6

8 zlatých reakcí na coming out

Vždycky, když se mě někdo zeptá na coming outy, odpovídám, že jsou zábavný. Vážně. Když se dostanete přes ten první, začnou vás vlastně tak trochu bavit. Můžete při nich totiž pozorovat lidi, zaznamenávat si do vaší mentální tabulky, kdo jak zareagoval. Dělat sociologický průzkum napříč věkovými kategoriemi. Sdílet coming outové story s partnerem či partnerkou a bavit se u toho (já vím, to není pěkné, ale někdy vás coming out tak rozmrzí, že je nejlepší se mu zasmát). A nakonec to všechno hodit za hlavu, protože coming out je jen první krok a většina přátelství na něm, díky bohu, neztroskotá, snad právě naopak.* 

Reakce první: Popření

lesba_s_takovym_telem

První z reakcí je takový evergreen, se kterým se každý minimálně jednou setká. Řeknete, že jste queer, člověk naproti vám zamrká, a pak s vámi mluví dál, jako byste nic neřekli. Komunikace s člověkem, který odmítá (ať už z jakéhokoliv důvodu) vaši sexualitu uznat (či si ji přiznat), vypadá následovně:

– „Tady by byl váš pokoj. Klasický studentský pokoj, dvě postele, dva stoly, dvě skříně, dvě židle. A ty postele jde samozřejmě oddělit. Před vámi tady bydlel pár, tak si je dali k sobě. Tak to bychom pak vyřešili.“

– „To nebude potřeba. My jsme taky pár.“

– „Prosím?“

– „Že spolu chodíme, takže ty postele můžete nechat u sebe.“

– „No. Takže, jak jsem říkala, dvě židle, dva stoly. Ty postele dáme od sebe. Taky koš. Viděly jste výhled z okna? Je do zahrady.“

– „Ty postele vážně můžou zůstat, jak jsou.“

– „To se pak domluvíme. Ale oni vám to klidně přestěhují, jak to bylo původně. To byla jedna postel tady u stěny a druhá támhle.“

Nebo jste třeba na pivu s kamarádem a konečně se odvážíte mu tu novinu sdělit a on se na vás podnapile podívá a řekne vám: „S takovou postavou? Ty nemůžeš být lesba“. A pak si dáte další pivo a víc se o tom nebavíte. A nebo, to je moje srdcovka, jdete ruku v ruce s přítelkyní a naproti vám jde vaše kamarádka, minete se, pozdravíte se, další týden jdete na kafe a kamarádka se vás zeptá, co vy a chlapi, jestli je někdo na obzoru. Tak jí slušně odpovíte, že ne, a dál se o tom nebavíte. Vážně, lidi, když vidíte svou kamarádku s jinou ženou jít za ruku a vám ani vaší kamarádce není patnáct a vy si nemůžete vybavit, jestli jste ji někdy vůbec viděli jít za ruku s chlapem, tak se jí alespoň neptejte, co chlapi.

Reakce druhá: Smích

Sedíte na kávě s kamarádkou, ona vám nadšeně vykládá o Romulovi z Itálie, se kterým začala chodit, když byla na podzim na stáži, rozplývá se o něm dobrých dvacet minut, a pak vám řekne, že to je hrůza, že to je její první chlap a že jí je už pětadvacet a že její první chlap je cizinec. Dožaduje se samozřejmě účastného „to je teda hrůza, proč sis nenašla Čecha!,“ ale z vás vyleze „no, tak můj první chlap byla ženská, co naděláš,“ načež se na vás kamarádka šokovaně podívá, otevře a zavře pusu jako ryba na suchu, a pak se začne nezřízeně řehtat na celé kolo. Vy zatím lžičkou lovíte na dně čaje kus citrónu a čekáte, kdy ji záchvat přejde. Nakonec se uklidní, podívá se na vás a zařve „Ježišmarja, já jsem tě ztrapnila, promiň!!“ a dál se o tom, samozřejmě, nebavíte. Smích je vůbec oblíbená reakce. Zažila už jsem hysterický smích, škytavý smích, bublavý smích, smích se slzami v očích, a tak bych mohla pokračovat. Snažila jsem se přijít na kloub tomu, co vede lidi k takové reakci (pokud teda zrovna nejsem aspoň trochu vtipná, což se mi občas přece jen povede, viz předchozí historka) a jediné, co mě napadlo, bylo, že na šokující zprávu se takovým lidem asi nejlíp reaguje smíchem, takže jde vlastně o takový obranný mechanismus („zasměju se, třeba mě mezitím napadne adekvátní reakce“).

Reakce třetí: Sdílení tajemství

Tahle reakce je naprosto famózní už jen proto, že někdy ji dovedete odhadnout předem a umíte ji tak využít ve svůj prospěch. Tak kupříkladu: máte kamaráda, který vám od jisté chvíle odmítá vykládat o svém osobním životě (tak nějak nevíte, co se stalo, ale stalo). Vy sice víte, že chodí s Marií a víte, co Marie studuje a kde bydlí a kolik jí je let a že ráda nosí šaty, protože nejste debil a umíte si pospojovat tečky, ale kamarád si myslí, že je děsně tajemnej a vy o něm nic nevíte. A protože chcete, aby debata o partnerech konečně přestala být tabu, na jednom extrémně nudném víně, kdy už potřetí probíráte film Počátek, mu sdělíte, že chodíte se ženou. Kamarád se na vás vděčně podívá, a pak vydechne: „Já-zas-chodím-s-Marií.“ Tak, tradá, tajemství jsou venku. Vtip je samozřejmě v tom, že vy mu nesdělujete žádné tajemství (jste otevřeně gay, akorát s kamarádem na to nějak nikdy nepřišla řeč, nebo jste se dlouho neviděli), ale on si myslí, že mu tajemství sdělujete, a proto vám na oplátku taky sdělí tajemství. Je to vlastně taková pěkná, psychologická hra, na konci které se vy i váš kamarád/ka cítíte jako vítězové.

Reakce čtvrtá: Přikývnutí

„A s kým ty teď vlastně jsi?“

„Víš, Marti, já teď chodím se ženou.“

„Aha. To je-to je- je to fajn? Jsi šťastná?“

„Jsem.“

„Tak to je fajn.“

„To je.“

„Tak se uvidíme v úterý?“

„Jasně.“

„Tak zatím.“

Přikývnutí je taková ta jemná, rozpačitá reakce někoho, kdo to nečekal a koho jste zaskočili. Takový člověk se cítí být v úzkých, ale umí z toho vybruslit celkem bravurně jednou hezkou otázkou, na kterou mu odpovíte, a pro tuhle chvíli debatu uzavřete. Pokud jde o dobrého kamaráda/dobrou kamarádku, po nějakém čase se k vašemu osobnímu životu vrátí (až si to v hlavě trochu srovná).

Reakce pátá: Rebelové všech zemí, spojte se!

Tenhle typ člověka vaše „tohle je moje partnerka“ nebo „promiň, já ty kalhoty pro svýho chlapa nechci, nemám chlapa, ale ženskou“ pochopí úplně špatně. Většinou tak, že jste rebel nebo rebelka, který/á kašle na společenská tabu a jde proti proudu (a ve skutečnosti jste samozřejmě heterosexuální). Typická reakce tak vypadá asi takhle: „Ty seš se ženskou?! Já jsem jednou ženskou políbila!!“ (samozřejmě šeptem, protože ačkoliv vy jste otevřeně nonkonformní, oni jsou nonkonformní pouze před lidmi, kteří takovou věc chápou a neodsoudí je). Samozřejmě byste mohli namítnout, že jde o sdělování tajemství, ovšem vzhledem k tomu, že člověk na pozici rebela se cítí být stejný jako vy, jde spíš o sdílení společného tajemství, než o výměnu dvou rozdílných tajemství (alespoň z jeho pozice). A protože všichni víme, že políbit po deseti pivech stejné pohlaví není to samé jako být čtyři roky ve vztahu s člověkem stejného pohlaví, no, tak tahle reakce prostě moc nepotěší.

Reakce šestá: Normálka

Zcela normální reakce spočívá v tom, že člověk informaci o tom, že jste gay, vezme („jo? no vidíš“), a dál většinou nemá potřebu to rozebírat. Bohužel, často to dojde tak daleko, že takový člověk nemá potřebu se vás vůbec zeptat na to, jaké to pro vás je. Takže, když si dovolíte říct, že třeba plánovat dovolenou v Egyptě není úplně zábava, protože se ke svému partnerovi nemůžete otevřeně mít, jsou strašně překvapení a celé to vlastně nechápou, protože oni jsou tak liberální, že svět kolem nich přece nemůže mít s vaší sexualitou taky žádný problém. Jinými slovy: normální reakce spočívá v tom, že jste zařazeni mezi normální lidi (neexistuje rozdělení heteronormativní většina a homosexuální menšina), což je na jednu stranu báječné (žádný smích ani „já sem dala pusu holce ve třetí třídě! na tvář!“) a na stranu druhou to tak trochu popírá vaši identitu (protože vaše zážitky s okolím jsou přece úplně normální a nemůžou se nijak lišit od těch, co zažívají heterosexuální páry), takže v debatách o vztazích narážíte na ty jemné detaily jako „na ulici na nás pokřikují, že jsme lesbičky“ a „v hotelu nám nechtěli dát manželskou postel,“ což jsou věci pro člověka s normální reakcí naprosto nepochopitelné. Výhodou je, že člověku s normální reakcí o takových věcech můžete říct, a tím mu trochu rozšířit obzory (aneb: ano, homosexuálové a heterosexuálové jsou stejní, bohužel se k nim celý svět stejně nechová).

Reakce sedmá: Nadšení

cropped-jupi_lesba.png

„Ježišmarjatyjsilesba?! To je super!! Moje ségra je lesba!!! Máš přítelkyni?! Moje ségra nemá přítelkyni! Ježišmarja, já jsem vždycky chtěla poznat další lesbu!!“

a nebo

„Ty jsi lesba?! A nemáš nějaké nezadané… kamarádky? Já si nejsem jistá, jestli taky nejsem lesba a chtěla bych to zjistit a nic jinýho mě nenapadá, chápeš, než to zkusit.“

Tady jsme se dostali na území duhových vlaječek a duhových dortů a triček a rtěnek. Tyhle lidi jsou nadšení, že vás můžou zakomponovat do svého života jako dalšího (nebo prvního) gay člověka, kterého kdy poznali. Do té doby, než jste se objevili v jejich životě, totiž gay lidi znali jenom z televize nebo z filmu. Vědí toho o vás už tolik a tolikrát snili o tom, že vás poznají, ale vy jste se chovali jako vzácný pokémon a oni ne a ne vás chytit! Teď, teď konečně nastává ta chvíle, kdy jste se ocitli v jejich pokéballu a oni se na vás budou čas od času chodit dívat a pročešou vám hřívu a buď vám někoho dohodí, nebo vy dohodíte někoho jim, protože oni chtějí experimentovat. Nebo si váš budoucí vztah takhle alespoň představují (a je jen na vás, jestli jim jejich duhovou představu rozbijete, nebo ne).

Reakce osmá: Ideální

A jako všude na světě, ideální reakce je taková, která téměř neexistuje (když už mluvíme o těch vzácných pokémonech… tahle reakce je takový Mewtwo všech coming out reakcí). Ideální reakce by totiž byla taková, ve které by se člověk naproti vám nad vaší sexualitou nijak nepohoršil, ale ani nepropadl přehnanému nadšení, prostě by ji vzal jako fakt. Zároveň by ale chápal, že váš život je, bohužel (a zároveň bohudík), trochu jiný než život heteráků. Že třeba chodíte na Prague Pride a sledujete LGBTQ+ zprávy a jste tak trochu (nebo hodně) aktivisti a někdy se setkáte s negativní reakcí a nemůžete odjet do Egypta a tam se po pláži procházet ruku v ruce při západu slunce. Jenomže ideální reakci většinou (existují výjimky) nemůžete chtít po někom, kdo je součástí většiny a o životě menšin čte maximálně na internetu (a ještě dost pochybné články), nebo je (a jejich zážitky) vidí nesprávně vykreslené v TV či ve filmu. A tak vám nezbude, než se smířit s tím, že Mewtwoa potkáte za život třeba jen jednou a že zbylí kamarádi budou překvapení a zhrození, kdykoliv jim řeknete historku o hotelu a (ne)manželské posteli. Ale to nevadí. Ještě totiž existuje gay komunita, a tam se to Mewtwoama jen hemží.

*Výše popsané typy reakcí na coming out se sice zakládají na skutečnosti, ale se skutečnými lidmi mají pramálo společného. Jinými slovy, pokud máte pocit, že se v nějakém příběhu vidíte, nezoufejte, s největší pravděpodobností nepopisuji vás.

2

Mami, tati, našla jsem si holku!

01

Už jste se někdy představovali někomu se slovy: „Ahoj, já jsem XY a jsem heterosexuál“? Předpokládám, že ne. A museli jste někdy někomu sdělit, že „nemáte kluka,“ ačkoliv jste holka, ale „máte holku“? Museli jste rodičům doma sdělit, že jste na holky/na kluky? Ne? Proč ne? A proč tedy queer lidi musí? A co to znamená „muset“ říct ostatním o své sexuální orientaci? Proč se neschovávat? Proč procházet věčně coming outy?

Sexuální orientace je pro společnost podobně jako uprchlíci či trest smrti kontroverzním tématem. Už když se narodíme, dostaneme genderovou nálepku – kluk/holka – a k ní přilepené představy: kluci nebrečí, holky si hrají s panenkama, kluci nosí modré oblečení a holky růžové. Aby toho nebylo málo, už od nejútlejšího věku si nás všichni dospělí dobírají, jakmile se ocitneme ve společnosti opačného pohlaví; „Ty ses nám zamilovala, co?“ a „Kdypak si asi najdeš kluka?“ jsou naprosto běžné otázky utvrzující dítě v jeho předurčené, normální, společensky přijatelné, heterosexuální roli. Když pak vyjde pravda najevo – tedy že Mařenka by si radši našla Aničku než Jeníčka – je často oheň na střeše. Proč? Protože to není normální. Protože holka má chtít kluka a kluk má chtít holku. A šlus.

Chtěla bych najít princeznu na bílém koni, pardon,… prince.

Před třemi roky jsem si myslela, že coming out je něco, co společnost vyžaduje – takové to nutné zlo, kterým si musíte projít; křest ohněm, který se bude konat jednou, a pak bude dobře. Spletla jsem se. Coming out není jednorázová záležitost – coming outů zažijete během svého života nesčetně: před rodiči, příbuzenstvem, sourozenci, kamarády, známými, spolužáky, zaměstnavatelem, zaměstnanci, doktory, prodavači, uklízeči, řidiči, provazochodci, spolubydlícími, pronajímateli… (doplňte si ležatou osmičku). Některé z coming outů budou náročnější (rodiče, spolubydlící, doktoři), jiné lehčí (provazochodci, známí); některé proběhnou klidně, jiné s křikem/brekem/hysterickým smíchem/trapným tichem. Ať už tak nebo tak, všemi si budete jednou muset projít – pokud se k tomu ovšem odhodláte.

Tak to neříkej!

Vzpomínám si, jak jsem si jednou postěžovala na obzvláště trapný coming out (spolužačka na mé „nemám přítele, mám přítelkyni“ zareagovala hysterickým smíchem na celé kolo a větou „jejda, promiň, já jsem tě ztrapnila“), a můj kamarád mi dal krásné ponaučení: „tak to prostě neříkej“. Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat, načež jsem se jala vysvětlit mu, jak se situace má, a popsat mu možnosti, které mi nastanou, jakmile někdo usoudí, že „mám přítele,“ ačkoliv já mám ve skutečnosti „přítelkyni“:

  1. Kamarádova verze „prostě to neříkat“, tj. zamlčet pravdu. Tahle verze funguje, pokud je člověk, který naproti vám sedí, těžký homofob, případně někdo, komu to prostě z nějakého blíže neurčeného důvodu nechcete říct (např.: jste se s ním/ní nikdy o svých vztazích nebavili, nemáte potřebu začít ani teď a ani v případě, že byste měli partnera opačného pohlaví, byste se mu nezpovídali). V jakémkoliv dalším případě jde prakticky o lež. Až se kamarád/spolužák/příbuzný dozví pravdu z jiného zdroje, bude se možná cítit zklamaný/naštvaný/zrazený. Co je vám do toho? V podstatě nic, protože nejste povinovaní se nikomu ze své sexuální orientace zpovídat (obzvlášť, pokud zrovna s nikým nechodíte). Má to jen jeden háček: časem můžete zjistit, že se schováváte před čím dál více lidmi a že vás to vlastně žere.
  2. Říct pravdu a do sbírky získat další povedený coming out.
  3. Zalhat a přítelkyni předělat na mužského. Ovšem co bude, až vás dotyčný/dotyčná uvidí vést se za ruku s někým, kdo má vlasy po pás a prsa Éčka, to těžko říct.

Kamarádova verze je vlastně typická „skříňová“ (closet) situace, ve které se rozhodnete tzv. „zůstat ve skříni“ (stay in the closet) a svou sexualitu z toho či onoho důvodu tajit. Ačkoliv je v mnoha případech opodstatněná (vzpomeňme na homofóba), v mnoha dalších případech je to prostě lež a nic víc. Komu v takovém případě člověk lže? Spíš sobě, než komukoliv jinému.

Chci všechna privilegia heteráků, protože pak je to snazší

Touha schovávat se za předem danou nálepku heterosexuála je silná: zvlášť, když víte, kolik nadávek může taková queer osoba schytat, případně víte, že pro ránu (či něco horšího) se od nadávky v těhle případech nemusí jít daleko. Vtip je v tom, že schovávat se ve skříni znamená nebýt sám sebou a nebýt sám sebou není úplně lehká záležitost. Představte si třeba tuhle situaci: přestěhujete se s přítelem/přítelkyní do nového bytu, kde spolubydlíte s dalšími třemi lidmi. Nikdo z nich vás nezná. Všichni předpokládají, že jste dvě kamarádky/dva kamarádi. Předchozí nájemníci vám sdělí, že pokoj dají do původního stavu, tzn. oddělí postele, stoly, skříně od sebe, abyste měli soukromí. Můžete samozřejmě mlčet a odkývat to. A nebo můžete říct, že postele mají zůstat, jak jsou, protože spolu chodíte. Pokud zůstanete mlčet, čeká vás stěhování těžkého nábytku po pokoji. Pokud se rozhodnete jít s pravdou ven, čeká vás nevěřícný pohled, možná pár pitomých dotazů a pozdvižené obočí. A nebo taky normální reakce „ok“. Kterou cestou jít? Člověk se často rozhoduje v závislosti na postavení Marsu a Venuše. Někdy prostě nemáte sílu být ten divný/ta divná, jindy se ve vás probudí zlost a just chcete s pravdou ven. Ať tak či onak, obdobné situace vás čekají každý druhý den a vydržet za nálepkou heterosexuála je tak stále těžší a těžší.

Co mám s tou nálepkou dělat?

Postupem času jsem zjistila, že pokaždé, když vlezu zpátky do skříně, cítím se blbě. Proč? Ne proto, že by si lidi zasloužili, abych jim o své sexuální orientaci řekla, ale proto, že si coming out zasloužím já. Ani v nejmenším není fér, že se člověk s jinou než heterosexuální orientací musí schovávat za nálepku „člověka z většiny“, jen proto, aby se on i ostatní mohli cítit dobře. Obírá ho to o sebevědomí, o pocit bezpečí, o radost. Když se rozhodnete jít se svou přítelkyní/přítelem po ulici bez toho, abyste dali najevo náklonnost k tomu druhému, máte najednou pocit, že váš vztah existuje jen za dveřmi vašeho pokoje či bytu. Když přítele/přítelkyni za ruku chytíte, dostanete sice v očích společnosti nálepku: gay/lesba, ale když se naučíte dívat „za“ předsudky společnosti, získáte víc, než ztratíte. Nálepka, kterou od společnosti člověk schytá, je totiž časo krátkodobá a krátkozraká: mnohdy lidem otevřete diskuzí nebo i jen svou přítomností oči. A navíc: je to nálepka, která mizí, jakmile od daného člověka odvrátíte oči. Vy sami můžete být, kýmkoliv chcete: fluidní osobou, pansexuálem, asexuálem, bisexuálem, atd. atd. To, že to lidi nevidí a zařadií si vás do jedné z dvou nejběžnějších skupin, jenom dokazuje, jak málo společnost pokročila a jak touha zařadit jedince do krabičky stále formuje mysl většiny. Nic víc, nic míň.