2

V kůži lektorky anglického jazyka

Sehnat brigádu, práci na částečný úvazek nebo cokoliv jiného, co by vám vydělalo aspoň trochu peněz při studiu, je samo o sobě náročným zaměstnáním s velmi nejistým výsledkem. I na pozici obsluhy elektrického vláčku v obchodním centru potřebujete reference a hlásí se na ni tolik lidí, že jste prakticky bez šance, pokud jste v minulosti na obdobné pozici už nepracovali a nenalhali jste si to radostně do životopisu. I stalo se, co se mělo stát – rozhodla jsem se konečně, proti své vůli, zužitkovat studium angličtiny a proměnit se, alespoň na jeden den v týdnu (víc mi denní studium dvouoboru nedovolí), v lektorku.

Býti lektorem jest velmi náročné – psychicky i fyzicky. Záhy jsem zjistila, že fungovat 5 a 1/2 hodiny (v tahu, bez přestávky) jako studnice moudrosti je pro lektora úkol takřka nadlidský, a přesto je nadřízenými považován za úkol zcela obvyklý, přijatelný a samozřejmě žádoucí. Pět a půl hodiny vysvětlovat gramatiku, konverzovat a zodpovídat všetečné dotazy studentů 4 kurzů různě pokročilých studentů různých věkových kategorií totiž – alespoň pro nadřízeného, který si hezky hoví v křesle, zatímco vy se, zcela zpocení, perete s nefunkčním projektorem – v teorii zní jako něco snadného: asi jako namazat si chleba máslem, nebo třeba nakrájet papriku. V praxi to ale vypadá úplně jinak. Zaprvé: lektorka musí být silně empatické stvoření ochotné potlačit vlastní vůli a schopné, naopak, ovládat telepatii a kryptologii. Ježto je každý student ve třídě jiný a funguje na jiné bázi, musí lektorka přepínat mezi módy přístupu jako ne běžícím pásu. Potřebuje si pamatovat, že Hanka špatně slyší (a proto je potřeba na ni zvýšit hlas, ačkoliv to pak vypadá, že ji vlastně anglicky káráte) a Maruška zase odpovídá na dotazy dlouhými monology, které je potřeba včas utnout, jinak se promění v hodinovou one-man show. Musí si všímat toho, jak se proměňuje aura studentů (ze zářivě červené, a tedy akční a nadšené, na temně modrou a černou, která symbolizuje totální vyčerpání a studentův offline stav) a na základě toho obměňovat své původně pevně naplánovaný program, který obsahoval gramatiku, poslech a závěrečnou diskuzi jako třešničku na dortu. A aby toho nebylo málo, potřebuje taky v pravidelných intervalech studentům přitakávat a kombinací telepatie a kryptologie luštit jejich často zauzlované, těžkopádné věty se slibným začátkem, ale těžkopádným finišem.

Ačkoliv práce lektorky vypadá vznešeně – rozsévá přece moudrost! – a může se zdát jako práce nad míru naplňující (a občas se jako taková i vyjeví, to né že né) jsou na nebohou lektorku kladeny nadlidské požadavky kombinované s nutností chovat se lidsky a hřejivě zároveň. Tak se z mistrné, empatické telepatky a kryptoložky v tu pravou chvíli musí stát i obyčejný člověk, který se nebojí přeřeknout, šlápnout na kabel od počítače a sprostě zaklet, či nenajít to správné CD a zahořekovat si nad tím, jak je ve skutečnosti neschopný (ačkoliv ve skutečnosti je nad míru schopný a celá šaráda lidskosti probíhá vlastně na přání diváků, tedy studentů jazykovky). V souvislosti s hřejivostí a lidskostí je pak lektorka taky nucena vždycky vzít vinu na sebe (a to především, když se studentům nedaří – jasně, že jsem špatně vybrala cvičení, je to na vás ještě moc těžké, hluboce se klaním, omlouvám a couvám, večer se budu pranýřovat a odříkám dvacetkrát otčenáš), případně studentům vysvětlit, že cesta k vědění je trnitá a musí zatnout zuby (pokud si je lektorka jistá, že jí tato verze projde, případně má dojem, že studenti své zmatení zadaným úkolem simulují). A to nemluvím o tom, kolikrát je potřeba zahájit ústup a vyslechnout si české hořekování nad daným gramatickým útvarem či životní příběh studenta/studentky. Samozřejmě věci se mají jinak, když lektorka jedná s dospělými (úslužně a úlisně je celý rok přečůrává tak, aby to nepoznali a aby si obě strany myslely, že ovládají tu druhou) a s dětmi (které se snaží lektorku přečůrat příliš okatě na to, aby mohla jednat sofistikovaně, a často se proto musí vytasit s kartou „paní učitelky“, ačkoliv se pokaždé cítí, jako by na sebe právě navlékla tvídovou sukni a naškrobenou bílou košili s rukávkem).

Přestože lektorka (a lektor, probudila se ve mně feministka, která potřebuje svět ujistit o tom, že stejně trpí i mužská část populace – ačkoliv, oni se s tím často přece jen o trochu líp perou) musí být všeuměl a všudybyl a po 4 kurzech odchází (či se plazí) ze třídy takřka po čtyřech, veškeré materiály halabala nacpané do batohu, v hlavě poskakující dotazy a úkoly na další hodiny, i přesto – a to je důležité – své studenty bezmezně miluje a obdivuje, už jen proto, že si ještě matně pamatuje, jaké to bylo, sedět na opačné straně třídy a sledovat boj učitelky/lektorky s nefunkčními repráky či její marnou snahu vysvětlit třídě naprosto zoufalých studentů rozdíl mezi pasivem a aktivem. A tak, pokaždé, když v pondělí u kopírky hltám oběd z krabičky, zatímco druhou rukou kopíruju materiály, nohou zapínám projektor a v hlavě mi opakovaně zní „dojdi si na záchod, protože dalších 5 a půl hodiny si na záchod nedojdeš“, přece jen malou částečkou své bytosti děkuji tomu, kdo nakonec dostal brigádu u elektrického vláčku, že mě o mou šanci sedět na skládací židličce v obchoďáku přiravil, protože tahle nadmíru vyčerpávající práce sice často vyžaduje nadlidské schopnosti, ale taky člověku prodlužuje život smíchem, protože oproti elektrickým vláčkům při ní pracujete s lidmi, kteří chybují a chybují většinou dost vtipně. Ale o tom zase někdy jindy.