0

Knihy v Kanadě / II.

Tentokrát o dvou naprosto rozdílných románech – srdcervoucím (doslova) young adult románu s názvem The Hearts We Sold a znepokojivě vynikající prvotině Emmy Cline. Kdyby vás zajímalo, proč jsem se rozhodla rok číst pouze ženské autorky (a to i přesto, že jsem si v antikvariátu koupila v paperbacku Joycův Portrait of the Artist as a Young Man a mám neskonalou chuť si ho znovu přečíst), můžete se podívat na první díl tady.

EMILY LLOYD-JONES: THE HEARTS WE SOLD

Knihu Emily Lloyd-Jones jsem vybalila ze srpnového balíčku owlcrate, který čtenářům každý měsíc posílá YA bestseller a spoustu drobností k tomu. Vzhledem k tomu, že owlcrate už nějaký ten pátek se slinou u pusy sleduju, rozhodla jsem se využít toho, že mám blíž k USA než kdy jindy, a balíček si objednat. YA patří k žánrům, které se snažím jedním očkem sledovat. Věřím tomu, že je to žánr, který spoustu teenagerů a „mladých dospělých“ přivede ke čtení, a to je jen a jen dobře. Bohužel, často se pod hlavičkou YA objeví romány, které jsou schématické, hloupě napsané, přeplněné klišé a čtenáře učí jen to, že jejich život začne až ve chvíli, kdy najdou toho pravého/tu pravou. Emilyna kniha je právě takového YA schematismu smutným příkladem. [a propos: teď se nově objevila nutnost zařadit do YA příběhu aspoň jednu gay/lesbickou postavu, což je sice chvályhodné, ale bylo by to ještě chvályhodnější, kdyby taková postava nestála na periferii celého příběhu, nebyla jen „do počtu“ a ve skutečnosti hrála v příběhu nějakou podstatnou roli]

The Hearts We Sold je knižní hybrid mezi fantasy a scifi (nebo-li: začíná to jako fantasy, ale vlastně to skončí jako scifi), s velkou dávkou (povinné) první lásky, která hlavní hrdince změní pohled na život. Nebo spíš: která hrdinku naučí mít se ráda. Což je smutný. Autorka v dopise čtenářům říká, jak jako malá chtěla číst knihy, ve kterých jsou holky aktivními a silnými hrdinkami a nakonec zachrání samy sebe. Paradoxem tak zůstává, že Dee, hlavní postava „Prodaných srdcí,“ začne se svým životem něco dělat až ve chvíli, kdy jí do života vstoupí muž s pořádnou vánočkou místo břicha, protože (cituji): „He made her feel whole, like she wasn’t some broken thing that needed fixing“ (str. 299). Se smutkem v očích tak musím konstatovat, že se autorka vydala starou, známou a dobře osvědčenou cestou – hrdinka je tak trochu šedá myš, tak trochu obyčejná, a hlavně hodně pošramocená a neustále to čtenáři (a komukoliv ochotnému poslouchat) opakuje. Cítí se rozbitě, zničeně, nefunkčně a spasí ji až mladík, co se obléká jako hipster a maluje jako Raffael Santi.

Celá dějová linka The Hearts We Sold je samozřejmě bezpečně vystavěná kolem hlavní zamilované dvojice, takže náležitě skřípě. Už samotná myšlenka knihy zní tak trochu komicky: na světě se objevili démoni, kteří nabízí lidem splněné přání za jejich amputovanou nohu, ruku, nebo třeba oko. Vážně. Beze srandy. To je premisa celé knihy. Naše hlavní postavy ale samozřejmě uzavřou zcela unikátní smlouvu a přijdou o svá srdce – na celé dva roky. Po tu dobu musí plnit příkazy démona, který jim srdce vzal. Jenomže… démony potkáte za celou knihu tři a celou démonickou linku vám vysvětlí autorka ve třech čtvrtinách knihy ve třech odstavcích (kdybyste ji náhodou do té doby nepochopili). Tady totiž nejde o žádný propracovaný fantasy/scifi svět, jde hlavně o tu mladou lásku a symbolismus, který vás celou knihu tak mlátí do očí, až chcete brečet. Postavy se budou neustále cudně líbat, v ruce budou mačkat pletená srdíčka a aby toho nebylo málo, budou vám připomínat, že nemají srdce a tudíž ani tep (jak dramatické)! Závěr je samozřejmě sladkobolný, aby čtenáře aspoň trochu vykolejil a předal mu (velmi okatě) poselství, které už slyšel milionkrát, jenom trochu jinými slovy. Ale abych Emily jen nekřivdila: povedlo se jí vykreslit dusné, rodinné prostředí, ve kterém Dee vyrůstala – možná by pro příště měla opustit vody YA žánru a vrhnout se na nějaké to sociální drama.

PS: vzhledem k tomu, že některé slovní obraty a věty působily komicky i v angličtině by mě vážně zajímal český překlad; mám totiž takové tušení, že by byl podobně (ne)povedený jako překlad Plesu mrtvých dívek.

EMMA CLINE: THE GIRLS

Ano, spolu s knihou jsem si taky koupila teplé ponožky na zimu.

Kalifornská vycházející hvězda současné americké literatury – ne, nepřeháním. Pokud máte rádi poetickou prózu, která se líně rozpíná po papíře, má v sobě záchvěvy melancholie a čtete ji s napjatým očekáváním, lehkou nevolí a bušícím srdcem, sáhněte po prvním románu Emmy Cline. Román mladičké autorky jsem objevila náhodou na charitě hned vedle knihy o tom, jak sbalit muže vašich snů. Červenomodrá obálka a hravé písmo mě přinutilo knihu zvednout. Popisek na vnitřním obalu mě knihu donutil zase položit – nechtělo se mi číst o kultu hipíků ze šedesátých let. O tři týdny později jsem na charitě knihu znovu zvedla, otevřela ji, přečetla si jeden odstavec a knihu si za dolar odnesla domů. Přečetla jsem ji za tři dny, téměř jedním dechem. Co to svědčí o popiscích na obalech knih? Někdy je lepší je nečíst a vrátit se k mé staré osvědčené metodě výběru, kterou praktikuju už od základní školy: vzít knihu, otevřít a přečíst si odstavec. Zaujalo? Knihu si kupte/půjčte. Ne snad, že by popisek u The Girls byl špatný; čtu si ho teď znovu a vlastně celkem vystihuje, o čem kniha je. Bohužel taky ale hned v první větě, která je ještě tučně vyznačená, zdůrazňuje, že se kniha odehrává v bouřlivých 60. letech v USA, což navozuje pocit, že The Girls budou v 60. letech pevně ukotvené, že 60. léta budou doslova jednou z hlavních postav v příběhu, tak jako například v gotických románech figurují rozpadající se budovy, svírající osudy svých obyvatel pevně v kleštích — nic takového ale v The Girls nenajdete. Šedesátá léta jsou pro Emmu Cline něco jako záchytný bod; příběh kultu utvořeného kolem Charlese Mansona je kostrou příběhu, na kterou se nabaluje Emmin poetický příběh života obyčejné dospívající dívky, která se jednoho horkého kalifornského léta stala na krátkou dobu součástí sekty obývající nedaleký ranč. Na goodreads jsem naraziila na čtenáře naštvané na autorku z jednoho jediného důvodu – že píše o Mansonově rodině. Chyba, autorka se inspirovala příběhem Mansona a jeho kultu, její román se ale ani v nejmenším nesnaží děsivý konec hippie éry jakkoliv rozuzlit, převyprávět, nebo snad vysvětlit. Stejně jako se Shakespeare inspiroval množstvím historických postav a situací, i Clineová se historickou situací jen inspiruje. Pokud tedy jako čtenáři hledáte něco víc o Mansonově kultu, v The Girls to nenajdete; román The Girls se totiž „Holky“ nejmenuje jen tak pro nic za nic.

The Girls začínají seznámením s hlavní postavou Evie Boyd – starší ženou přespávající v domě na pláži u svého bývalého přítele. V noci jí probudí zvuky lidí dobývajících se do domu. Na smrt vyděšená Evie mladíkovi a jeho dívce, kteří se potichu vkradli do domu, pohrozí policií. Až potom si uvědomí, že jde o syna muže, který jí v domě dovolil přebývat. Setkání s mladíkem a jeho přítelkyni zapříčiní, že se Evie vrátí v myšlenkách zpět do minulosti, do doby, kdy jí bylo pouhých čtrnáct let a poprvé uviděla Suzanne – dívku, která jí okamžitě učarovala. The Girls už od první věty čtenáři dávají vědět, že nepůjde o „obvyklou,“ čistou prózu. Text je vrstevnatý, zbytnělý, plný metafor a má znepokojivé podtóny, které vyvolávají ve čtenáří napětí – pokud se samozřejmě umí oddat kouzlu prózy Clineové. Množství čtenářů vnímá román jako přehnaně vyumělkovaný a knihu po úvodu odkládá. Chyba, přátelé, chyba každého člověka, který je zvyklý na uhlazenou a jednoduchou prózu bestsellerových románů. Ale na druhou stranu – každý jsme zvyklý na něco. No judgment. Jako ukázka stylu autorky:

I knew how easily it could happen, the past at hand, like the helpless cognitive slip of an optical illusion. The tone of a day linked to some particular item: my mother’s chiffon scarf, the humidity of a cut pumpkin. Certain patterns of shade. Even the flash of sunlight on the hood of a white car could cause a momentary ripple in me, allowing a slim space of return. (16)

Death seemed to me like a lobby in a hotel. Some civilized, well-lit room you could easily enter or leave. A boy in town had shot himself in his finished basement after getting caught counterfeit raffle tickets. I didn’t think of the gore, the wet insides, but only the ease of the moment before he pulled the trigger, how clean and winnowed the world must have seemed. All the disappointments, all of regular life with its punishments and indignities, made surplus in one orderly motion. (68)

Evie ve svém vyprávění pokračuje lineárně od začátku onoho osudového léta; výjimečně nás autorka vrátí do současnosti. Už jsem říkala, že román není snahou o zachycení osudu a psychologie nechvalně proslulé Mansonovic rodiny. O čem tedy je? O životě čtrnáctileté dívky, která zoufale touží po tom, aby ji někdo, kdokoliv, viděl, protože — „We all want to be seen“ (352). O dívčím dospívání; o tom, jak si mohou holky připadat společností přehlížené, doslova neviditelné; jak se chytají jako stébla trávy kohokoliv, kdo o ně projeví upřímný zájem. A samozřejmě taky o tom, kam a ke komu touha po lidském doteku a pohledu může vést. Protože nechci potenciálnímu čtenáři knihu zničit případnými spoilery, dodám už jen, že pokud jste queer a feminističtí k tomu, určitě u románu oceníte jasné lesbické a feministické podtóny. Protože se příběh z větší části odehrává na ranči ve společnosti kultu hippie, samozřejmě dojde na sexuální scény – kromě jedné lesbické epizody ale ani o jeden sexuální akt Evie neprojeví zájem. Vzrušení tady nemá své místo, jde především o koncepci skupinové mysli – sex je způsob, jakým se zařadit mezi členy kultu, stát se jeho nedílnou součástí. Díky sexu si Evie připadá viděnáchtěná, což jsou dvě věci, po kterých nejvíc touží. Lásku ale očividně cítí pouze k jedné osobě z celé skupiny… Navíc se Clineová nebojí šťouchnout do vosího hnízda a poukázat na to, jak se může žena, muži často vnímaná jako pouhá věc (určená na sex), ve společnosti cítit frustrovaná. A kam až taková frustrace může, čistě hypoteticky, vést.

 

4

Knihy v Kanadě / I.

Pokud by mě snad někdo hledal na staré adrese, nedohledá se – jsem v Kanadě. Trávím tady léto, budu tady trávit podzim, zimu, jaro a zřejmě i kus léta. Bydlím v miniaturním městečku přímo v srdci Skalnatých hor (Rockies). Máme tady všechno: hory, grizzly, bobry, losy, soby i jezera. A taky tady samozřejmě jsou knihy. Knihy totiž najdete všude. A protože jsem knihomilná, rozhodla jsem se namísto článku o Kanadě napsat článek o knihách z Kanady. Jinými slovy – co že to tady čtu a proč.

Kanada v létě je krásná, ale bohužel pro mě je to v práci tak busy, že nemám moc čas si té hezké, letní Kanady užívat (na druhou stranu jsem díky tomu ještě nemusela naživo potkat grizzlyho, což se vyplatí). Ani na to čtení není tolik času. Ale když už se čas najde, čtu knihy od ženských autorek. Proč? Na mezinárodní den žen jsem se letos rozhodla pootáčet ve své knihovně všechny knihy napsané muži hřbety dovnitř tak, aby nebylo vidět jméno. Zůstat měly jen ženské autorky. Pohled na mou knihovnu byl po tomto zásahu naprosto žalostný: 90% mých knih totiž napsali muži. Stála jsem tak před svou knihovnou a bylo mi z toho doslova úzko – na světě je přece tolik perfektních, úžasných, dechberoucích knih napsaných ženami! Jenomže v sylabu literatury ve škole (ať už studujete jakoukoliv literaturu) většina titulů (a slávy) stále ještě patří jen a pouze mužům. Ženy se většinou krčí na okraji, zastoupené jedním, dvěma zvučnými jmény (Božena Němcová, Jane Austen, Toni Morrison… mám pokračovat?). A tak jsem si řekla, že když už jsem konečně dostudovala (yay!) a můj literární vkus neurčuje cár papíru s nápisem „povinná literatura,“ který sestavili – světě, div se! – muži, je na čase začít číst ženské autorky. Mým životem proto na celý rok bude hýbat hashtag #womenwritersonly, protože když jsem vydržela devatenáct let číst předepsané mužské autory, zaslouží si ženské autorky, abych jim obětovala minimálně rok svého života.

LAUREN GRAHAM: TALKING AS FAST AS I CAN

talkingfast800

První kniha, kterou jsem slavnostně zakoupila v antikvariátu (úplně novou), za dva dolary, byl memoár mé oblíbené herečky z Gilmorových děvčat, a tedy něco, na co jsem si brousila zuby od té doby, kdy se Lauren nechala slyšet, že knihu chystá. Přiznám se: měla jsem z Laureniného memoáru trochu obavy. Co když to bude stejně suchopárné a sebe-oslavné jako memoár Seana Astina o natáčení Pána Prstenů (mimochodem: vážně zlý a nudný, neskutečně nudný zápisník, ve kterém se Sean hlavně plácá po rameni, jak tu roli Sama Křepelky zvládl na jedničku)? Nebylo. Právě naopak – Laureniny vzpomínky jsou neskutečně čtivé. Píše zábavně a trhle, prostě tak, jak se i chová (ona k té Lorelai totiž nemá příliš daleko, obsadili ji dost typově). Paradoxně mnohem zábavnější než vzpomínky na natáčení Gilmorových děvčat je ta část memoáru, ve které Lauren popisuje svou kariéru až do onoho osudového zlomu. Své vzpomínky a zážitky prokládá citlivě podanými, feministickými poznámkami – nevyhýbá se oblíbené otázce po hollywoodských dietách (speciálně pro knihu nakreslila krásný diagram, který vám diety podrobně popíše a vysvětlí), otázce stárnutí u ženských hereček, nebo třeba tomu, jaké to je, když vás jako herečku podezírají z toho, že jste si na napsání svého románu najali ghostwritera. A samozřejmě – pokud jste, stejně jako já, závislí na Gilmorkách, vzpomínky z natáčení jak původního seriálu, tak netflixovského pokračování vás minimálně potěší, ne-li nadchnou.

SARAH WATERS: THE PAYING GUESTS

paying guests800

Ano, The Paying Guests je lesbický erotický román. Ne, nekoupila jsem ho v Kanadě. Paradoxně jsem na něj, stejně jako na Vonnegutovu knihu Breakfast of Champions, narazila v Levných knihách. Ano, zázraky se dějí – občas v Levných knihách potkáte i kvalitní literaturu. A pak je zas na pár měsíců ticho. Román od Sarah Watersové jsem si chtěla přečíst od té doby, co jsem zhlédla filmovou adaptaci jejího (po Tipping the Velvet) asi nejznámějšího díla Fingersmith. Film mi naprosto učaroval – nejenže lesbický sex v něm nebyl zobrazený jako pěst na oko, ale jako bonus byl feministický par excellence (a měl bezvadné tempo a skvěle si hrál s žánry a příběhovou linií, to pro ty, kdo nikdy neměli tu čest s korejským filmařem Park Chan-wookem). „Draze platící hosté“ se mnou tedy do Kanady přicestovali až z Česka a ačkoliv rozjezd byl při čtení pomalejší, po čtyřiceti stranách jsem od knihy nemohla odtrhnout oči. Historické romány obvykle nečtu (moje snaha skončila u Ivanhoe, ve kterém se autor na pěti stranách rozepisuje o oblečení těch kterých panošů), takže jsem si vlastně nebyla jistá, jestli se knihou vůbec prokoušu. Watersová ale ví, jak čtenáře (čtenářky?) udržet na špičkách po celou dobu čtení (dech začal knize docházet až někde v poslední čtvrtině). Podobně jako ve filmové adaptaci Komorná Park Chan-wooka i v románu The Paying Guests narazíte na silné ženské hrdinky (ano, zní to jako klišé, ale je to tak), které si jdou za svým a bojují s předsudky a strnulostí zpátečnického, heteronormativního okolí. Navrch přihoďte sexy erotiku, prostředí Británie po první světové válce a thrillerovou zápletku a quality lesbian literature je na světě. A že těch kvalitních lesbických románů je po čertech málo.

0

Proč šeptáš?

untitled.jpg

Hele, ono to není tajemství. Když se ve filmu objeví dvě lesby, můžete to klidně říct nahlas. Stejně jako že výrazy lesby a lesba nejsou nadávky. A když už jsme u toho, je to pro děj filmu nějak důležitý, že tam jsou dvě lesby, nebo ne? Protože jestli to jsou vedlejší postavy, co k nim jdou hrdinové na návštěvu, a jsou chodícím stereotypem a ve zbytku filmu už nefigurují, tak mi to říkat nemusíte. Vážně. Nemusíte. Já vám přece taky neříkám o každé hetero postavě, co na plátně vidím, ne? Ale pokud je to film o dvou lesbách, tak to je jiná, sem s tím! Ale neříkejte mi to tak potichu, že se k vám budu muset naklánět a připadat si, jakože pomlouváme lidi u vedlejšího stolu. Cítím se pak trapně. A nevím, proč bych se měla cítit trapně, když se bavíme o lesbách, o lidech jako jsem já. Vy se snad cítíte trapně, když se s vámi bavím o hetero postavách? Když zašeptám: v Matrixu je ten hlavní hrdina a on se… no, zamiluje se do ženy, cítíte se trapně? Máte pocit, že se k sobě musíme naklonit a musíme začít šeptat? Ne? Tak proč si musíme šeptat o Sangaïlé?

4

5 knih od ženských autorek, co mi v dětství učarovaly

Video sdílené na FB stránkách knížky Rebel Girls* – ve kterém dcera s maminkou vytahují z knihovny veškeré knížky, které v sobě nemají žádnou ženskou hrdinku, mají jen mužské hrdiny a nebo ženské hrdinky, které nemluví, a nebo mluví, ale nemají ve svém životě žádné sny ani ambice – mě donutilo zamyslet se nad tím, jaké knihy jsem jako malá holka četla. Vzhledem k tomu, že je zrovna měsíc žen v historii (Women’s History Month) a dnes dokonce i mezinárodní den žen, rozhodla jsem se zabrousit do minulosti a pokusit se vybavit si, kolik z mých oblíbených knih napsaly ženské autorky, jaké postavy v takových knihách figurovaly a – dá-li má paměť –  čím na mě tehdy zapůsobily. 

Kniha první: Celie si vymýšlí od Eleny Fortún

Sedmiletá holčička s velmi bujnou fantazií vypráví o svých každodenních příhodách. Je zvídavá, skrz naskrz svá a ve světě dospělých si vytváří svůj vlastní, dětský svět. Živě se mi vybavuje kapitola o tom, jak Celie holčičce, co bydlela o patro níž a neměla žádné hračky, spouštěla z balkonu dolů panenku přivázanou na provázku (nemám nejmenší tušení, proč jsem si zapamatovala zrovna tohle – snad proto, že mi to přišlo jako bezva nápad?). A pak taky kapitola, ve které se Celie zatoulala kamsi ven a dostala se na býčí zápasy (ano, originál je španělský). Kniha byla velmi prapodivně ilustrovaná a já se hodně dlouhou dobu nemohla rozhodnout, jestli se mi ilustrace líbí nebo ne. Každopádně jsem zbožňovala Celiiny trhlé nápady (při hledání ilustrace jsem narazila na jeden obrázek, na kterém Celie holí kočku) a to, že příběhy vypráví sama, ze své dětské perspektivy.

Kniha druháSprávná pětka od Enid Blytonové

Série, kterou jsem objevila u starší sestry ve skříni, byla, podobně jako Hoši od Bobří řeky, velkým dobrodrůžem. Oproti Hochům od bobří řeky, měla i dvě ženské hrdinky – Annu a Georginu. Bohužel, Anna byla představitelkou typického pečovatelského typu: dohlížela, aby maringotka, ve které správná pětka trávila své dovolené (rebelsky bez dohledu dospělých), byla krásně uklizená a aby se všichni najedli. Kromě toho se prý bála jakéhokoliv dobrodružství a odmítala se jich účastnit. Georgina by se z dnešního hlediska dala vyložit jako extrémní případ tomboy dívky a nebo jako trans chlapec, protože zarytě odmítala své ženství (ať už skrze jméno, které si zkracovala na mužskou verzi George, nebo skrze oblečení a účes, kterými se snažila vypadat chlapecky, či skrz odmítání příslušnosti k ženskému genderu vůbec). Nemám pocit, že by na mě Anna či Georgina nějak hluboce zapůsobily, ale, pokud se dobře pamatuju, všech dobrodružství se aktivně účastnily, což je za malé plus.

Kniha třetí: Dvojčata Pat a Isabela od Enid Blytonové

Blytonová stojí i za sérií o dvojčatech a jejich trampotách na internátní škole. Pokud jste knihy nečetli, zkuste si představit tak trochu didaktičtějšího Harryho Pottera bez magie a prakticky bez přítomnosti mužů. Pat a Isabela v noci na internátu pořádají párty se spoustou jídla (ano, jako když si nebelvírští dojdou ke skřítkům pro jídlo) jen pro zvané, z čehož pak vznikají rozbroje mezi studentkami (některé jsou pozvané a jiné ne), poflakují se po společenské místnosti, seznamují se s novými studentkami, hrají lakros, pracují na školní zahradě, učí se francouzštinu a samozřejmě řeší nastalé, zapeklité situace, jako je například šikana, střety s autoritami, nebo stesk po domově (ovšem všechno je velmi mírně popsáno, tak nějak hezky a utopisticky). Z knih si pamatuju hlavně ty noční žranice, které mě vždycky donutily jít do kuchyně pro něco na zub, a pak taky tu představu internátu: velké budovy, kde dospělí sice mají poslední slovo, ale studentky i tak zažívají jedno dobrodružství za druhým.

Kniha čtvrtá: Úžasná kniha Molly Moonové o hypnotismu od Georgie Byng

Tohle byla láska na první pohled. Bylo to v létě, v Brně. Dostala jsem od babičky peníze k narozeninám a zamířila jsem si to, samozřejmě, do knihkupectví. O Molly Moonové jsem nikdy neslyšela, ale zato jsem zrovna přecházela do módu „čtu knihy, které namátkou vytáhnu z regálu.“ Román o Molly Moonové, nevýrazné smolařce, a především sirotkovi žijícím v dětském domově (ano, ano, Oliver Twist, Jane Eyre, a pak všechny moderní odnože počínaje Harry Potterem a Řadou nešťastných příhod konče se točí kolem sirotků, je to populární), jsem přečetla za to léto hned několikrát. Ačkoliv jde očividně o sérii, pokračování se ke mně nikdy nedostalo…román asi nebyl v ČR populární, což tedy jednoznačně nechápu, protože: hello, malá holka najde knihu o hypnotismu, s její pomocí zhypnotizuje celý sirotčinec a soutěž talentů, jen aby se všem pomstila a konečně mohla žít život, o jakém celou dobu snila?!

Kniha pátácokoliv od Jacqueline Wilsonové (a hlavně Půlnoc)

Jacqueline Wilsonová je bohyně dětské dívčí literatury. Pokud bychom měli použít výraz silná ženská hrdinka, pak by šel uplatnit právě u fikce z pera Wilsonové. Autorka více jak 104 knih pro děti a mládež se ve svých románech soustředí na osudy dívek z různých sociálních vrstev a dotýká se témat jako je domácí násilí, deprese, alkoholismus, rozvody, sourozenecká rivalita, či sexualita (v knihách pro starší děti). Její mantrou je „nezakrývat dětem oči před realitou,“ což se samozřejmě odráží i ve způsobu psaní a příbězích, které před dětským čtenářem nic neskrývají. Hlavní hrdinky často musejí dospět dříve, než by chtěly, protože matka či otec (případně oba) nejsou z nějakého důvodu schopni plnit svou funkci; dostávají se do situací, ve kterých si uvědomují „jinakost“ své rodiny a zároveň se učí být na sebe a svou rodinu hrdé. Hrdinky románů Jacqueline Wilsonové jsou díky moderním a realistickým příběhům uvěřitelné, téměř plastické, a jako malé čtenářce mi přišly naprosto fascinující – zažívaly totiž opravdové, ničím nepřikrášlené příběhy, které nebyly utopické, ale ani depresivní, a chovaly se tak, jako každá holka, kterou jsem znala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že někdo dokáže o holkách psát tak opravdově. Hádaly se s kamarádkami, se sourozenci, s rodiči, potom se s nimi usmiřovaly a brečeli si na rameni. Měly sny a přání, za kterými si šly a charakterové vlastnosti, kterými mi mi byly blízké (například jedna hrdinka, jejíž matka skončila v nemocnici, se snažila své matce přinést štěstí tím, že nešlapala na spáry mezi dlaždicemi). Shrnuto podtrženo, holky Jacqueline Wilsonové se chovají naprosto normálně. Přidejte k tomu fakt, že zrovna teď vydala knihu nazvanou Rent a bridesmade, ve které se dokonce objevuje i gay pár, a bohyně dětské literatury je na světě. Vážně. Nekecám. Zkuste si někdy něco od Wilsonové přečíst, na tu není nikdy pozdě.

Intermezzo: časopis Čarodějky W.i.t.c.h. (tvůrkyně a tvůrce Elisabetta Gnone, Barbara Canepa & Alessandro Barbuci)

Čarodějky W.i.t.c.h. jsou něco, z čeho jsem (na rozdíl od předchozích knih) nikdy nevyrostla (a vůbec mě to netrápí, protože jsou boží). Nejde sice primárně o knihy (ačkoliv Lene Kaaberbøl stojí za celkem úspěšnou knižní W.i.t.c.h. sérií nazvanou Střepy času), ale i tak se čarodějky nesmazatelně zapsaly do mého dětského života a probudily ve mně zájem o komiksovou tvorbu (a vykládání tarotu, ehm). Ještě předtím, než jsem založila své vlastní Bradavice a začala své žáky šikanovat v roli Snapea (hrála jsem ho velmi přesvědčivě), jsem pořádala čarodějnické slety a oslavy Halloweenu, na kterých se věštilo z karet a jedly se želé žáby (hustý, co?). Z pěti normálních holek žijících v přímořském městečku Heaterfield, se v jednom jediném dni stane pět tzv. strážkyň nejprve zabraňujících prolomení bariéry mezi naším světem (Zemí) a dalšími, fantastickými světy, a postupem času (s rostoucí popularitou) prostě pět strážkyň zajišťujících rovnováhu všech možných světů. Každá z pěti čarodějek ovládá jeden z elementů: oheň, vzduch, vodu, zemi a energii. Pocházejí z různých rodin a etnik a jejich životní situace a zkušenosti se liší (Taranee je – spoiler – adoptovaná Afroameričanka s velmi přísnou matkou, Hay Lin je Asiatka žijící ve velmi tradiční asijské rodině s přísnými pravidly, Will je zrzka žijící s věčně přepracovanou matkou samoživitelkou, Irma má nevlastní matku a je trochu při těle, Cornelia je bohatá a má otravnou mladší sestru), každá má do vínku dány typické charakterové vlastnosti, ale psychologie jednotlivých postav je postupně rozvíjena v závislosti na dějových linkách tak, aby dívky působily co nejvíc plasticky. Kromě soubojů s jednotlivými padouchy z jiných světů čarodějky „bojují“ i na domácí frontě, a to s učiteli, rodiči, samy se sebou a mezi sebou. Řeší se rozchody, hádky, nenávist, šikana, ale i láska, sounáležitost a přátelství. A navíc: Will má v prvních třech sériích jako domácí zvířátko (božího) plcha, Irma je posedlá zpěvačkou Karmillou, Taranee má panickou hrůzu z hmyzu a učitelka matematiky – spoiler alert – je „z jiného světa“.

© Alec Longstreth

© Alec Longstreth

Kniha šestá: Harry Potter od Joanne Kathleen Rowlingové

Určitě jste nečekali, že vynechám Harryho Pottera, že ne? Jo, jasně, Harry Potter je hlavní postavou Harryho Pottera (což dá rozum), ale bez žen by nepřežil. Lily obětovala svůj život, aby ho zachránila, Hermiona nasazuje neustále krk, aby Harry a Ron přežili a už jsem mluvila o McGonagallové, paní Weasleyové nebo třeba Lence Střelence? Ženské postavy v Harry Potterovi se perou jako lvice bok po boku mužských kolegů, ať už jsou dobré (Hermiona style) nebo zlé (Belatrix style). Nebudeme zabíhat do archetypů, protože pak bychom se dostali k tomu, že ani Rowlingová se nevyhnula typizaci dobré versus zlé ženské hrdinky (ačkoliv, tak mě napadá, že ji i rozbíjí, protože třeba taková Narcissa ke konci pěkně zamává dějem, když se zachová zcela v protikladu k roli zlé čarodějky), což ale ve výsledku v mytologickém příběhu, jakým Harry Potter beze sporu je, dává (bohužel) smysl. Budiž Rowlingové přičteno k dobru, že na škále extrémů dobrý/zlý se pohybují i mužské postavy (ačkoliv těm je dovoleno mít přece jen o pár odstínů propracovanější psychologii, takový Draco Malfoy i Albus Brumbál jsou toho důkazem). Když odhlédneme od rozporuplného tématu světice/děvka, na který bychom stejně potřebovali celou sérii podrobně přečíst a zanalyzovat, dostaneme se k ženským hrdinkám, které jsou často schopnější jak jejich mužské protějšky. Hermiona zvládne všechno: bojovat, zajistit své rodině bezpečí, vyřešit záhady a úkoly a ještě k tomu všemu studuje na áčka. Oproti ní jsou Harry i Ron naprostí žabaři. Lenka je zase famózně svá – na uších se jí houpou malé mrkve, zvesela krmí testrály a kolem krku nosí náhrdelník ze zátek od máslového ležáku. Ginny (ta knižní, o filmové se bavit raději nebudeme) se neutápí v neopětované lásce, ale zvesela si randí a počká si, než Harrymu konečně doteče, že je nejenom hezká, ale i chytrá, odvážná a neohrožená (kromě netopýřích kouzel zmiňme fakt, že je taky perfektní hráčka famfrpálu a zároveň se umí i rozněžnit nad chlupatými, růžovými kluběnkami). Rowlingová umně vykresluje ženské postavy, které jsou si vědomy svého ženství, berou ho jakou součást sebe sama, ale nejsou jím limitovány – právě naopak, čerpají z něj ve svém boji proti zlu a nenávisti všude kolem sebe.

* Mimochodem, autorky knížky, Elena a Francesca, zároveň založily první dětský iPad magazín pro děti, Timbuktu Magazine. Jejich nový společný počin, knížka nazvaná Goodnight Stories for Rebel Girls, obsahuje na sto příběhů žen, které zanechaly svou stopu v dějinách lidstva, a je v současné době na oficiálních stránkách k zakoupení za 35 amerických dolarů (a vypadá po čertech dobře).

0

Patron, co s (ne)načatým listopadem, trocha YA a anglická slovíčka k tomu

Nemám čas psát dlouhé, duchaplné články, protože začala škola a s tím i byrokratické pobíhání po studijním/katedrách a taky takové to, jak ráno nevyspalí a unavení přijdete a sednete si do lavice a musíte se představit ostatním, říct co studujete, a proč jste si vybrali tenhle předmět (protože potřebuju KREDITY). A proto předkládám svým nepravidelným čtanářům tenhle mix všeho možného a nemožného, co se kolem mě děje a dělo a co stojí za textuální či vizuální zmínku.

Konečně můžete zjistit, jakého máte Patrona. Je velká pravděpodobnost, že vám vyjde zvíře, se kterým toho máte asi tolik společného, jako má Hermiona s grizzlym, ale na tom nezáleží, důležitá je přece ta zábava a ten pocit, že teď máte svého patrona (a určitě si pak nepůjdete založit nový profil a nebudete ten test zkoušet ještě jednou jen proto, že vám, jako mně, vyšlo divoké prase, že ne?). Hele, z dálky to prase ani nevypadá zle. A abyste nebrečeli, že vám vyšlo zvíře, o které byste si ani neotřeli boty, dám vám tahák ohledně toho, co které zvíře znamená (i to prase pak vypadá chvályhodně).

boar

Zapište si do deníčku 25. listopadu jako datum, kdy nakoupíte hromadu marshmallow, brambůrků, mražených či hotových pizz, hranolek, čokolád a jiných prasáren, protože to je ten osudový den, ve který se na obrazovky (dobře, na internetovou televizi zvanou Netflix, ale tu můžete mít i na TV) vrací Gilmorova děvčata. Sice to budou jen 4 díly, ale zato bude každý dlouhý jako TV film, a to už je přece jen fajn. Za pokřiku oy with the poodles already vytáhněte ze skříně hrneček s potiskem Luke’s, pusťte si trailer a na googlu se při tom čekání na nové gilmorismy pobavte vyhledáváním toho, jak teď který herec/herečka vypadají.

S potěšením oznamuji, že jsem v Levných knihách narazila na komiks Kreslený svět podle Annie a za pouhých 39 korun českých jsem ho v zubech odnesla do své sluje, kde jsem ho přečetla během hodiny, abych vám mohla říct, že nestojí za nic. Zklamána jsem knihu odložila do knihovny, kde hezky vypadá, a teď k tomu, proč mě komiksová prvotina Laury Lee Gulledge nepotěšila:

  1. Ten komiks je fakt hezky kreslený. Až tak hezky, že to někdy bolí do očí (= ve výsledku postrádáte styl autorky, jako kdyby žádný neměla).
  2. Obsah jde shrnout asi takhle: Annie je talentovaný introvert, osud tomu chce, aby Annie potkala ty správné kamarády a kamarádky a ti ji vytáhli z introvertní ulity na světlo boží. Annie už není introvert: je to extrovertně introvertní umělkyně, co si našla kluka.
  3. Je vidět, že Gulledge chtěla strašně moc nakreslit ten správný, roztomile didaktický komiks pro dospívající, dokonce se vydala i dobrou cestou, jenomže někde na té cestě si řekla „screw it, už mě to nebaví“ a přidala na tempu. Jinými slovy: komiks utíká rychleji, než vy listujete. Annie je chvíli mrzutá introvertní dcera, na další stránce už se hemží kamarády, otočíte list a ejhle – najednou má kluka. Je to prostě takový velký teenagerovský výkřik do tmy, se všemi efektními bolístkami a náplastmi na ně, ale bez popisu toho, co k nim vedlo.
  4. Plus dávám za dodatek ve formě výpisu hudby, kterou jednotlivé postavy komiksu poslouchají (pokud jste trpěliví a pomalí čtenáři, můžete si ke knize pustit ten správný, atmosférický soundtrack).
  5. A ještě jedno malé, bezvýznamně významné plus za kamarádku Annie, která kope za L-tým.
Kreslený svět podle Annie (Page by Paige), © Laura Lee Gulledge

Kreslený svět podle Annie (Page by Paige), © Laura Lee Gulledge

Když už jsme u těch young adult knih, Levné knihy taky disponují románem Venusshe (Perný týden) slovenského autora Juraje Šebesty. Kniha je volným pokračováním knížky Když se pes směje a kombinuje psané slovo a (velmi krátké) komiksové vsuvky a autorka kočičích chlupů si vrněla pod fousky po celou dobu čtení. Zatímco styl kresby komiksu mě trochu děsí (a mám dojem, že by mě děsil i v mých teenage letech), Šebestův příběh ze života teenage Lucie byl doslova božsky napsaný. Vážně, i když už jste z teenage let dávno pryč (a hodně se od doby, kdy jste byli teenager, změnilo), příběh Lucie vás ovane nostalgickou náladou a u mnoha pasáží se výborně pobavíte. Šebesta se totiž nedívá na svět jen očima dcery, ale i střídmým, často cynickým pohledem Lucčiných rodičů, takže se kniha rázem stává adult-friendly. Jediné, za co si CooBoo zaslouží jeden velký kočičí škrábanec, je příšerná lepená vazba, která se během půlhodiny čtení zvládla celá rozpadnout. Nějaká ta citace mluvící za všechno:

BLANKA: Přestaňte s politikou. Jsme tu na dětské oslavě.

KLAUDIE: Nesmí se rozčilovat. (Dodá.) Byl na vyšetření srdce.

LACI: (drží půldecák se spišskou borovičkou, celou dobu si pořádně nalévá) Neboj se, má milá. Na holteru se nic neukázalo.

OTEC: Proč lidi z východu volí rudochy? Už i v Košicích se šíří rudý mor.

LACI: Protože nemají co do huby, ty čuráku modrej bratislavskej!

LACI: Ty seš megakokot jak Manderlák, jak Tři věže na sobě! Běž mezi lidi na nádraží, na zastávky, prodávej hotdogy, to je realita! Kdepak noviny!

Laci se usmívá, spokojený se svými přirovnáními.

OTEC: Poslouchej, ty rudej stalinskej úde, vyšší než vysílač na Kamzíku i s Kamzíkem dohromady! Nevšiml sis, že je to právě zvrácený myšlení, co nás tu všechny nejvíc ničí?! Kvůli nenažraným zvráceným mozkům lidi nemají co do huby!

Otec se vložil do hádky, ale taky se ušklíbá.

MÁMA: Proboha, jsou tu děti!

OTEC: To nejsou děti, to jsou obludy!

Venusshe (Perný týden); str. 154-5

Juraj Šebesta

Pokud se rádi učíte/či se musíte učit nová anglická slovíčka, ale nebaví vás si je vypisovat na kusy papíru, které pak stejně poztrácíte (a hlavně se z nich stejně nikdy nic nenaučíte), mám pro vás objev týdne zvaný Vocabulary.com. Je to snadný, hravý, rychlý a chytrý (a taky bez papíru). Buďto se začnete lážo plážo učit slovíčka z předem připravených seznamů, nebo si postupně budete vyhledávat slovíčka a zadávat si je k učení, případně – jako já – využijete možnosti vytvořit si vlastní seznamy, do kterých prostě a krátce natřískáte slovíčka, vyberete si preferovaný význam, případně si zadáte i ukázkové věty či dáte ke slovíčku poznámku, a můžete začít opakovat. Seznamy slovíček si dokonce můžete vytisknout, procvičovat online jde i spelling. Jako neuvěřitelně příjemný bonus můžete brát fakt, že slovíčka jsou vysvětlována srozumitelně (i když samozřejmě anglicky), s využitím příkladů a často i s backgroundem o vzniku slova. Víc easy už to nikdy nebude. Jo a existuje i appka na mobil, jen je, bohužel, placená.vocabulary

 

Citace
0

Při návštěvě Spojených států vás může překvapit, že slovo „kýč“ je mimo akademické a intelektuální kruhy téměř neznámé. Náhoda? Možná ne. Specifické pojmy slouží k tomu, abychom jejich prostřednictvím diferenciovali v oblasti jejich širšího sémantického pole. V životě průměrného Američana je však tak málo toho, co není kýčem, že mu tento termín ani moc neschází.

– Tomáš Kulka; Umění a kýč (2014), str.242

0

Loves Cats, Hates Marriage

For two beats I didn’t get it. Then it hit me like an open coffin.

– Amy Hempel, “In the Cemetery Where Al Jolson is Buried“

americká literature, studyblr

Už šestý den jsem ponořená do současné americké literatury. Bude dobré udělat si seznam všech (univerzálních) informací, ke kterým jsem zatím pečlivou rešerší a konzultací s několika knihami a internetovými stránkami došla (All Hail britannica.com & Columbia Companion to Twentieth Century American Short Story):

  • všichni spisovatelé milují kočky
  • dobrých 80% všech spisovatelů bylo/bude/je nasáklých alkoholem
  • alespoň 30% z nich jsou homosexuálové
  • 90% spisovatelů se stihlo (několikrát) rozvést a začalo nenávidět (z čistě osobních či z čistě pragmatických důvodů) sňatky
  • 20% všech Jižanských spisovatelů pochází z oblasti Apalačského pohoří
  • přídomek „regionální“ má konotace „z/o regionu X“, ale taky „prodává se jen v regionu X“, případně „autora znají jen v regionu X, protože hezky popsal, jak se tam žije“, či „chci autora nasrat, a proto jsem ho označil za regionálního spisovatele“ (věřte nebo ne, když nazvete amerického spisovatele „regionálním autorem“ můžete na 50% vyvolat rvačku)
  • Jižani mají rádi sprosté nadávky, drsnou mluvu a vyhořelé, zoufalé existence
  • Jižani nemají rádi interpunkci – tečky, dvojtečky, nebo třeba uvozovky nehledejte. Nejlepší je se na interpunkci pěkně **** a napsat to, jak vám zobák narost. Bude to mít to tentonc… punc naprosté přirozenosti!
  • Jižani mají rádi groteskní a nechutné výjevy plné zmaru – psi se nechají prvně vyhladovět a jejich vystouplá žebra, šílené, kalné oči a odhalené zuby se dostatečně barvitě popíšou, a to jen proto, aby nakonec hlavní postava ty zubožené psy (konečně) postřílela. Welcome to Alabama.
  • Cormac McCarthy vyměkl. Kde jsou ty časy, kdy psal o nekrofilních bezdomovcích a tatíncích, co se rozkládají ve škarpě, zatímco jejich synové dynamitem odstřelují drobnou zvěř v lesích? Teď už píše westerny o chlapcích, co nasedli na koně a rozhodli se cestovat po Západě. Blah, jaká nuda.
  • Cormac McCarthy nedává interview. Když už vám dá interview, tak vám namísto žbleptů o svých knihách vykládá historky o smrtelně jedovatých chřestýších a o svých alkoholových pitkách z mladých let. A taky žije po motelech (protože odmítá veškeré nabídky na autorská čtení a jiné přivýdělky), pere si prádlo v laundromatech a stříhá si sám vlasy. Je to týpek.
  • Když už jsme u amerických autorů, co děsí novináře – dramatika Edwarda Albeeho znáte? Toho, co se bojí Virginie Woolfové a napsal hru o týpkovi, co se zamiloval do kozy jménem Sylvie? No jasně, znáte. No tak toho se novináři extra děsí. Nechce se totiž přiznat k jakémukoliv uměleckému záměru a ze všeho se vytočí asi takhle: „Ta postava to tak chtěla/vyžadovala.“ Albeemu prostě šeptají do ucha kozy. Pardon, múzy.
  • minimalisté nesnáší, když jim kritici tvrdí, že píšou minimalisticky
  • Raymond Carver je odpověď na vše
  • Fred Chappell je nový Edgar Allan Poe
  • Rita Mae Brown kromě slavného lesbického románu Rubyfruit Jungle napsala taky spousty heterosexuálních detektivek (a taky miluje kočky a nesnáší manželství, haha) – a v roce 1964 ji vyhodili z univerzity poté, co otevřeně pronesla, že je jí jedno, jestli se zamiluje do chlapa nebo do ženské
  • Will Eisner je otcem komiksových románů