4

Knihy v Kanadě / I.

Pokud by mě snad někdo hledal na staré adrese, nedohledá se – jsem v Kanadě. Trávím tady léto, budu tady trávit podzim, zimu, jaro a zřejmě i kus léta. Bydlím v miniaturním městečku přímo v srdci Skalnatých hor (Rockies). Máme tady všechno: hory, grizzly, bobry, losy, soby i jezera. A taky tady samozřejmě jsou knihy. Knihy totiž najdete všude. A protože jsem knihomilná, rozhodla jsem se namísto článku o Kanadě napsat článek o knihách z Kanady. Jinými slovy – co že to tady čtu a proč.

Kanada v létě je krásná, ale bohužel pro mě je to v práci tak busy, že nemám moc čas si té hezké, letní Kanady užívat (na druhou stranu jsem díky tomu ještě nemusela naživo potkat grizzlyho, což se vyplatí). Ani na to čtení není tolik času. Ale když už se čas najde, čtu knihy od ženských autorek. Proč? Na mezinárodní den žen jsem se letos rozhodla pootáčet ve své knihovně všechny knihy napsané muži hřbety dovnitř tak, aby nebylo vidět jméno. Zůstat měly jen ženské autorky. Pohled na mou knihovnu byl po tomto zásahu naprosto žalostný: 90% mých knih totiž napsali muži. Stála jsem tak před svou knihovnou a bylo mi z toho doslova úzko – na světě je přece tolik perfektních, úžasných, dechberoucích knih napsaných ženami! Jenomže v sylabu literatury ve škole (ať už studujete jakoukoliv literaturu) většina titulů (a slávy) stále ještě patří jen a pouze mužům. Ženy se většinou krčí na okraji, zastoupené jedním, dvěma zvučnými jmény (Božena Němcová, Jane Austen, Toni Morrison… mám pokračovat?). A tak jsem si řekla, že když už jsem konečně dostudovala (yay!) a můj literární vkus neurčuje cár papíru s nápisem „povinná literatura,“ který sestavili – světě, div se! – muži, je na čase začít číst ženské autorky. Mým životem proto na celý rok bude hýbat hashtag #womenwritersonly, protože když jsem vydržela devatenáct let číst předepsané mužské autory, zaslouží si ženské autorky, abych jim obětovala minimálně rok svého života.

LAUREN GRAHAM: TALKING AS FAST AS I CAN

talkingfast800

První kniha, kterou jsem slavnostně zakoupila v antikvariátu (úplně novou), za dva dolary, byl memoár mé oblíbené herečky z Gilmorových děvčat, a tedy něco, na co jsem si brousila zuby od té doby, kdy se Lauren nechala slyšet, že knihu chystá. Přiznám se: měla jsem z Laureniného memoáru trochu obavy. Co když to bude stejně suchopárné a sebe-oslavné jako memoár Seana Astina o natáčení Pána Prstenů (mimochodem: vážně zlý a nudný, neskutečně nudný zápisník, ve kterém se Sean hlavně plácá po rameni, jak tu roli Sama Křepelky zvládl na jedničku)? Nebylo. Právě naopak – Laureniny vzpomínky jsou neskutečně čtivé. Píše zábavně a trhle, prostě tak, jak se i chová (ona k té Lorelai totiž nemá příliš daleko, obsadili ji dost typově). Paradoxně mnohem zábavnější než vzpomínky na natáčení Gilmorových děvčat je ta část memoáru, ve které Lauren popisuje svou kariéru až do onoho osudového zlomu. Své vzpomínky a zážitky prokládá citlivě podanými, feministickými poznámkami – nevyhýbá se oblíbené otázce po hollywoodských dietách (speciálně pro knihu nakreslila krásný diagram, který vám diety podrobně popíše a vysvětlí), otázce stárnutí u ženských hereček, nebo třeba tomu, jaké to je, když vás jako herečku podezírají z toho, že jste si na napsání svého románu najali ghostwritera. A samozřejmě – pokud jste, stejně jako já, závislí na Gilmorkách, vzpomínky z natáčení jak původního seriálu, tak netflixovského pokračování vás minimálně potěší, ne-li nadchnou.

SARAH WATERS: THE PAYING GUESTS

paying guests800

Ano, The Paying Guests je lesbický erotický román. Ne, nekoupila jsem ho v Kanadě. Paradoxně jsem na něj, stejně jako na Vonnegutovu knihu Breakfast of Champions, narazila v Levných knihách. Ano, zázraky se dějí – občas v Levných knihách potkáte i kvalitní literaturu. A pak je zas na pár měsíců ticho. Román od Sarah Watersové jsem si chtěla přečíst od té doby, co jsem zhlédla filmovou adaptaci jejího (po Tipping the Velvet) asi nejznámějšího díla Fingersmith. Film mi naprosto učaroval – nejenže lesbický sex v něm nebyl zobrazený jako pěst na oko, ale jako bonus byl feministický par excellence (a měl bezvadné tempo a skvěle si hrál s žánry a příběhovou linií, to pro ty, kdo nikdy neměli tu čest s korejským filmařem Park Chan-wookem). „Draze platící hosté“ se mnou tedy do Kanady přicestovali až z Česka a ačkoliv rozjezd byl při čtení pomalejší, po čtyřiceti stranách jsem od knihy nemohla odtrhnout oči. Historické romány obvykle nečtu (moje snaha skončila u Ivanhoe, ve kterém se autor na pěti stranách rozepisuje o oblečení těch kterých panošů), takže jsem si vlastně nebyla jistá, jestli se knihou vůbec prokoušu. Watersová ale ví, jak čtenáře (čtenářky?) udržet na špičkách po celou dobu čtení (dech začal knize docházet až někde v poslední čtvrtině). Podobně jako ve filmové adaptaci Komorná Park Chan-wooka i v románu The Paying Guests narazíte na silné ženské hrdinky (ano, zní to jako klišé, ale je to tak), které si jdou za svým a bojují s předsudky a strnulostí zpátečnického, heteronormativního okolí. Navrch přihoďte sexy erotiku, prostředí Británie po první světové válce a thrillerovou zápletku a quality lesbian literature je na světě. A že těch kvalitních lesbických románů je po čertech málo.

0

Patron, co s (ne)načatým listopadem, trocha YA a anglická slovíčka k tomu

Nemám čas psát dlouhé, duchaplné články, protože začala škola a s tím i byrokratické pobíhání po studijním/katedrách a taky takové to, jak ráno nevyspalí a unavení přijdete a sednete si do lavice a musíte se představit ostatním, říct co studujete, a proč jste si vybrali tenhle předmět (protože potřebuju KREDITY). A proto předkládám svým nepravidelným čtanářům tenhle mix všeho možného a nemožného, co se kolem mě děje a dělo a co stojí za textuální či vizuální zmínku.

Konečně můžete zjistit, jakého máte Patrona. Je velká pravděpodobnost, že vám vyjde zvíře, se kterým toho máte asi tolik společného, jako má Hermiona s grizzlym, ale na tom nezáleží, důležitá je přece ta zábava a ten pocit, že teď máte svého patrona (a určitě si pak nepůjdete založit nový profil a nebudete ten test zkoušet ještě jednou jen proto, že vám, jako mně, vyšlo divoké prase, že ne?). Hele, z dálky to prase ani nevypadá zle. A abyste nebrečeli, že vám vyšlo zvíře, o které byste si ani neotřeli boty, dám vám tahák ohledně toho, co které zvíře znamená (i to prase pak vypadá chvályhodně).

boar

Zapište si do deníčku 25. listopadu jako datum, kdy nakoupíte hromadu marshmallow, brambůrků, mražených či hotových pizz, hranolek, čokolád a jiných prasáren, protože to je ten osudový den, ve který se na obrazovky (dobře, na internetovou televizi zvanou Netflix, ale tu můžete mít i na TV) vrací Gilmorova děvčata. Sice to budou jen 4 díly, ale zato bude každý dlouhý jako TV film, a to už je přece jen fajn. Za pokřiku oy with the poodles already vytáhněte ze skříně hrneček s potiskem Luke’s, pusťte si trailer a na googlu se při tom čekání na nové gilmorismy pobavte vyhledáváním toho, jak teď který herec/herečka vypadají.

S potěšením oznamuji, že jsem v Levných knihách narazila na komiks Kreslený svět podle Annie a za pouhých 39 korun českých jsem ho v zubech odnesla do své sluje, kde jsem ho přečetla během hodiny, abych vám mohla říct, že nestojí za nic. Zklamána jsem knihu odložila do knihovny, kde hezky vypadá, a teď k tomu, proč mě komiksová prvotina Laury Lee Gulledge nepotěšila:

  1. Ten komiks je fakt hezky kreslený. Až tak hezky, že to někdy bolí do očí (= ve výsledku postrádáte styl autorky, jako kdyby žádný neměla).
  2. Obsah jde shrnout asi takhle: Annie je talentovaný introvert, osud tomu chce, aby Annie potkala ty správné kamarády a kamarádky a ti ji vytáhli z introvertní ulity na světlo boží. Annie už není introvert: je to extrovertně introvertní umělkyně, co si našla kluka.
  3. Je vidět, že Gulledge chtěla strašně moc nakreslit ten správný, roztomile didaktický komiks pro dospívající, dokonce se vydala i dobrou cestou, jenomže někde na té cestě si řekla „screw it, už mě to nebaví“ a přidala na tempu. Jinými slovy: komiks utíká rychleji, než vy listujete. Annie je chvíli mrzutá introvertní dcera, na další stránce už se hemží kamarády, otočíte list a ejhle – najednou má kluka. Je to prostě takový velký teenagerovský výkřik do tmy, se všemi efektními bolístkami a náplastmi na ně, ale bez popisu toho, co k nim vedlo.
  4. Plus dávám za dodatek ve formě výpisu hudby, kterou jednotlivé postavy komiksu poslouchají (pokud jste trpěliví a pomalí čtenáři, můžete si ke knize pustit ten správný, atmosférický soundtrack).
  5. A ještě jedno malé, bezvýznamně významné plus za kamarádku Annie, která kope za L-tým.
Kreslený svět podle Annie (Page by Paige), © Laura Lee Gulledge

Kreslený svět podle Annie (Page by Paige), © Laura Lee Gulledge

Když už jsme u těch young adult knih, Levné knihy taky disponují románem Venusshe (Perný týden) slovenského autora Juraje Šebesty. Kniha je volným pokračováním knížky Když se pes směje a kombinuje psané slovo a (velmi krátké) komiksové vsuvky a autorka kočičích chlupů si vrněla pod fousky po celou dobu čtení. Zatímco styl kresby komiksu mě trochu děsí (a mám dojem, že by mě děsil i v mých teenage letech), Šebestův příběh ze života teenage Lucie byl doslova božsky napsaný. Vážně, i když už jste z teenage let dávno pryč (a hodně se od doby, kdy jste byli teenager, změnilo), příběh Lucie vás ovane nostalgickou náladou a u mnoha pasáží se výborně pobavíte. Šebesta se totiž nedívá na svět jen očima dcery, ale i střídmým, často cynickým pohledem Lucčiných rodičů, takže se kniha rázem stává adult-friendly. Jediné, za co si CooBoo zaslouží jeden velký kočičí škrábanec, je příšerná lepená vazba, která se během půlhodiny čtení zvládla celá rozpadnout. Nějaká ta citace mluvící za všechno:

BLANKA: Přestaňte s politikou. Jsme tu na dětské oslavě.

KLAUDIE: Nesmí se rozčilovat. (Dodá.) Byl na vyšetření srdce.

LACI: (drží půldecák se spišskou borovičkou, celou dobu si pořádně nalévá) Neboj se, má milá. Na holteru se nic neukázalo.

OTEC: Proč lidi z východu volí rudochy? Už i v Košicích se šíří rudý mor.

LACI: Protože nemají co do huby, ty čuráku modrej bratislavskej!

LACI: Ty seš megakokot jak Manderlák, jak Tři věže na sobě! Běž mezi lidi na nádraží, na zastávky, prodávej hotdogy, to je realita! Kdepak noviny!

Laci se usmívá, spokojený se svými přirovnáními.

OTEC: Poslouchej, ty rudej stalinskej úde, vyšší než vysílač na Kamzíku i s Kamzíkem dohromady! Nevšiml sis, že je to právě zvrácený myšlení, co nás tu všechny nejvíc ničí?! Kvůli nenažraným zvráceným mozkům lidi nemají co do huby!

Otec se vložil do hádky, ale taky se ušklíbá.

MÁMA: Proboha, jsou tu děti!

OTEC: To nejsou děti, to jsou obludy!

Venusshe (Perný týden); str. 154-5

Juraj Šebesta

Pokud se rádi učíte/či se musíte učit nová anglická slovíčka, ale nebaví vás si je vypisovat na kusy papíru, které pak stejně poztrácíte (a hlavně se z nich stejně nikdy nic nenaučíte), mám pro vás objev týdne zvaný Vocabulary.com. Je to snadný, hravý, rychlý a chytrý (a taky bez papíru). Buďto se začnete lážo plážo učit slovíčka z předem připravených seznamů, nebo si postupně budete vyhledávat slovíčka a zadávat si je k učení, případně – jako já – využijete možnosti vytvořit si vlastní seznamy, do kterých prostě a krátce natřískáte slovíčka, vyberete si preferovaný význam, případně si zadáte i ukázkové věty či dáte ke slovíčku poznámku, a můžete začít opakovat. Seznamy slovíček si dokonce můžete vytisknout, procvičovat online jde i spelling. Jako neuvěřitelně příjemný bonus můžete brát fakt, že slovíčka jsou vysvětlována srozumitelně (i když samozřejmě anglicky), s využitím příkladů a často i s backgroundem o vzniku slova. Víc easy už to nikdy nebude. Jo a existuje i appka na mobil, jen je, bohužel, placená.vocabulary