0

Knihy v Kanadě / II.

Tentokrát o dvou naprosto rozdílných románech – srdcervoucím (doslova) young adult románu s názvem The Hearts We Sold a znepokojivě vynikající prvotině Emmy Cline. Kdyby vás zajímalo, proč jsem se rozhodla rok číst pouze ženské autorky (a to i přesto, že jsem si v antikvariátu koupila v paperbacku Joycův Portrait of the Artist as a Young Man a mám neskonalou chuť si ho znovu přečíst), můžete se podívat na první díl tady.

EMILY LLOYD-JONES: THE HEARTS WE SOLD

Knihu Emily Lloyd-Jones jsem vybalila ze srpnového balíčku owlcrate, který čtenářům každý měsíc posílá YA bestseller a spoustu drobností k tomu. Vzhledem k tomu, že owlcrate už nějaký ten pátek se slinou u pusy sleduju, rozhodla jsem se využít toho, že mám blíž k USA než kdy jindy, a balíček si objednat. YA patří k žánrům, které se snažím jedním očkem sledovat. Věřím tomu, že je to žánr, který spoustu teenagerů a „mladých dospělých“ přivede ke čtení, a to je jen a jen dobře. Bohužel, často se pod hlavičkou YA objeví romány, které jsou schématické, hloupě napsané, přeplněné klišé a čtenáře učí jen to, že jejich život začne až ve chvíli, kdy najdou toho pravého/tu pravou. Emilyna kniha je právě takového YA schematismu smutným příkladem. [a propos: teď se nově objevila nutnost zařadit do YA příběhu aspoň jednu gay/lesbickou postavu, což je sice chvályhodné, ale bylo by to ještě chvályhodnější, kdyby taková postava nestála na periferii celého příběhu, nebyla jen „do počtu“ a ve skutečnosti hrála v příběhu nějakou podstatnou roli]

The Hearts We Sold je knižní hybrid mezi fantasy a scifi (nebo-li: začíná to jako fantasy, ale vlastně to skončí jako scifi), s velkou dávkou (povinné) první lásky, která hlavní hrdince změní pohled na život. Nebo spíš: která hrdinku naučí mít se ráda. Což je smutný. Autorka v dopise čtenářům říká, jak jako malá chtěla číst knihy, ve kterých jsou holky aktivními a silnými hrdinkami a nakonec zachrání samy sebe. Paradoxem tak zůstává, že Dee, hlavní postava „Prodaných srdcí,“ začne se svým životem něco dělat až ve chvíli, kdy jí do života vstoupí muž s pořádnou vánočkou místo břicha, protože (cituji): „He made her feel whole, like she wasn’t some broken thing that needed fixing“ (str. 299). Se smutkem v očích tak musím konstatovat, že se autorka vydala starou, známou a dobře osvědčenou cestou – hrdinka je tak trochu šedá myš, tak trochu obyčejná, a hlavně hodně pošramocená a neustále to čtenáři (a komukoliv ochotnému poslouchat) opakuje. Cítí se rozbitě, zničeně, nefunkčně a spasí ji až mladík, co se obléká jako hipster a maluje jako Raffael Santi.

Celá dějová linka The Hearts We Sold je samozřejmě bezpečně vystavěná kolem hlavní zamilované dvojice, takže náležitě skřípě. Už samotná myšlenka knihy zní tak trochu komicky: na světě se objevili démoni, kteří nabízí lidem splněné přání za jejich amputovanou nohu, ruku, nebo třeba oko. Vážně. Beze srandy. To je premisa celé knihy. Naše hlavní postavy ale samozřejmě uzavřou zcela unikátní smlouvu a přijdou o svá srdce – na celé dva roky. Po tu dobu musí plnit příkazy démona, který jim srdce vzal. Jenomže… démony potkáte za celou knihu tři a celou démonickou linku vám vysvětlí autorka ve třech čtvrtinách knihy ve třech odstavcích (kdybyste ji náhodou do té doby nepochopili). Tady totiž nejde o žádný propracovaný fantasy/scifi svět, jde hlavně o tu mladou lásku a symbolismus, který vás celou knihu tak mlátí do očí, až chcete brečet. Postavy se budou neustále cudně líbat, v ruce budou mačkat pletená srdíčka a aby toho nebylo málo, budou vám připomínat, že nemají srdce a tudíž ani tep (jak dramatické)! Závěr je samozřejmě sladkobolný, aby čtenáře aspoň trochu vykolejil a předal mu (velmi okatě) poselství, které už slyšel milionkrát, jenom trochu jinými slovy. Ale abych Emily jen nekřivdila: povedlo se jí vykreslit dusné, rodinné prostředí, ve kterém Dee vyrůstala – možná by pro příště měla opustit vody YA žánru a vrhnout se na nějaké to sociální drama.

PS: vzhledem k tomu, že některé slovní obraty a věty působily komicky i v angličtině by mě vážně zajímal český překlad; mám totiž takové tušení, že by byl podobně (ne)povedený jako překlad Plesu mrtvých dívek.

EMMA CLINE: THE GIRLS

Ano, spolu s knihou jsem si taky koupila teplé ponožky na zimu.

Kalifornská vycházející hvězda současné americké literatury – ne, nepřeháním. Pokud máte rádi poetickou prózu, která se líně rozpíná po papíře, má v sobě záchvěvy melancholie a čtete ji s napjatým očekáváním, lehkou nevolí a bušícím srdcem, sáhněte po prvním románu Emmy Cline. Román mladičké autorky jsem objevila náhodou na charitě hned vedle knihy o tom, jak sbalit muže vašich snů. Červenomodrá obálka a hravé písmo mě přinutilo knihu zvednout. Popisek na vnitřním obalu mě knihu donutil zase položit – nechtělo se mi číst o kultu hipíků ze šedesátých let. O tři týdny později jsem na charitě knihu znovu zvedla, otevřela ji, přečetla si jeden odstavec a knihu si za dolar odnesla domů. Přečetla jsem ji za tři dny, téměř jedním dechem. Co to svědčí o popiscích na obalech knih? Někdy je lepší je nečíst a vrátit se k mé staré osvědčené metodě výběru, kterou praktikuju už od základní školy: vzít knihu, otevřít a přečíst si odstavec. Zaujalo? Knihu si kupte/půjčte. Ne snad, že by popisek u The Girls byl špatný; čtu si ho teď znovu a vlastně celkem vystihuje, o čem kniha je. Bohužel taky ale hned v první větě, která je ještě tučně vyznačená, zdůrazňuje, že se kniha odehrává v bouřlivých 60. letech v USA, což navozuje pocit, že The Girls budou v 60. letech pevně ukotvené, že 60. léta budou doslova jednou z hlavních postav v příběhu, tak jako například v gotických románech figurují rozpadající se budovy, svírající osudy svých obyvatel pevně v kleštích — nic takového ale v The Girls nenajdete. Šedesátá léta jsou pro Emmu Cline něco jako záchytný bod; příběh kultu utvořeného kolem Charlese Mansona je kostrou příběhu, na kterou se nabaluje Emmin poetický příběh života obyčejné dospívající dívky, která se jednoho horkého kalifornského léta stala na krátkou dobu součástí sekty obývající nedaleký ranč. Na goodreads jsem naraziila na čtenáře naštvané na autorku z jednoho jediného důvodu – že píše o Mansonově rodině. Chyba, autorka se inspirovala příběhem Mansona a jeho kultu, její román se ale ani v nejmenším nesnaží děsivý konec hippie éry jakkoliv rozuzlit, převyprávět, nebo snad vysvětlit. Stejně jako se Shakespeare inspiroval množstvím historických postav a situací, i Clineová se historickou situací jen inspiruje. Pokud tedy jako čtenáři hledáte něco víc o Mansonově kultu, v The Girls to nenajdete; román The Girls se totiž „Holky“ nejmenuje jen tak pro nic za nic.

The Girls začínají seznámením s hlavní postavou Evie Boyd – starší ženou přespávající v domě na pláži u svého bývalého přítele. V noci jí probudí zvuky lidí dobývajících se do domu. Na smrt vyděšená Evie mladíkovi a jeho dívce, kteří se potichu vkradli do domu, pohrozí policií. Až potom si uvědomí, že jde o syna muže, který jí v domě dovolil přebývat. Setkání s mladíkem a jeho přítelkyni zapříčiní, že se Evie vrátí v myšlenkách zpět do minulosti, do doby, kdy jí bylo pouhých čtrnáct let a poprvé uviděla Suzanne – dívku, která jí okamžitě učarovala. The Girls už od první věty čtenáři dávají vědět, že nepůjde o „obvyklou,“ čistou prózu. Text je vrstevnatý, zbytnělý, plný metafor a má znepokojivé podtóny, které vyvolávají ve čtenáří napětí – pokud se samozřejmě umí oddat kouzlu prózy Clineové. Množství čtenářů vnímá román jako přehnaně vyumělkovaný a knihu po úvodu odkládá. Chyba, přátelé, chyba každého člověka, který je zvyklý na uhlazenou a jednoduchou prózu bestsellerových románů. Ale na druhou stranu – každý jsme zvyklý na něco. No judgment. Jako ukázka stylu autorky:

I knew how easily it could happen, the past at hand, like the helpless cognitive slip of an optical illusion. The tone of a day linked to some particular item: my mother’s chiffon scarf, the humidity of a cut pumpkin. Certain patterns of shade. Even the flash of sunlight on the hood of a white car could cause a momentary ripple in me, allowing a slim space of return. (16)

Death seemed to me like a lobby in a hotel. Some civilized, well-lit room you could easily enter or leave. A boy in town had shot himself in his finished basement after getting caught counterfeit raffle tickets. I didn’t think of the gore, the wet insides, but only the ease of the moment before he pulled the trigger, how clean and winnowed the world must have seemed. All the disappointments, all of regular life with its punishments and indignities, made surplus in one orderly motion. (68)

Evie ve svém vyprávění pokračuje lineárně od začátku onoho osudového léta; výjimečně nás autorka vrátí do současnosti. Už jsem říkala, že román není snahou o zachycení osudu a psychologie nechvalně proslulé Mansonovic rodiny. O čem tedy je? O životě čtrnáctileté dívky, která zoufale touží po tom, aby ji někdo, kdokoliv, viděl, protože — „We all want to be seen“ (352). O dívčím dospívání; o tom, jak si mohou holky připadat společností přehlížené, doslova neviditelné; jak se chytají jako stébla trávy kohokoliv, kdo o ně projeví upřímný zájem. A samozřejmě taky o tom, kam a ke komu touha po lidském doteku a pohledu může vést. Protože nechci potenciálnímu čtenáři knihu zničit případnými spoilery, dodám už jen, že pokud jste queer a feminističtí k tomu, určitě u románu oceníte jasné lesbické a feministické podtóny. Protože se příběh z větší části odehrává na ranči ve společnosti kultu hippie, samozřejmě dojde na sexuální scény – kromě jedné lesbické epizody ale ani o jeden sexuální akt Evie neprojeví zájem. Vzrušení tady nemá své místo, jde především o koncepci skupinové mysli – sex je způsob, jakým se zařadit mezi členy kultu, stát se jeho nedílnou součástí. Díky sexu si Evie připadá viděnáchtěná, což jsou dvě věci, po kterých nejvíc touží. Lásku ale očividně cítí pouze k jedné osobě z celé skupiny… Navíc se Clineová nebojí šťouchnout do vosího hnízda a poukázat na to, jak se může žena, muži často vnímaná jako pouhá věc (určená na sex), ve společnosti cítit frustrovaná. A kam až taková frustrace může, čistě hypoteticky, vést.