0

Loves Cats, Hates Marriage

For two beats I didn’t get it. Then it hit me like an open coffin.

– Amy Hempel, “In the Cemetery Where Al Jolson is Buried“

americká literature, studyblr

Už šestý den jsem ponořená do současné americké literatury. Bude dobré udělat si seznam všech (univerzálních) informací, ke kterým jsem zatím pečlivou rešerší a konzultací s několika knihami a internetovými stránkami došla (All Hail britannica.com & Columbia Companion to Twentieth Century American Short Story):

  • všichni spisovatelé milují kočky
  • dobrých 80% všech spisovatelů bylo/bude/je nasáklých alkoholem
  • alespoň 30% z nich jsou homosexuálové
  • 90% spisovatelů se stihlo (několikrát) rozvést a začalo nenávidět (z čistě osobních či z čistě pragmatických důvodů) sňatky
  • 20% všech Jižanských spisovatelů pochází z oblasti Apalačského pohoří
  • přídomek „regionální“ má konotace „z/o regionu X“, ale taky „prodává se jen v regionu X“, případně „autora znají jen v regionu X, protože hezky popsal, jak se tam žije“, či „chci autora nasrat, a proto jsem ho označil za regionálního spisovatele“ (věřte nebo ne, když nazvete amerického spisovatele „regionálním autorem“ můžete na 50% vyvolat rvačku)
  • Jižani mají rádi sprosté nadávky, drsnou mluvu a vyhořelé, zoufalé existence
  • Jižani nemají rádi interpunkci – tečky, dvojtečky, nebo třeba uvozovky nehledejte. Nejlepší je se na interpunkci pěkně **** a napsat to, jak vám zobák narost. Bude to mít to tentonc… punc naprosté přirozenosti!
  • Jižani mají rádi groteskní a nechutné výjevy plné zmaru – psi se nechají prvně vyhladovět a jejich vystouplá žebra, šílené, kalné oči a odhalené zuby se dostatečně barvitě popíšou, a to jen proto, aby nakonec hlavní postava ty zubožené psy (konečně) postřílela. Welcome to Alabama.
  • Cormac McCarthy vyměkl. Kde jsou ty časy, kdy psal o nekrofilních bezdomovcích a tatíncích, co se rozkládají ve škarpě, zatímco jejich synové dynamitem odstřelují drobnou zvěř v lesích? Teď už píše westerny o chlapcích, co nasedli na koně a rozhodli se cestovat po Západě. Blah, jaká nuda.
  • Cormac McCarthy nedává interview. Když už vám dá interview, tak vám namísto žbleptů o svých knihách vykládá historky o smrtelně jedovatých chřestýších a o svých alkoholových pitkách z mladých let. A taky žije po motelech (protože odmítá veškeré nabídky na autorská čtení a jiné přivýdělky), pere si prádlo v laundromatech a stříhá si sám vlasy. Je to týpek.
  • Když už jsme u amerických autorů, co děsí novináře – dramatika Edwarda Albeeho znáte? Toho, co se bojí Virginie Woolfové a napsal hru o týpkovi, co se zamiloval do kozy jménem Sylvie? No jasně, znáte. No tak toho se novináři extra děsí. Nechce se totiž přiznat k jakémukoliv uměleckému záměru a ze všeho se vytočí asi takhle: „Ta postava to tak chtěla/vyžadovala.“ Albeemu prostě šeptají do ucha kozy. Pardon, múzy.
  • minimalisté nesnáší, když jim kritici tvrdí, že píšou minimalisticky
  • Raymond Carver je odpověď na vše
  • Fred Chappell je nový Edgar Allan Poe
  • Rita Mae Brown kromě slavného lesbického románu Rubyfruit Jungle napsala taky spousty heterosexuálních detektivek (a taky miluje kočky a nesnáší manželství, haha) – a v roce 1964 ji vyhodili z univerzity poté, co otevřeně pronesla, že je jí jedno, jestli se zamiluje do chlapa nebo do ženské
  • Will Eisner je otcem komiksových románů
0

Číča. . . moc ti to sluší, bejbino!♥

selfie - mona lisaDneska jsem se omylem dostala na fejsbůkovou stránku jakési třináctileté slečny (ne, nejsem úchyl, dostala jsem se na něj vážně omylem, klikla jsem v jedné skupině – kterou sleduji čistě ze sebetrýznivých, upířích & sociologických úmyslů –  tam, kam jsem nechtěla). Ve stavu naprosté numb fascination jsem se proscrollovala všemi profilovými fotkami nastavenými pěkně na „veřejné“ (to aby všichni viděli, jaká je Naty číča) a celou dobu mi běželo hlavou „kristepanenanebi jak já jsem ráda, že když mi bylo dvanáct, existovalo jen ajsíkjů a lidécézet.“ Většina mých puberťáckých debat to dotáhla maximálně do archivu ICQ, případně se nějakou tu chvíli ohřála na fanouškovských fórech, chatu lidé.cz a osobních blogíscích, které jsem – a byl to správný pud sebezáchovy – v určitém věku smazala. Kdybyste dnes hledali mé teen výlevy, ve kterých jsem se vyjadřovala slovy „sqělý“ a „kuwa“, tak je prostě nedohledáte. Tabula rasa – dvanáctiletá Nikol prostě na internetu neexistuje. Dnešní děcka to tak jednoduché nemají. Co si vystaví na FB, to tam s největší pravděpodobností zůstane už navždy. Všechny jejich debatky o tom, kdo že je na té fotce zhulenější a kdo je větší číča na své profilovce je budou pronásledovat až do jejich smrti. Na druhou stranu – oni si z toho asi moc nedělají a dělat nebudou. My jsme totiž ta poslední generace, která ještě trpí fóbií z vystavování osobních věcí na internetu. Ti po nás to mají v . . . zapnou snapchat, twitter, tumblr, fejs a jedou. Ale možná to na ně ještě v pozdějším věku dolehne, až budou zoufale mazat svůj fejsbůk se „zhulenýma fotkama“ a „aktama pro Pepíka“ ve snaze skrýt ho před svým potenciálním zaměstnavatelem.