dem Schnee hin und her. Es war ein sehr törisches, kleines Eichhörnchen, das sich gern als >>das Eichhörnchen mit dem schönen Schwanz<< bezeichnete, wenn es an sich selbst dachte. Übringens dachte es wieder oft noch lange, sondern fühlte oder spürte meistens etwas. Jetzt gerade hatte es gefühlt, dass die Matratze in seinem Nest allmählich hart wurde, und war daher unterwegs, um eine neue zu suchen.

Ab und zu murmelte es >>eine Matratze…<< vor sich hin, um nicht zu vergessen, was es eigentlich suchte. Es war nämlich sehr vergesslich.

Das Eichhörnchen hüpfte kreuz und quer, hinein zwischen die Bäume und dann wieder hinaus aufs Eis, es steckte die Schnauze in den Schnee und überlegte, schaute an den Himmel, schüttelte den Kopf und hüpfte wieder weiter.

Schließlich kam es vor der Höhle an. Geschwind witschte es hinein. Doch dann konnte es sich nicht mehr konzentrieren, sondern vergaß die Matratze ganz und gar, hockte sich auf seinen Schwanz und begann darüber nachzudenken, dass es sich ja auch >>das Eichhörnchen mit den schönen Schnurrhaaren<< nennen könnte.

Hinter der Schneewehe, die vor der Höhlenöffnung lag, hatter jemand Stroh auf dem Boden der Höhle ausgebreitet. Und in dem Stroh stand ein großer Pappkarton mit Luftlöchern im Deckel.

>>Eigenartig<<, sagte das Eichhörnchen erstaunt. >>Dieser Pappkarton war vorher nicht da. Der ist irgendwie falsch. Oder es ist die falsche Höhle. Vielleicht bin ich auch das falsche Eichhörnchen, aber das will ich dann doch lieber nicht glauben.<<

Es schob eine Ecke des Deckels hoch und steckte den Kopf in den Karton.

Drinnen in der Wärme lag etwas, das fühlte sich weich und angenehm an, und plötzlich erinnerte das Eichhörnchen sich wieder an seine Matratze. Seine kleinen, scharfen Zähne bissen ein Loch in das Weiche und zerrten einen Wollebausch heraus.

Dann zog es einen Bausch nach dem andern heraus, ganze Berge von Wolle, es arbeitete wie bessen mit allen vier Pfoten und war sehr froh und zufrieden. Doch plötzlich war da jemand, der dem Eichhörnchen ins Bein zu beißen versuchte. Es fuhr blitzschnell aus der Pappschachtel, zögerte kurz und beschloss dann, lieber neugierig als erschrocken zu sein.

Nach einiger Zeit tauchte ein wütender Kopf mit strubbeligen Haaren aus dem Karton auf.

>>Bist du noch ganz bei Trost!?<<, fragte die Kleine Mü.

>>Nein, glaub ich nicht<<, antwortete das Eichhörnchen.

>>Jetzt hast du mich geweckt<<, teilte die Kleine Mü streng mit, >>und meinen Schlafsack aufgefressen. Was willst du überhaupt?<<

Doch das Eichhörnchen war so verwirrt, dass es die Matratze schon wider vergessen hatte.

Die Kleine Mü schüttelte ärgerlich den Kopf, kam ganz und gar aus dem karton geklettert und schloss den Deckel sofgfältig über ihrer Schwester. Dann trat sie vor und fasste den Schnee an.

>>Aha, so sieht der also aus<<, sagte sie. >>Was die sich alles einfallen lassen.<<

Sie machte sofort einen Schneeball, den sie zielsicher auf das Eichhörnchen schmetterte. Dann trat die Kleine Mü aus der Höhle, um den Winter in Besitz zu nehmen. Als Erstes rutschte sie auf dem vereisten Felsen aus und landete sehr hart auf dem Hintern.

>>Aha<<, sagte die Kleine Mü drohend. >>So haben die sich das gedacht!<<

Dann stellte sie sich vor, wie eine Mü mit den Beinen in der Luft auussieht, und gluckste lange in sich hinein. Nachdenklich musterte sie den Felsen. Dann sagte sie >>Aha<< und fuhr auf dem Po den ganzen holperigen Berg hinunter und weit hinaus auf das blanke Eis.

Das wiederholte sie sechs Mal, bis sie merkte, dass ihr Po kalt wurde.

Da ging die Kleine Mü wieder in die Höhle und kippte ihre schlafende Schwester aus dem Pappkarton. Mü hatte zwar noch nie einen Schlitten gesehen, aber sie hatte das bestimmte Gefühl, dass es eine vernüftige Verwendung für Pappkartons geben musste.

Das Eichhörnchen dagegen hockte im Wald und guckte zerstreut vom einen Baum zum andern.

Es konnte sich bei seinem Schwanz nicht mehr daran errinern, in welchem Baum es wohnte und wonach es eigentlich suchte.

0

Proč je fajn cestovat autobusem s dětmi ze základky

Většinu času, který strávím v autobuse číslo 16 na cca deseti minutové trase město-domov, z duše nesnáším. Potím se přilepená k umaštěné tyči a snažím se žaludek udržet na svém místě (řidič obvykle jede brzda-plyn), do toho se častokrát doslova peru o svůj životní prostor a aby toho nebylo málo, držím v každé ruce (a snad i v zubech) nějakou tu tašku nebo batoh. Ovšem najdou se i dny, kdy taková cesta autobusem je vlastně zábava. To když omylem nastoupím na spoj, kterým se vrací děti ze základky domů a mám tu možnost poslechnout si (samozřejmě na půl ucha a zcela nevědomky) pár rozhovorů a životních mouder. Jedno takové si na mé dnešní pouti autobusem vyměnili kluci z cca (odhadem) šesté třídy. A že to bylo setsakra dobré moudro.

„Blbka. Vůbec neumí učit. Třeba dneska řekla, že mínus plus mínus je plus. A vůbec to nevysvětlila. A přitom je na to mnemotechnická pomůcka: nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Vážně, funguje to na většinu těch pravidel.“

0

Život bez účtu na Facebooku? To jde?

Tuhle jsem u růžové pandy četla bezvadný článek o pocitech člověka, který se dobrovolně vzdá televize. Vzhledem k tomu, že televizi mám jako rekreační objekt pouze v rodném městě, rodném bytě u rodné maminky, dotýkal se mě článek jen částečně. Naproti tomu takové vzdání se fejsbůku je pro mě celkem živá záležitost… Co tedy člověka, který se rozhodne „odpojit z matrixu“, čeká?

1. Ty ses smazal/a z FB?!! A seš někde jinde?

Nebojte se, je téměř 99% pravděpodobnost, že 395 z vašich 400 přátel vůbec nepocítí změnu, zatímco vy se budete doma u notebooku/tabletu/počítače/mobilu potit o sto šest a ptát se sami sebe, jestli to vážně, ale vážně máte udělat. Jinými slovy: zatímco vy budete pociťovat absťák a procházet po-facebookovými stavy, vašich kdysi 400 přátel se bude dál vesele rochnit v modrých vodách. Na to, že jedna z jejich oveček kamsi zmizela, přijdou až ve své prokrastinačně-prokrastinační chvíli (= ve chvíli, kdy si zrovna na FB není s kým psát, farmu už mají zalitou a kukuřice roste a na zdi dlouho neblikla žádná nová fotka Anči na dovče). Jakmile nastane okamžik všech okamžiků, dostaví se na dobrých pár vteřin panika, že jste si je (ty 3 až 5, co si vůbec všimnou) smazali ze svých přátel („jak jen mohl/a!!“). Zuřivě začnou ťukat vaše jméno do vyhledávače FB, aby po odentrování zjistili, že váš účet s vaší fotkou a vaší přezdívkou prostě mezi těmi pěti nalezenými doopravdy není. Oddychnou si a snaží se vzpomenout si, jestli na vás mají nějaký jiný kontakt. To jim zabere alespoň pět, deset minut. Nakonec si uvědomí, že na vás asi mají i číslo na mobil, nebo možná e-mail?

*pííp pííp* Jedna nová zpráva… „Ahoj ahoj! Hele, ty ses smazala z facebooku? Proč?“

— zpráva s udáním jednoho z mnoha důvodů —

 *pííp pííp* Jedna nová zpráva… „Aha. A máš třeba i jiný účet někde jinde, abych se měla kam kouknout, když budu chtít vědět, jak se máš?“

Fascinovaně koukáte na mobil a pokoušíte se pochopit, jak lidi uvažují. Potom trochu pobaveně a trochu vztekle naťukáte zprávu, ve které stojí: „Ano, mám ještě jeden účet, jmenuje se realita. Když budeš chtít vědět, jak se mám, můžeme třeba zajít na kafe.“

2. A cos jako měl/a za důvod?

Vážně – proč by se někdo, kdokoliv, chtěl mazat z FB? Je tam přece i Barack Obama nebo třeba Emma Watson (jen ten Bůh je zrovna na Twitteru…)!

• FB žere čas. To sice žere internet všeobecně, ale FB je koncentrované internetové zlo, všichni to víme, všichni to přiznáváme a všichni to vezmou jako tak trochu vratký první argument.

• FB vás možná propojí s kamarády z Nikaragui, ale co se týče kamarádů z Česka, funguje tak trochu opačně… Jinými slovy: zatímco s kamarády z USA si na to kafčo prostě zajít nemůžete, takže FB zprávou a fotkou vezmete klidně zavděk, tak s kamarádem z ČR byste si dali radši to pravé kafe, než výměnu pár smajlů ve zprávách na FB chatu. Bohužel, v 90% případů kamarády z FB na jedno (kafe, pivo, víno) nevytáhnete. Všichni to ví, všichni si to přiznávají, ale všichni si na tom modrém FB vyměníme pár zpráv a cítíme se dobře.

• FB je velký brácha, který všechno vidí. Jenomže stejně jako já vidím fotky Anči z dovči, tak i Anča vidí moje fotky z dovči a protože FB rád mění svoje nastavení, tak čas od času i Anči kámoš vidí moje fotky, no a pak jsme všichni jedna velká propojená rodina. Nic proti sdílení fotek a statusů, ani v nejmenším – je to zábava, že jo. Tak nějak zábava to přestává být ve chvíli, kdy zjišťujete, že o vás lidi už vlastně všechno ví. „Jó, tos dávala na FB, že jo? A tys byla tam a tam, že jo?“. No, jó, byla, ale ráda bych ti to třeba řekla osobně… ačkoliv, opakovat si na kávě (na které jsme se domlouvali přes FB dva roky), co o tom druhém všechno víme díky FB, taky není k zahození. Koneckonců, pořád lepší, než když za vámi přijde kamarád kamaráda a řekne: „Hele, tys byla v sobotu na tom promítání, že jo? Jak tě tam polili kofolou, a pak tě panda tahala dobrých dvacet minut za nohu po pódiu?“. Ehm. Ty to víš taky? Cože? Já tě mám v přátelích?!

• FB jako seznamka. To si vás čas od času přidá nějaký ten introvertní asociál s cílem vás buď sbalit, nebo sbalit. No, já mám radši lidi, co jsou schopní někoho někam pozvat tzv. live – z oka do oka.

• FB jako zdroj stresu, nepohody a negativního myšlení. Z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, že sledovat každý sebemenší úspěch 300 lidí může být po určitou dobu povznášející, čím déle ale sledujete, kterak se Anička opaluje na Bahamách, kterak právě uběhla 1500 metrů za tři sekundy, případně kterak si právě pravou rukou potřásla s Johnny Deppem a u toho levou rukou dopsala svou první knihu, která se už v předprodeji neskutečně dobře prodává… no, stručně řečeno: pokud nejste jako Anička a neumíte se naladit na vlnu „každá životní cesta je jiná“*, pak jste tzv. screwed up. Až zrovna budete mít špatnou náladu a Anička zrovna podepíše kontrakt na filmovou verzi své knihy o hubnutí, budete ji tiše nenávidět – kamarádka, nekamarádka. Záhy poté se s největší pravděpodobností dostaví deprese, že nic neděláte/děláte málo/málo cestujete/měli byste začít cvičit/atp. Potom si pustíte písničku, co zrovna postoval Lojza a bude vám zase fajn. Zalejete obilí, pozvete na svou farmu Mařenku, která se na druhé straně republiky opětovně rozčílí, který idiot ji pozval zase něco hrát, a pak si půjdete po svém.

* I Keri Smith musela přijít na to, že dívat se po očku po ostatních a měřit s nimi krok je vlastně jedna z největších pitomostí vůbec. Podívejte se na jejích patnáct rad na téma „Jak se stát úžasným/úžasnou [dosaďte jakoukoliv profesi]“.

• Ať chcete nebo nechcete, FB bude vždycky fungovat jako bulvár. Co dáte na FB, to zdrbou ostatní, co dají ostatní na FB, to zdrbete vy. Ale pokud vám nevadí, že občas zahlédnete akty vaší spolužačky, případně fotku kamarádky, kterak si dává koupel a pěna jí taktak zakrývá bradavky… Prostě proti gustu!

3. Fotky si viděla, ne? Aha, ty nemáš FB. Blbý.

Už nikdy neuvidíte žádné fotky. Pokud se milujete proklikávat a prolajkovávat čtyřmi sty fotek z dovolené (protože většina osazenstva FB si stále ještě myslí, že není třeba dělat výběr), případně padesáti fotek z instagramu chytře postovaných i na FB, pak se nemažte, mohlo by vám to chybět.

4. Jdeš na tu párty u Jeníka? Cože? On tě nepozval? Jo ty nemáš FB…

Pozvánky na párty vám taky přestanou chodit. Dotyčný/á by totiž musel/a přemýšlet, kdo že to na seznamu pozvaných chybí. Myslet je otrava. Lepší je odkliknout „poslat všem“.

5. „Nebudete v obraze“ 

No ano, až se zase rozjede akce zvaná „dej si obrázek žirafy místo profilové fotky“, tak vy o tom nebudete vědět. Smutné. Může vás uklidňovat, že i Češi se k takovým akcím dostávají s křížkem po funuse. Obvykle začnou kdesi v Americe, a teprve po týdnu se doplazí k nám.

6. Tzv. „po-facebookové“ stavy deprese

Přijdou, ať se snažíte, jak se snažíte. Hlavně ve chvíli, kdy se kolem vás rozvine debata na téma „jak Anička napsala na FB, že…“, případně ve chvíli, kdy vám z nejmenovaného knihkupectví napíší, že pokud nemáte účet na FB, recenzenta pro ně nadále dělat nemůžete, protože odesílat vám e-maily je doslova otravné – všichni ostatní FB přece mají.

7. Tzv. „po-facebokové“ stavy štěstí

Přijdou taky. To když vám přátelé napíší e-mail nebo sms, když se s kamarádem, kterého jste dva roky neviděli, sejdete konečně na tu slibovanou kávu, když se kamarádka rozhodne, že vám napíše místo chatování dopis, když namísto sezení u FB napíšete článek (třebaže o FB), když si namísto sezení u FB jdete zacvičit, případně ve chvíli, kdy čtete článek o tom, že velký bratr FB zase mění svoje nastavení na méně osobního-více veřejného.