0

A co děláš za dveřma ložnice ty?

celysvet

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Jste si na 99% jistí, že jsou queer. Ale to jedno procento vám tam sakra chybí. Jste z toho na nervy. Nemůžete spát, nemůžete jíst, nedokážete mluvit o ničem jiném. Proč vám to, kruci, Karel/Alena/Pavel/Monika nechtějí říct? Co mají za problém? Co je na tom tak těžkého? Vždyť už to stejně víte. Co když jste poslední, kdo to neví „oficiálně“?! Komu všemu už to mohli říct? Vědí to o nich doma? Co na to doma říkali? Nikdy nemluví o svém osobním životě. Pche, jsou tak průhlední. To je jasný, že jsou gay, bi, prostě queer. Ale proč to sakra neřeknou nahlas?!

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Nikdy vás ani nenapadlo pomyslet na to, že by mohli být queer. Prostě Karel. Prostě Alena. Prostě Pavel. Prostě Monika. Normální kamarádi, vždyť Alena měla Mirka a Karel chodil s Pavlínou a Monika chodila s Radkem, sice chvíli, ale chodila a určitě spolu měli i sex, a Pavel přece měl tu blondýnu, chodili spolu na dálku. A nemá náhodou Karel na facebooku, že pořád s Pavlínou chodí?! Tak na co si to hraje, když je teda gay. Alespoň jeho nejlepší kamarád to tak říkal. Říkal, že Pavlína je jen zástěrka? Proč vám o tom Karel nikdy neřekl? Co mu hrabe? Vždyť je to přece v pohodě. Ty jo, napadne vás, všechny ty hodiny tělákudo prdele, zítra spolu máme jít na plavečák, ty vole, kam se jako mám dívat? To se budem převlíkat vedle sebe?! Ale stejně – měl vám to normálně říct, vždyť proti gayům nic nemáte. Jak se jako teď k němu máte chovat, když to jakože nevíte?

Máte kamaráda a nebo kamarádku. Nikdy vás ani nenapadlo pomyslet si, že jim jednou budete muset říct, že jste queer. Že se vám líbí holky. Že se vám líbí kluci. Že je vám jedno, co má váš partner mezi nohama. Že vás sex nezajímá. Že… Díváte se na ně v kavárně a říkáte si, že dneska už jim to řeknete. Když přijde ten správný okamžik. Že na tom přece nic není. Další coming out. To bude v pohodě. Pak si vzpomenete, jak si stěžovali na obsluhu v hotelu, půl roku zpátky, „jak byla nasraná furt a pořád se po mně tak dívala, to musela být rozhodně lesbička!“ a celí se orosíte. Vypijete kafe a jdete domů. Možná jim to řeknete příště. Jenomže, když jim to řeknete, bude takový to trapný ticho. A nebo budou všechny ty dotazy. Nemáte náladu na dotazy. Nechcete vykládat, jak jste na to přišli a jaké to je a jak je to vůbec možný, když jste chodili přece s Mirkem. Chcete normální konverzaci, chcete slyšet „a s kým teď chodíš?“ a „a klape vám to?“ a „a jak dlouho spolu jste?“ a „tak mi ukaž fotku, ne?!“ a ne „a kdo z vás je chlap a kdo baba?“ a nebo „ale co Mirek? vždyť jsi chodila s chlapem?“ a nebo, ještě líp „ale jak to víš, jakože… to si věděla vždycky?“. A nechcete, aby se před vámi nervózně potili a nevěděli, kam s očima, až půjdete na plavečák. A nechcete, aby si vás hned představovali za dveřma ložnice. A nechcete, aby vás obrali na kost, a pak vás klidně nechali sedět v kavárně, úplně nahé, zírat do jídelního lístku a říkat si „tak mě zase svlíkli do naha, bylo to super.“ Nechcete, aby z vás udělali fragment nazvaný „gay“ a podle toho se k vám chovali. Nechcete, aby vás redukovali na jedno jediné slovo. A zároveň chcete, aby už to věděli, aby to věděli a chápali a vnímali a v určitou chvíli to uměli přehlížet a jindy to zase uměli vytáhnout a nechcete, aby vás to definovalo, ale přejete si, aby chápali, že vás to definuje.

Máte kamaráda a nebo kamarádku…

0

Proč šeptáš?

untitled.jpg

Hele, ono to není tajemství. Když se ve filmu objeví dvě lesby, můžete to klidně říct nahlas. Stejně jako že výrazy lesby a lesba nejsou nadávky. A když už jsme u toho, je to pro děj filmu nějak důležitý, že tam jsou dvě lesby, nebo ne? Protože jestli to jsou vedlejší postavy, co k nim jdou hrdinové na návštěvu, a jsou chodícím stereotypem a ve zbytku filmu už nefigurují, tak mi to říkat nemusíte. Vážně. Nemusíte. Já vám přece taky neříkám o každé hetero postavě, co na plátně vidím, ne? Ale pokud je to film o dvou lesbách, tak to je jiná, sem s tím! Ale neříkejte mi to tak potichu, že se k vám budu muset naklánět a připadat si, jakože pomlouváme lidi u vedlejšího stolu. Cítím se pak trapně. A nevím, proč bych se měla cítit trapně, když se bavíme o lesbách, o lidech jako jsem já. Vy se snad cítíte trapně, když se s vámi bavím o hetero postavách? Když zašeptám: v Matrixu je ten hlavní hrdina a on se… no, zamiluje se do ženy, cítíte se trapně? Máte pocit, že se k sobě musíme naklonit a musíme začít šeptat? Ne? Tak proč si musíme šeptat o Sangaïlé?

2

Mami, tati, našla jsem si holku!

01

Už jste se někdy představovali někomu se slovy: „Ahoj, já jsem XY a jsem heterosexuál“? Předpokládám, že ne. A museli jste někdy někomu sdělit, že „nemáte kluka,“ ačkoliv jste holka, ale „máte holku“? Museli jste rodičům doma sdělit, že jste na holky/na kluky? Ne? Proč ne? A proč tedy queer lidi musí? A co to znamená „muset“ říct ostatním o své sexuální orientaci? Proč se neschovávat? Proč procházet věčně coming outy?

Sexuální orientace je pro společnost podobně jako uprchlíci či trest smrti kontroverzním tématem. Už když se narodíme, dostaneme genderovou nálepku – kluk/holka – a k ní přilepené představy: kluci nebrečí, holky si hrají s panenkama, kluci nosí modré oblečení a holky růžové. Aby toho nebylo málo, už od nejútlejšího věku si nás všichni dospělí dobírají, jakmile se ocitneme ve společnosti opačného pohlaví; „Ty ses nám zamilovala, co?“ a „Kdypak si asi najdeš kluka?“ jsou naprosto běžné otázky utvrzující dítě v jeho předurčené, normální, společensky přijatelné, heterosexuální roli. Když pak vyjde pravda najevo – tedy že Mařenka by si radši našla Aničku než Jeníčka – je často oheň na střeše. Proč? Protože to není normální. Protože holka má chtít kluka a kluk má chtít holku. A šlus.

Chtěla bych najít princeznu na bílém koni, pardon,… prince.

Před třemi roky jsem si myslela, že coming out je něco, co společnost vyžaduje – takové to nutné zlo, kterým si musíte projít; křest ohněm, který se bude konat jednou, a pak bude dobře. Spletla jsem se. Coming out není jednorázová záležitost – coming outů zažijete během svého života nesčetně: před rodiči, příbuzenstvem, sourozenci, kamarády, známými, spolužáky, zaměstnavatelem, zaměstnanci, doktory, prodavači, uklízeči, řidiči, provazochodci, spolubydlícími, pronajímateli… (doplňte si ležatou osmičku). Některé z coming outů budou náročnější (rodiče, spolubydlící, doktoři), jiné lehčí (provazochodci, známí); některé proběhnou klidně, jiné s křikem/brekem/hysterickým smíchem/trapným tichem. Ať už tak nebo tak, všemi si budete jednou muset projít – pokud se k tomu ovšem odhodláte.

Tak to neříkej!

Vzpomínám si, jak jsem si jednou postěžovala na obzvláště trapný coming out (spolužačka na mé „nemám přítele, mám přítelkyni“ zareagovala hysterickým smíchem na celé kolo a větou „jejda, promiň, já jsem tě ztrapnila“), a můj kamarád mi dal krásné ponaučení: „tak to prostě neříkej“. Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat, načež jsem se jala vysvětlit mu, jak se situace má, a popsat mu možnosti, které mi nastanou, jakmile někdo usoudí, že „mám přítele,“ ačkoliv já mám ve skutečnosti „přítelkyni“:

  1. Kamarádova verze „prostě to neříkat“, tj. zamlčet pravdu. Tahle verze funguje, pokud je člověk, který naproti vám sedí, těžký homofob, případně někdo, komu to prostě z nějakého blíže neurčeného důvodu nechcete říct (např.: jste se s ním/ní nikdy o svých vztazích nebavili, nemáte potřebu začít ani teď a ani v případě, že byste měli partnera opačného pohlaví, byste se mu nezpovídali). V jakémkoliv dalším případě jde prakticky o lež. Až se kamarád/spolužák/příbuzný dozví pravdu z jiného zdroje, bude se možná cítit zklamaný/naštvaný/zrazený. Co je vám do toho? V podstatě nic, protože nejste povinovaní se nikomu ze své sexuální orientace zpovídat (obzvlášť, pokud zrovna s nikým nechodíte). Má to jen jeden háček: časem můžete zjistit, že se schováváte před čím dál více lidmi a že vás to vlastně žere.
  2. Říct pravdu a do sbírky získat další povedený coming out.
  3. Zalhat a přítelkyni předělat na mužského. Ovšem co bude, až vás dotyčný/dotyčná uvidí vést se za ruku s někým, kdo má vlasy po pás a prsa Éčka, to těžko říct.

Kamarádova verze je vlastně typická „skříňová“ (closet) situace, ve které se rozhodnete tzv. „zůstat ve skříni“ (stay in the closet) a svou sexualitu z toho či onoho důvodu tajit. Ačkoliv je v mnoha případech opodstatněná (vzpomeňme na homofóba), v mnoha dalších případech je to prostě lež a nic víc. Komu v takovém případě člověk lže? Spíš sobě, než komukoliv jinému.

Chci všechna privilegia heteráků, protože pak je to snazší

Touha schovávat se za předem danou nálepku heterosexuála je silná: zvlášť, když víte, kolik nadávek může taková queer osoba schytat, případně víte, že pro ránu (či něco horšího) se od nadávky v těhle případech nemusí jít daleko. Vtip je v tom, že schovávat se ve skříni znamená nebýt sám sebou a nebýt sám sebou není úplně lehká záležitost. Představte si třeba tuhle situaci: přestěhujete se s přítelem/přítelkyní do nového bytu, kde spolubydlíte s dalšími třemi lidmi. Nikdo z nich vás nezná. Všichni předpokládají, že jste dvě kamarádky/dva kamarádi. Předchozí nájemníci vám sdělí, že pokoj dají do původního stavu, tzn. oddělí postele, stoly, skříně od sebe, abyste měli soukromí. Můžete samozřejmě mlčet a odkývat to. A nebo můžete říct, že postele mají zůstat, jak jsou, protože spolu chodíte. Pokud zůstanete mlčet, čeká vás stěhování těžkého nábytku po pokoji. Pokud se rozhodnete jít s pravdou ven, čeká vás nevěřícný pohled, možná pár pitomých dotazů a pozdvižené obočí. A nebo taky normální reakce „ok“. Kterou cestou jít? Člověk se často rozhoduje v závislosti na postavení Marsu a Venuše. Někdy prostě nemáte sílu být ten divný/ta divná, jindy se ve vás probudí zlost a just chcete s pravdou ven. Ať tak či onak, obdobné situace vás čekají každý druhý den a vydržet za nálepkou heterosexuála je tak stále těžší a těžší.

Co mám s tou nálepkou dělat?

Postupem času jsem zjistila, že pokaždé, když vlezu zpátky do skříně, cítím se blbě. Proč? Ne proto, že by si lidi zasloužili, abych jim o své sexuální orientaci řekla, ale proto, že si coming out zasloužím já. Ani v nejmenším není fér, že se člověk s jinou než heterosexuální orientací musí schovávat za nálepku „člověka z většiny“, jen proto, aby se on i ostatní mohli cítit dobře. Obírá ho to o sebevědomí, o pocit bezpečí, o radost. Když se rozhodnete jít se svou přítelkyní/přítelem po ulici bez toho, abyste dali najevo náklonnost k tomu druhému, máte najednou pocit, že váš vztah existuje jen za dveřmi vašeho pokoje či bytu. Když přítele/přítelkyni za ruku chytíte, dostanete sice v očích společnosti nálepku: gay/lesba, ale když se naučíte dívat „za“ předsudky společnosti, získáte víc, než ztratíte. Nálepka, kterou od společnosti člověk schytá, je totiž časo krátkodobá a krátkozraká: mnohdy lidem otevřete diskuzí nebo i jen svou přítomností oči. A navíc: je to nálepka, která mizí, jakmile od daného člověka odvrátíte oči. Vy sami můžete být, kýmkoliv chcete: fluidní osobou, pansexuálem, asexuálem, bisexuálem, atd. atd. To, že to lidi nevidí a zařadií si vás do jedné z dvou nejběžnějších skupin, jenom dokazuje, jak málo společnost pokročila a jak touha zařadit jedince do krabičky stále formuje mysl většiny. Nic víc, nic míň.